Jana Bártová ukončila účast na Svěťácích 10. místem v Leogangu

Autor: Jana Bártová, kategorie: Report, vydáno: 13.6.2018

Naše historicky nejúspěšnější závodnice ve sjezdu, Jana Bártová, zakončila o uplynulém víkendu svoji účast v závodech Světového poháru, na svém posledním svěťáku v Leogangu zalítla krásné 10. místo. Jak se jí tam závodilo a co bude dál se dozvíš v textu.

Uplynulý víkend se nesl v duchu světového poháru UCI MTB World cup v rakouském Leogangu. Jelikož jsem si loni moc nezazávodila s rychlýma holkama, byla jsem dost zvědavá, jestli se mi vůbec podaří probojovat alespoň do Top 20.

Trať prodělala pár změn. Nejzajímavější byla hned první zatáčka po startu, po které následoval travnatý traverz. Jinak to byla rychlá klasika co neodpustila žádnou chybu.

Páteční tréninky byly v mlze a na mokru. První sekce nezklamala. Kdo se tam nepoložil jako by nebyl. Odpoledne už to vyschlo a tak se mohly trénovat rychlé stopy přes pařezy a kořeny.

Sobotní ranní trénink byl parádní, všechno suché, a vydrželo to až do kvalifikace. Takže výmluvy typu, že se jelo úplně na jiném povrchu, byly pasé.

Do kvalifikace jsem chtěla vstoupit co možno nejméně nervózní, což se mi úplně nepodařilo. Přeci jen svěťák po roční pauze kdekoho vyděsí. První traverz se mi nepodařilo projet úplně čistě, ale zbytek už byl v naprostém pořádku. Ke konci jsem sice sjela jednu kočku startující přede mnou, ale zbrzdění nebylo nijak velké. V cíli krásné 13. místo, které mi zajistilo účast v nedělním finále.

V neděli ráno opět vstávačka v 7 ráno na trénink 8–9h. Trať nenesla výrazné známky devastace. Dvě tréninkové jízdy a pak 3 hodiny čekačka na finále. Finálová jízda byla pro mě odměnou a taky jsem si ji pořádně užila. Nikde výrazné chyby, jen v závěru trochu více respektu z techniky, ale jinak spokojenost. Můj cíl bylo stlačit čas po 4 minuty a to se mi taky povedlo. O to sladší je to pocit, když jedete svůj poslední svěťák a skončíte v TOP10.

A teď ta smutnější stránka. Spousta lidí se mě ptá proč končím se svěťákama? Loni jsem prodělala zdravotní, motivační i finanční krizi a všechny priority se mi obrátily vzhůru nohama. Byla jsem prostě a jednoduše v háji a kromě materiální podpory a povzbuzujících ohlasů mi nezbylo nic jiného.

Přijde mi, že svěťáky se ženou do extrému a začínají se dělit na skupiny, tebe potřebujeme tebe nepotřebujeme, a je to hodně cítit. Tréninky v průměru 2 hodiny denně (první den 3, druhý 2 a třetí 1) a vstáváte na ně brzo ráno. Utahují se kvalifikační kvóty, které hodně lidí odradí tam vůbec dojet. U holek jde 15 do finále. Před dvěma lety to bylo 20 a pár posledních jelo bídu. Ale teď? Teď je tam tolik rychlých holek, že dostat se do 15 je masakrální. Přitom těch 5 navíc by zabralo 5 minut ve finále navíc. Nejde mi moc do hlavy proč to tak osekávají. Pak na závody místo 40 holek dojede 25. U chlapů je to ještě víc poznat.

Každé vycestování na svěťák nebo evropský pohár stojí 5–20 tisíc (záleží na destinaci) a když to jde z výplaty nebo úspor, tak to hodně zasáhne kapsu. Prize-money jsou v případě úspěchu na pokrytí nákladů na závod. Nehledě na množství dovolené co to spolkne. Sice mám tolerantního zaměstnavatele a kolegy, ale nechci aby kvůli mým závodům měli trable v práci. Pracuji na reklamačním oddělení v bajkovém odvětví, takže přes sezónu si nemůžu dovolit být 14 dní v trapu.

Je jedno jestli dojedu 10 nebo 20, nebo dokonce jestli něco venku vyhraji. Nikoho to moc neosloví a všechno jde z vlastní kapsy. Dva roky v elitním týmu bylo super, ale pak jak když utne a žádný ohlas. Bohužel v týmech vždy budou mít přednost holky (kluci) ze západnějších zemí a Česko je ve skupině států, ze kterých se vybírá jako mezi posledníma. Díky několika pár lidem, co mi zajistili materiál, můžu závodit na top stroji v super výbavě (Daniel Hájek – Levelsport koncept – POC, Martin Šíma – Maxcursor – Stans NoTubes, Ivo Kocian – Bikeplac – Intense rám, Vladimír Babčaník – Fivetenshop.sk – botky, Petr Šmír – Meatfly – civilní oblečení).

Není potřeba si na tímto stavem lámat hlavu, je potřeba se s tím smířit a brát to tak jak to je nastavené. Tento sport mám moc ráda, ale živit se jím v českých podmínkách nedá. Proto si sjezd nechci kazit všemožnými závody, ale spíš si vybírat ty pěkné a jet závodit kam se mi bude chtít, sem tam nějaké endurko na pobavení. Hodně výletů a hlavně se bavit.

Děkuji rodině, drahé polovičce a partnerům, že za mnou stále stojí.