MTB-Weltenbummler na expedici v Himaláji

Autor: Adam Stašek, kategorie: Report, vydáno: 6.9.2018

Cyklistická expedice do Himaláje byla hlavním cílem naší skupiny pro sezónu 2018. Na expedici jsem se chtěl vydat já (Adam Stašek) a užít si ještě jedno velký dobrodružství se svým tátou, Vaškem Staškem. Během našich příprav se k nám přidal náš ošetřující lékař MuDr. Petr Vojkůvka taky z Aše. A tak jsme na expedici byli tři.

První plán byl vyjet s českou cestovkou Kudrna do Indie a projet kus Himaláje v Indii. Proběhly všechny možné přípravy (série očkování, rezervování pracovního volna, dokonce i platba zájezdu), ale 2 měsíce před plánovaným odjezdem CK Kudrna náš, už zaplacený zájezd, pro malý počet účastníků zrušila… a co teď? Za přípravy jsme už nechali spoustu peněz, a tak bylo třeba vymyslet plán B.

Shodou okolností nám do firmy přišla nabídka na photoshooting od nepálské společnosti HIMALAYANDIRT. Poslední možností jak se podívat s tátou do Himaláje bylo tedy kontaktovat neznámou a neprověřenou firmu někde v dalekém Nepálu. Na skromných webovkách Himalayandirt.com jsem nám vybral nabízenou expedici okolo Annapurny. A jelikož naše dovolená trvala déle, než na co je tato tůra plánována. Dostali jsme nabídku rozšířit klasický „Annapurna circuit“ o extrémní výlet na Tillicho lake (nejvýše položené jezero světa ve výšce 4 920m.n.m.).

Tak se i stalo, poslal jsem na zdař bůh zálohu a doufal, že vše klapne. Za smluvenou cenu jsme měli dostat all-inclusive pobyt v Himaláji. V ceně bylo zahrnuté opravdu vše, kromě alkoholu. Zdálo se to až podezřele výhodné, ale pořád jsme doufali, že vše klapne. První drobnou nepříjemností se ale ukázalo už docela nevhodné plánování české cestovky, touto dobou je v této oblasti totiž období monzunových dešťů.

Před cestou jsme dostali detailní popis toho, co budeme v horách potřebovat. Překvapivě toho na tři týdny v horách nebylo zrovna moc – pláštěnka, flipflopy, sluneční brýle, opalovací krém, 4–5 sad spodního prádla, náhradní dres, suché triko a pár kaček na suvenýry. Vše jsme zabalili a vyrazili na letiště. S několika vtipnými historkami jsme se dostali až do Kathmándu.

1, Pan Doktor V…, starší pán 60let, přezdívaný Spejbl, sice občas vycestuje, ale cizími jazyky nevládne, ale zase se snaží vždy vystupovat velmi distingovaně, se na první celní kontrole na mnichovském letišti odstrojil, nechal vše projet rentgenem a odešel na gate, jelikož jsme čekali na odbavení kol, už to byl last call na náš gate, distingovaný pan doktor přece nebude na letišti plašit a když rozvážným krokem dorazil jako poslední na náš gate ozvalo se z letištního rozhlasu: „Wir bitten Herr Doktor V… zu der erste Zollkontrolle!“. On totiž pan doktor všechny své věci zanechal v rentgenu a vydal se na cestu bez peněz, pasu a ostatních pro něj zřejmě nepodstatných věcí. Museli kvůli němu o 15minut zpozdit let.

2, Už během balení se mi táta vysmíval, že se mi to nechce do krabice ke kolu všechno vejít. Poté se chlubil tím, jakej si pořídil super cestovní šampon a nějaký pičifuk… samozřejmě to měl s sebou v příručním zavazadle, ale jen do první kontroly na letišti… ZABAVENO!

Tam už nás na letišti čekal náš guide s dodávkou, už na první pohled sympaťák a my jsme mu asi taky hned padli do oka, neboť start naší expedice byl plánovaný až za 3 dny on se nás ujal hned první večer a pozval nás na párty mezi své přátele. A kola jsme uložili u něj doma v obýváku.

Druhý den nám pak udělal malou prohlídku Kathmándu a ten třetí jsme se už odvážili vydat do města na vlastní pěst… celý den jsme bloumali po městě a nakonec vlastně neviděli nic zajímavého. Až nadešel den startu naší cesty do hor. Z Kathmándu je to do pořádných hor ještě pěkný kus cesty, cca 8 hodin cesty dodávkou do Beshisaharu. Po příjezdu jsme šli projet biky, jestli jsou opravdu ready na cestu, nicméně i běžný výšlap po místní silnici už byl pěkný mountainbiking – žádný asfalt, ale pěkná kamenitá cesta a dolů hned super strmý technický traily. Bylo okamžitě jasné, že náš guide „se vyzná“ a má evidentně rád spíše gravity MTBing. Na večeři se k nám přidali naši „sherpové“, nosiči našich zavazadel, aby jsme mohli jet opravdu na lehko (stačil nám jen malý dvacetilitrový batoh).

Následující den ráno jsme vyrazili z Beshisaharu (800m.n.m.) po silnici pro jeepy, i ta je na české podmínky sama o sobě dostatečně mountaibiková. Čekalo nás asi 45km víceméně pořád do kopce, takže tempo se zvolilo spíš pohodové. Cestou jsme dokonce zmokli, což ale neznamená, že by nebylo vedro (viz výše zmínění monzunové období). I tak nám ale dost bodlo, když nám místňáci ve vesnici Tal (1700m.n.m), kde jsme nocovali, usušili hadry v sušičce.

Start druhé etapy byl po technických trailech a pak zase cestou pro jeepy, cíl dne byl v Chame (2650m.n.m), kde jsou největší atrakcí přírodní termální lázně. Ty naši pozornosti samozřejmě neušly. A odtud už nás čekaly jen úžasné singletracky a traily. Následující etapa, do Ngawalu (3540m.n.m), byla poměrně krátká a už na oběd jsme tím pádem byli na ubytování u příbuzných našeho Guida, udělali jsme si aklimatizační výstup s kolem do cca 4200m.n.m. a splnění snu v podobě super freeridu zpět dolů. Ráno jsme se pak přesunuli jen o kousek do Manangu (3700m.n.m.). Manang je největším centrem v této oblasti, takže jsme měli opravdu pěkný hotel a hlavně jsme dostali i pořádné jídlo. Právě proto se Manang stal naším táborem na další dva dny, odkud jsme vyráželi na aklimatizační výstupy nad 4000m.n.m.

Šestý den jsme vyrazili na nejvýše položené jezero světa (4920m.n.m hladina). Na oběd jsme došli do Shri Kharky (3900m.n.m.), odkud to byl už opravdu drsný MTBing, tak zde táta s panem Doktorem nechali kola a šli po svých. Já s Bimalem (Guidem) jel dál na kolech. Někteří lidé se tento trail báli vyrazit jen po svých, trail vede napříč lavinovým svahem a je místy dost úzký. Nicméně projetí tohohle trailu bylo další splnění dětského snu. I když jsem se místy regulérně bál o život. K večeru jsme dorazili do Tilicho Base-Campu (4190m.n.m), noc byla krátká, vstávání v 5 ráno a vyrazilo se na cestu k jezeru. Tady se kolo nedalo ani tlačit, takže naložit na záda a šlo se… musím říct, že kolem 5000m.n.m. už to bylo opravdu drsný. U jezera nám Bimal připravil teplý čaj trochu jsme se nadechli, toho mála kyslíku, co tam bylo a jeli zpátky do Shri Kharky. Po těžkém dni následovala další těžká dlouhá etapa do Thorong Phedi (4460m.n.m.) Base Campu. V táboře jsme padali vyčerpáním. Pan doktor měl i cestou značné problémy, ale Bimal vždy vyjel napřed a vrátil se pro vyčerpaného doktora pomohl mu aspoň s kolem.

Následoval další těžký den, opět brzké vstávání, kolo na záda a celý dopoledne jsme lezli na Thorong Pass (5416m.n.m.). Co vám budu povídat bylo tam pěkně hnusně, zima, mlha, vítr…

Ovšem cesta dolů do Muktinathu (3750m.n.m.) byla úžasná. Traily dolů byly skoro nekonečný. Další nocleh byl v Marphě (2600m.n.m.). Poslední část cesty na kole končila v Tatopani (1100m.n.m), i tady byly termální lázně. Následoval už jen přesun gazíkem do Pokhary (2 největší město Nepálu). Zde jsme si dali i jednu malou vyjížďku, létání na paraglidu. Poté už dodávkou do Kathmándu a párty v klubech v centru.

Traily, co jsme jezdili (které byly označené jako traily) byly velice podobné jako třeba traily v Trailparku na Klínovci popř. pod Smrkem, tedy velice flow… ale hodně z kopce. Místama to bylo zrádné, neboť trail vůbec nevypadal prudce (celá okolní krajina byla strmá a tak se trail zdál rovinatý) jenže člověk na chvilku povolil brzdy už to frčelo. V našich končinách se vždy najde nějaký ten protisvah, kde se člověk zastaví, tady nikoliv… Celkově to nebylo těžké na ježdění, ale člověk si to nesměl nechat moc rozjet, pak to nešlo zastavit.

Za celou cestu se z našeho Guida Bimala stal náš kámoš a dokonce člen teamu MTB-Weltenbummler. Za jeho guidování mu jsme všichni velmi vděční, pro všechny to byl zážitek na celý život.

Chceš víc? Tak sleduj Instagram MTB-Weltenbummler.