Video: StatusNormal - Duck Trails 5 - na tripu v Bulharsku

Autor: Keli, vydáno: 23.12.2018

Když jsme loni odjížděli z Rumunska, už v autě jsme přemýšleli, kam zamíříme za rok. Jednou z možností bylo zůstat na Balkáně a po letmé procházce internetem jsme se rozhodli pro Bulharsko. Nejvyšší hora Musala vypadala sjízdně, nějaké ty bikeparky tam taky mají, na cestách je většinou asfalt, tak to teda zkusíme.

Domlouváme odjezd v 17 hodin, cesta podle Googlu trvá 13 hodin a to znamená, že ráno si v klidu posnídáme u bikeparku Borovets a jdeme bikovat. Plán je jasný, jdeme na to. Takže v osm večer vyrážíme, na vjezdu do Srbska si dáváme dvouhodinový dýchánek s Turky vracejícími se domů na prázdniny a snídáme na začátku čtyřhodinové kolony na výjezdu ze Srbska. Ale má to výhodu, v kolonách jsem se aspoň naučil azbuku, to se bude hodit. Člověk si ani neuvědomí, kolik Turků v Německu žije, dokud je všechny nepotká na srbských hranicích. A mezi nimi pobíhají hordy umývačů oken, pro které „ne“ není odpověď. Po dvaceti hodinách nakonec dorážíme do bulharského vnitrozemí a protože v pět večer už to na žádné velké brázdění trailů nevypadá, hledáme místo na utáboření, chladíme pivka v místní říčce a těšíme se na další den.

Ten trávíme v bikeparku Borovets. Celodenka na sedačkovou lanovku za tři stovky a čtyřsedačka uveze dva bikery najednou (zdravíme šestisedačku v Koutech!), takže se člověk ani cestou nahoru nenudí. Kolo si sice věšíš sám, ale stačí se podívat, jak to dělají ostatní a není problém. Kolem spodní stanice lanovky posedává celkem dost bikerů, takže máme strach, abychom si pořádně zajezdili, ale všechny obavy jsou plané. Na trailech potkáváme jenom pár lidí, zbytek podle nás sedí celý den na pivku. Asi se tam taky na biky lépe balí ženské. Každopádně bikepark je to pěkný, od lehčích namotaných trailů až po hardcore kořenové pasáže, na kterých se jezdí bulharský DH seriál, takže dáváme deset jízd a máme dost. Na pivko a rakiu se zastavujeme v baru na kopci, kde na chvilku kecáme s jeho majitelem, který po obědě bere kolečka, kopačku a lopatu a jde opravovat traily. Jde vidět, že bikepark se nejen udržuje, ale taky rozrůstá, důkazem budiž jeden čerstvě nakopaný trail v hrabance, který je zatím měkký, ale po dokončení rozhodně bude stát za to. Večer přejíždíme do borovicového háje, na který sme dostali tip a ubytování je to naprosto luxusní.

Po ránu balíme a jedeme zpátky k lanovce v bikeparku Borovets, našemu výchozímu bodu cesty na Musalu, s 2925 metry nejvyšší horu Bulharska. Původně jsme chtěli využít gondolu, která by nás vyhodila o kilometr výš, ale včera jsme zjistili, že bychom na ni museli čekat dva dny a tak si kupujeme jednu jízdu na naši prověřenou čtyřsedačku, která nám ušetří aspoň 300 výškových metrů, takže pak už nás jich čeká jenom 1400. To se nejvíc líbí Lukimu, který tlačí svou nažranou DH mašinu. Po pěti hodinách proklínání toho, kdo takovou hovadinu vymyslel, se konečně dostáváme na vrchol. Užíváme si neskutečné výhledy na rozlehlý národní park Rila, po zaslouženém odpočinku nasouváme chrániče a čeká nás 14km sjezd k autu. Trošku jsme měli strach, jak velká část bude sjízdná (protože není nic lepšího, než po pěti hodinách tlačení nahoru tlačit i dolů), ale už cestou nahoru se naše obavy rozplynuly. První kilometr z vrcholu k chatě Ledenoto Ezero krásné upravené serpentiny, dechberoucí scenérie, žádní turisti, co víc si přát. U chaty začíná několikakilometrová technická kamenitá pasáž, kde občas musíme z kola seslézt, ale nikdy nejdeme pěšky víc než pár metrů. Koupačka v nádherném ledovcovém jezeře je už jenom taková třešnička na dortu. Když pak máme volit mezi stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru (která by ovšem znamenala dalších 300 výškových metrů), nebo nudnějším sjezdem po cestě podél řeky, i kvůli postupujícímu času se kloníme k druhé variantě a v sedm večer dojíždíme zničení, ale vysmátí k autu. Ještě tentýž večer přejíždíme do bikeparku Pamporovo, kde nás čeká další nálož trailů.

Po noci stráveném na liduprázdném parkovišti v bike&ski resortu Pamporovo si pro začátek vybíráme nejlehčí zelený trail, abychom se po včerejším náročném dni hned nepouštěli do nějaké divočiny. Po půlhodině dojíždíme zničení jako dětská hračka a u pivka se zapřísáháme, že podobnou kravinu už podruhé neuděláme. Radši Hardline od Red Bullu než bulharskou zelenou. Kdybych na něj chtěl vzít děti, tak bych příště přibalil i stan, spacáky a jídlo na tři dny. Na druhou jízdu už nic nevymýšlíme a jedeme rovnou na jednu ze dvou DH lajn, dokud nám ještě zbývají nějaké síly. Tady se stavitelé opravdu vyřádili. U některých pasáží se zastavujeme a pět minut uvažujeme, jestli to na endurku dávat nebo ne. Nakonec vítězí pud sebezáchovy (bikezáchovy?). Ještě nás toho čeká dost a s rozsekaným bikem (případně tělem) by to asi nebylo úplně nejlepší. Když se dole potkáváme s Lukášem, který si střihl druhou DH lajnu, říká nám cosi o tom, že takový brutal ještě neviděl. Nevěříme, tak to jedeme omrknout. A pak už věříme. Narážíme na úsek, u kterého jsou jenom tři možnosti: objet a ztratit hodně času, skočit a vyhrát závod nebo skočit a umřít. Vybíráme si první možnost, ale téma k večernímu pivku je to dobré. Každopádně bikepark je to zase nádherný, celodenka opět za tři stovky a ani tady se Bulhaři nemají za co stydět. Večer se domlouváme, že další den bude odpočinkový a tak přejíždíme k Černému moři, kde parkujeme a spíme na molu u obrovského nedostavěného hotelového komplexu. Po ránu moře, pivo, vodní dýmka, moře, pivo, rakija, pivo, moře atd. až do večera, kdy odjíždíme k městečku Sopot.

Na hřebenovku v národním parku Centrální Balkán jsme dostali tip od Nedka, našeho internetového kamaráda z Bulharska. Kemp jsme rozbalili u starého kláštera kousek od lanovky nad městem Sopot, kterou, jak jsme doufali, zítra vyjedeme pod hřeben a pak už bude krása střídat nádheru. Ráno zjišťujeme, že lanovka kvůli silnému větru v horní části hor nejede, takže si k plánovaným 400 výškovým metrům dáváme dalších neplánovaných 800. Ale na to už jsme zvyklí z Musaly, takže nic nového. Chvilku šlapeme po jedné z nejstarších DH tratí v Bulharsku, Lukáš si ji pak dává i dolů, protože na hřebenové přejezdy není jeho DH úplně nejlépe stavěné. Prvních 10 km se víceméně jede pořád ve výšce kolem 1700 m a máme tak čas kochat se výhledy do údolí a okolní kopce. Bohužel už v téhle části přicházím o vnitřnosti jednoho pedálu, takže asi 20 km jedu tak, že jedním okem sleduju terén a druhým přítomnost pedálu na osce. Nic příjemného. Po dalších několika kilometrech nechává Venca přehazovačku na kořenu, takže si dává posledních 20 km bez řetězu. A protože Bukovi bylo kamaráda líto, po dalších 10 km o řetěz přichází i on. A aby tomu nasadil korunu, ztrácí i zadní osu. Nechápete, jak se to může stát? My taky ne… Nebýt nefunkčních biků, byl by to nádherný horský přejezd s ještě hezčím sjezdem zakončený technicky náročným turistickým chodníkem kolem potoka, kde bychom využili i naše špatné trialové schopnosti. Takhle jsme ale byli rádi, když jsme se po devíti hodinách v terénu dostali k autu.

Další ráno přejíždíme k historickému městu Veliko Tarnovo, kde se setkáváme s naším virtuálním kamarádem Nedkem. Je to vystudovaný strojní inženýr, který nějakou dobu pracoval v Anglii a když se vrátil a hledal práci v oboru, dostal nabídky, po kterých si řekl „Fuck off, to radši budu stavět traily a organizovat bikové akce a výjezdy“. A založil si klub Old Mountain Epic. Vzhledem k jeho nadšení a možnostem v okolí Veliko Tarnova určitě může posunout tamní biking o hodně dál. Jakmile jsme dali do pořádku všechny naše biky (ať žije závitová tyč místo pevné osy), tak jsme spolu s ním celý den brázdili místní traily, které udržuje nebo rovnou staví a dá se na nich moc dobře vyblbnout. A protože Veliko Tarnovo bylo po staletí městem carů a králů, mnohé traily vedou kolem zbytků středověkých staveb, což celému místu dodává jinou atmosféru. Na závěr dne bereme čelovky a spolu s Nedkem a jeho kamarády vyrážíme na noční jízdu nad osvětleným městem. Po příjezdu si u pivka vychutnáváme noční světelnou show promítanou na starověké hradby a budovy. Tenhle region rozhodně má co nabídnout.

Další den už nechceme nic náročného, protože nás čeká dlouhá cesta domů. A tak vyjíždíme k bulharským monumentům vybudovaným na vrcholu kopců na počest vítězných bitev nad Turky. Zatímco kamenné muzeum na kopci Shipka do krajiny docela dobře zapadá, socialistický památník Buzludzha, to je jiné kafe. Takové UFO na vrcholu kopce, se kterým kdosi zapomněl odlítnout zpátky domů. A jak už to u podobných monumentů bývá, tohle veledílo chátrá a vstupy hlídá ochranka, takže jak to vypadá uvnitř, člověk zjistí jenom z internetu. Z Buzludzhy sjíždíme na kolech po turistické značce do města Shipka, balíme kola, na srbských hranicích si dáme svůj vlastní několikahodinový boj s německými Turky a jedeme domů.

Když jsme po loňském biketripu po Rumunsku prohlásili, že bychom se tam klidně ještě někdy vrátili, o Bulharsku máme jasno. Tam se prostě vrátíme. Kombinace tamních bikeparků a nádherných kopců, ze kterých tě nikdo nevyhání (taky proto, že na nich skoro nikoho nepotkáš), je prostě dokonalá a ty 4 000 km, které jsme najezdili v autě, za to rozhodně stojí.

A jak už bývá naším zvykem, během těch několika dní jsme natočili pár záběrů, abyste nám věřili, že fakt nekecáme.