Kill the Trail - škola jízdy na horském kole

Report: Dropdown aneb Megavalanche po česku

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 24.4.2019

12:00 SEČ, vrchol Slamník 1233 m.n.m.
Stojím na startu, vítr fouká, sluníčko peče a tak. Okolo mě stojí parta dalších 34 vlčáků na kolech, co mají za úkol dojet o víc jak 500 metrů výškových níž až k Chatě U slona.
„Deset vteřin do startu, během nich může kdykoli vystřelit pistole a jak vystřelí, vy jedete dolů.“… Prásk…

Všechno tohle má docela nevinný začátek, když si „ředitel“, jeden z dvojice organizátorů Michal Prokop na vejletě na Dolní Moravu všiml, že by to šlo jet od shora až dolů.
To vedlo telefonátu druhé polovině organizačního týmu, Zdeňkovi Pólovi ve znění „Hele, ono by to šlo jet celý, od shora až dolů. A asi i hromadně. A asi by i mohl vydržet sníh na vršku.“
Slovo dalo slovo a najednou máme nový závod, který otevře sezónu. Takový malý český Megavalanche. A my u toho samozřejmě nemohli chybět!

Závod byl rozhozený na celý víkend, v sobotu tréninková jízda a pak kvalifikace, která určí startovní skupinu pro hromadný start. V neděli pak onen závod odshora až dolů hromadně. Velká část závodníku dorazila prý už v pátek, já to měl z Přerova do Jeseníků relativně kousek, takže vyrážím až v sobotu ráno.

Cestu nechávám na ráno, páč se po dlouhé době těším nejenom na závod, ale i na samotnou cestu. Díky Autokom Zlín na mě totiž na tento víkend vyšla předváděcí Kia Picanto GT Line. To GT podle mě znamená „grázlovský tamagoči“, protože tahle splašená nákupní taška má litrový benzínový třívalec s turbem, který ve 4500 otáčkách vypotí 100 koní. A přitom váží pod tunu a ovládá se jak motokára. Na jednu stranu to není ideální auto na bikové závody, protože aby se kolo vešlo do kufru o rozměrech menšího batohu, bylo potřeba je rozložit mnohem víc než jsem zvyklý…nicméně na tu druhou stranu, málo v čem si na zvlněných jesenických silničkách plných zavřených zatáček užijete tolik srandy. Takže s divokým tamagočim dolítnu v sobotu dopoledne do centrály závodu, kde mě už čekají kluci z Beastu s připravenou kraslicí (velikonoční edice plechovek Svijany). Spláchnu prach z cest, vyložím kolo i sebe a jdu se registrovat.

Moje první myšlenka je, že tady nikdo moc teda není. Startujících je nakonec asi 150. Což je ve srovnání s pětistovkou lidí, co dorazí na Michalovo Blindura docela slabota. Když si ale uvědomím, že jde primárně o sjezdový závod, je to vlastně dvojnásobek lidí, co nedávno jezdilo na poháru. Sobota plyne klidným tréninkovým tempem, fasujeme skipasy se třemi jízdami, loupnem tam sem tam Birella, sem tam kraslici a podle předepsaných časů už se řadíme na lanovku.

Tady si zaslouží organizace pochvalu za rozumný systém rozvržení startu. Nejenom, že měl každý závodník pevný čas, kdy měl startovat do tréninkové jízdy, měl i pevný čas, kdy se měl dostavit na lanovku. Žádné fronty, žádné tlačenice, každý včas tam, kde měl být.

A když se moje hodina přiblížila, bylo potřeba se přesunout k lanovce pod stezku v oblacích, což obnášelo asi dvacetimunutový slalom mezi polskými i českými turisty, aut všech poznávaček a spoustou kočárků. Lanovka nas vyhodila nahoru pod Slamník, dál už musel každý po svých. Což v našem případě znamenalo tlačenku vyznačenou trasou okolo kopce. Chvilka po šotolině a pak tak dvacet minut tlačení sněhem. No, zima nám rozhodně nebyla.

Je docela zajímavý pocit tlačit na start závodu, kdy absolutně nemáte ánung, jak bude trať vypadat a co máte čekat. To je v našich končinách, kdy se zpravidla závody jedou několik sezón na víceméně stajných tratích, dost vzácné.

Trénink. Naštěstí Michalův plán nechat nás jet prvních asi 500 metrů čistě po sněhu rozprášilo počasí, takže první část tratě byla vymlíkovaná po sjezdovce ze Slamníku. Hodně kamenů, hodně hlubokých odvodňovacích příkopů a až dole, v úpatí kopce, asi padesát metrů dlouhé pole sněhu. S měkkými dvaceti čísly nahoře a tvrdými třiceti čísly dole, Ideální kombinace, která vás dokáže absolutně nepodržet nahoře a zároveň vás spodní vyjeté ztvrdlé drážky skvělé vyhodí ze sedla. Tady bude veselo. V tréninku projíždím stylem „kulhavá koloběžka“, jedna noha dole a doufat. Po sněhu následuje široká cesta vhodná ke šlapání až pod lanovku, tam najedete na kousek trailu, kde vás přivítá hromada sněhu obzvlášť vhodná zastavení a vystoupení z kola. Pak nějaká ta klopka a hned výlet do lesa a hrabanky, tady vás zase skvěle pokopou drobné kořínky a čouhající pařízky. A najednou už jste zase na sjezdovce kterou křižujete, zase kousek trailu, zase sjezdovka a zase trail. Z něj vede dost prudký a pro mnohé i dost děsivý odkloněný sjezd zpět na sjezdovku, palba rovno dolů, kde nesmíte ztratit rychlost abyste vyjeli mírný, ovšem pocitově nekonečný, výjezd. A pak už zase úzký trail, sem tam křížení sjezdovky, sem tam prašný trail s klopkama. A to už jste skoro dole, chvilka palby po asfaltu a už jste „trubce“ jak v Leogangu, která vás vyplivne na louku s pár odklopenýma zatáčkama. A cíl.

Asi deset minut se spoustou drncání, hromadou kamenů, trochou sněhu a hodně bolavejma rukama. Překvapivě, šlapání nebylo až tolik, pokud jste dokázali udržet rychlost ve sjezdech, nebylo potřeba až TAK moc dupat. Ale to mám za sebou klidnou, neměřenou jízdu.

Chvilku si orazit, najíst se, dát kraslici, probrat strategii a po druhé hodině na start kvaldy. Tentokrát už volíme alternativní cestu výšlapu k vrcholu a to rovnou po sjezdovce. Tahle varianta má hned dvě výhody, nešlapeme ve sněhu a můžeme si řádně načíst stopy a prohlídnout tu hromadu sněhu co nás čeká. Je zajímavý, že čím víc se na ni díváme, tím horší nám to přijde. V tréninku jsem to prostě jenom tak proklouzal. Teď, po 150 jezdcích to vypadá rozrytý jak Drážďany. No uvidíme.

Když se seřadíme na start, velmi zábavnou vložkou, hlavně pro Michala, je bagrista, který se asi pět minut před plánovaným startem kvaldy rozhodl zaparkovat bagr uprostřed trati. Tuhle situaci ředitel dokázal velmi bleskově vyřešit a prý bagristu ani moc nebil. Takže s nějakým desetiminutovým zpožděním jde na trať první jezdec. Jak tak lidi mizí za horizontem a já s číslem 31 pomalu přicházím na řadu, dostává se ke mě veselá zpráva, že z 25 lidí, co zatím projeli, dokázali ve sněhu nespadnout 4. No Havaj! Vyrážím a snažím se trochu šetřit, protože vím jak je trail dlouhý a náročný a hlavně dlouhý. Asi i v rámci téhle rozumné strategie se proto moje kolo rozhodlo mě po prvním metru ve sněhu uložit, abych si odpočal. Do sněhu totiž asi najíždím o kus rychleji než v tréningu. Jak se ukazuje, tahle rychlost sice není vhodná k projetí, ale je naprosto ideální pro zdolání sněhu skokem plavmo. Ukázkový let přes řídítka zakončený kotrmelcem do sněhu a sbíráním téhle bílé dobroty do rukavic a dresu.

Díky tomuhle tríčku a vyklepávání sněhu místo šlapání na rovině, mě za chvilku dojíždí klučina, co startoval za mnou. A jak se ukazuje, jede podobně jako já, takže se mi daří se ho celou cestu držet. Na předjetí nemám plíce a vlastně vůbec nejede zle, takže se tak nějak dojíždíme a zase si ujíždíme celých těch 10 minut cesty dolů a já díky tomu
A) sním asi deset kilo prachu
B) začínám mít velmi hrubou představu jak to bude asi zítra vypadat
C) užiju si srandu ve víc lidech na trailu i v kvaldě.

Z částečně tragický a částečně fajn jízdy mi nakonec vyleze čas, který mě řadí na poslední místo druhé nejlepší skupiny. Jako je fajn jít spát s tím, že horší než 70 už nebudu. Takže po dojezdu umyjeme kola, sebe a jdem vyrazit na večerní párty. Tam už hraje Damjan se Sunset Trail. Muzika boží, navíc musím ocenit, že metal asi fakt zahřeje, protože je tak 5 stupňů a kluci jedou koncert jenom v tričkách. Mimo koncertu nás zaujme ještě jedna věc. A to na baru. Když si jako slušný člověk dojdu pro dvě piva, odvětí mi barman „devadesát šest“. A já na něj, „Ne, díky, vážně mi stačí jenom dvě piva…Jo aha“. Vyměníme si s Tomášem Hradeckým částečně udivené a částečně chápající pohledy a odcházíme ven s tím, že dneska toho naštěstí moc nevypijeme. Dolní Morava je prostě Resort s velkým R. Jak říká Znojemská Raketa „no prostě Aspen, vole“. Je to tak.

Zpět k závodění, první skupina je docela narvaná, je tady dost českých rychlíků. Přéma Tejchman (na novém Qayronu), Kuba Říha (ten šel včera na Rychlebkách prý řádně na tlamu), Franta Žilák (který si náramně pochvaluje kůrovcovou kalamitu, protože je teď víc peněz za vytěžený kubík dřeva a taky se kůrovec daleko líp kácí, takže je z něj už téměř lesní rentiér, jak se ty prachy hrnou), David Čunek, Petr Leták a další. Kuba Říha vyhrál kvaldu, Přemek za ním druhý.

Loupnu tam snídani, opět nějakou tu předstartovní kraslici a ve 12:00 mám být na startu. Jedem samozřejmě dřív, protože nás, podobně jako spoustu ostatních hyen, náramně zajímá jak to bude vypadat až nalítnou první dvě skupiny jezdců do sněhu. Nakonec je vzhledem k počtu účastníků v jedné skupině 35 jezdců a jedou celkem 4 skupiny. Od těch nejpomalejších z kvaldy po ty nejrychlejší.

Vidíme skupinu D, jako Dacani. Když zařvu „Hej, Dacani, budete vědět, že mluvím o vás“.

Tam jsou mega rozdíly, protože v ní jedou jak ti pomalejší závodníci, tak ti rychlíci, co včera defektili. A že defektů bylo fakt dost. Vede Miky Nevrkla, který proletí sněhem a řítí se dolů vlastně sám, pár vteřin za ním početná skupinka následovatelů a pak se trousí ti míň rychlí. Někdo padá, někdo ne ale všichni se evidentně snaží ze sebe vymáčknout co se dá. Pak počkáme ještě na skupinu C, kde startuje i můj spolubydlící Kafíčko. Toho jsem nečestně vytlačil ze skupiny B a on mi to zase oplatil tím, že celou noc podle všeho pomáhal Frantovi s tím kůrovcem. Snad s dvěma přestávkama (asi na dolití benzínu do pily) totiž vytrvale zařezával celou noc. Kafíčko si skupinu mladých vlčáků ovšem zkušeně povodil a po výjezdu ze sněhu má na široké cestě náskok na druhého víc jak 5 vteřin. Ten teda bohužel neudržel a do cíle dojíždí až na třetím místě ve skupině. Obzvlášť zábavný je pak pohled do cílové listiny. 1 místo ve skupině C Petr Skládaný, ročník 1994, druhé místo Jaroslav Kalousek ročník 1984 a třetí místo Kafíčko, ročník 1959. Prostě nesmrtelnej divokej dědek.

A už jsme na řadě my. Místo na startovní čáře se vybírá podle času, víceméně všichni se vejdou do první lajny. Ovšem na všichni jsou v ideální pozici vzhledem k první zatáčce. Třeba já jsem ve vyloženě non-ideální pozici.

12:00 SEČ, vrchol Slamník 1233 m.n.m.
Stojím na startu, vítr fouká, sluníčko peče a tak různě okolo mě stojí parta dalších 34 vlčáků na kolech, co mají za úkol dojet o víc jak 500 metrů výškových níž až k Chatě U slona.
„Deset vteřin do startu, během nich může kdykoli vystřelit pistole a jak vystřelí, vy jedete dolů.“ Prásk…
Masa těl, kovu a karbonu se dala do pohybu, první zatáčka chumel, já měknu a pouštím lidi před sebe, na loktovačku není morál. Dobře dělám, protože periferně vidím jak vedle mě letí Tomáš Hradecký, který evidentně morál měl a teď už o tom přemýšlí na zemi. No snad mu nic není. Jedu vnějšek a najednou jsme u sněhu. Ha, nepadám, ovšem taky na výjezdu dost chybí watty v motoru, čti v nohách. Tak nějak motám nohy a sem tam mě někdo předjede. Dostáváme se pod horní stanici lanovky kde začíná část poměrně úzkého trailu. Klopka a výjezd do čerstvě vyjetého úzkého bodu. Kde se špuntujeme. Hodně lidí, málo místa a najednou stojím. Vlastně možná i tlačím.

Další přejezd přes sjezdovku, les, zpět na sjezdovku a jelikož jsme naštosovaní tak metr od sebe, není moc prostor na nějakou rychlou jízdu. Ale na předjíždění prostě není buď místo a nebo v mém případě fýza. Naštěstí se po prudkém svahu dostáváme k palbě po sjezdovce za níž následuje mírný výjezd. Zataktizuju a volím výrazně lehčí převod než ostatní. A motám jak ďábel. A taktika se vyplácí, zatímco všichni rvou nejtěžší převody a nahoře se téměř zastaví, já sice motám otáčky jak jednadvojka téesíčko ale pořád jakž takž jedu a předjíždím ve výjezdu tak 5 lidí. Jsem na sebe hrdý. Asi poprvé v životě jsem někoho předjel do kopce. Pak už se zase motáme po zavřeném trailu a jak padáme níž, začíná se NE U VĚ ŘI TEL NĚ prášit. Přes 20 jezdců přede mnou vytváří oblak prachu ve kterém by pomohl tak maximálně sonar. Takže hltám kýble prachu a do klopek se trefuju spíš po sluchu. Pak naštěstí najedeme na kus tvrdšího trailu, kde se tak nepráší a mám čas zhodnotit situaci.

Za jednou ze startujících děvčat se vytvořil tak pětičlenný hrozen a nějak se nedaří předjet. Takže skákavou část s boulemi bohužel jedeme spíš na půl plynu a postupně vidíme jak nám první část pelotonu mizí. No, co se dá dělat, je čas předjíždět. Výjezd doprava do kamenů, sjezd zpět na cestu a následuje ostrá levá. Na Sušickýho Červa přede mnou se nachystám na vnitřek a za strašného zvuku přeskakujícího střílejícího řetězu na ojeté eaglové kazetě ho fiknu vnitřkem zatáčky a přesprinutuju ještě před nájezdem do další klopky. Už podruhé mám ze sebe dneska radost. Pak zatáčky plné prachu na louce, dole na asfaltu se mi podaří předjet výše zmíněně devče a pak ještě jednoho závodníka, vjíždím do tunelu, nechám se vystřelit na louku a držím vnitřky. Vlastně je držím tak dobře, že jsem nechtěně, ale moc pěkně zavřel klučinu, co celou jízdu natáčel. Tak ještě jednou soráč, nebylo to naschvál.

Poslední zatáčka na louce a jsem v cíli. 20. místo ve skupině. To de. Mohlo být hůř. Ale až teď mi dojde, jak strašně mě vlastně bolí ruce, pálí plíce a kolik prachu mám v nose a v puse. No, asi jsme se všichni docela hecli.

Každý kdo někdy jel enduro by si měl podle mě Dropdown vyzkoušet. Je to jako enduro. Jenom lepší. Trať byla velmi endurová. Znáte to, když někoho v RZ dojedete a protože spadl a jede stejně dobře jako vy, takže si vlastně užíváte jízdu ve dvou, naháníte se a nic si nedarujete. A jedete asi o dost rychleji, než byste jeli normálně? Tak tohle je DropDown. Jenom na RZ nedojedete jednoho člověka ale 34. A třeba se příští rok podaří a bude startujících vážně padesát. Bylo by to hustý.

K organizaci nemůžu mít jedinou výtku, tým Michal + Zdeněk prostě umí udělat akci. Všichni se bavili, nikdo se nenudil. Co se týče tratě, možná by pomohlo víc míst kde se dá předjet. Ale to je tak vše. Bylo to dlouhý, bolavý, drncavý, rychlý a celkově parádní. Určitě pojedu znovu. A všem to vřele doporučuju. Prostě malý český Megavalanche co vygeneruje vážně spoustu zážitků. Obrovskou výhodu oproti enduru vidím ve startovních skupinách, kdy jste prostě seřazení s lidmi, co jezdí podobně rychle jak vy. A teď musíte ukázat, kdo je teda nejrychlejší, protože možnost vyhrát rozjížďku, to je skoro jako možnost vyhrát závod.

Nejrychlejším mužem Dropdownu byl Přemek Tejchman, ten dokonce zajel v hromadném startu lepší čas, než v kvalifikaci. Holt, motivace asi byla lepší. Na druhém místě doletěl po pádu Kuba Říha, třetí byl David Čunek. Gratuluju jim k úspěchu a všem ostatním že to přežili a hlavně, že byli u prvního ročníku takhle super závodu. Dík organizační partě, těším se na příště!

A pro zvědavce, DropDown v číslech které dodal ředitel:
3 dny trvalo vyznačit trať jednomu člověku
Spotřebováno 6km značící pásky (mlíka)
Zapícháno 122 kolíků
Najeto 96km na 4kolce
Vypito 230 Birellů, 248 Red Bullů
Snědeno 310 Nutrend tyčinek
12 maršálů na trati
Kopec uklizen za 4 hodiny v 10 lidech
20 ošetření záchranářema
58 hlavanů do sněhu
1 závodník z Izraele
0 sražených polských turistů
(1 bagrista málem inzultovaný bývalým mistrem světa pozn. red.)



Foto: Robin Nevřala a David Peška

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


anonymní uživatel Korejtkys (korejtko.bike [zavinac] gmail.com) 25.4.2019 v 0:15

Kdyby měl někdo zájem mám volný startovný na Trutnovský Enduro.
Při prezenci dostanete určitě nějakou fajnovou pozornost od Gayronu, takže to se vyplatí :-).

profilová fotka Kafičko 24.4.2019 v 23:23

Ano,za mě fakt super ekšn.A kdo někdy jel tu vopravdovou Megu tak ví že to není jen vo tom samotným závodě ale taky vo tý bandě bajkerů kteří si to fšechno okolo-tu atmošku,tu radost kamarádů když se jim něco povedlo i to když se zvednou z prachu a valijou to znova-chcou prostě užít.A asi za celou našu tlupu co sme to tam prožívali můžu směle říct-byly to dva dny parádních zážitků a na takový dny se prostě nezapomíná