reklama

Report: Megavalanche 2019 - Oskar po letech zpět na místě činu

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 26.7.2019

Legendární závod není třeba představovat. Jsou dvě skupiny závodníků, ti co Megu už jeli a ti co ji teprve pojedou, není nic mezi tím. Trať je dlouhá, hlavně když jedete Megu poprvé. S rostoucím počtem účastí se trať subjektivně zkracuje, ale pořád vám dá do těla. Zkušenost z Megy je nezaměnitelná a přenastaví vám hodně limity. Z enduro série se tak stane opravdu jenom odpolední vyjížďka s kamarády. Česká účast letos rozhodně nebyla zanedbatelná a tak se dostane i na výpovědi našich úspěšných pretekarov (ale to až v dalším článku).

Ve čtvrtek byla na programu mediaride. Měl jsem možnost být na ledovci už v osm ráno a pořádně si tam promrznout. Sněhu je pomálu. Na první sjezdovce Sarenne je tak 30 cm sněhu. To znamená, že sníh není pořádně tvrdý a je to spíš břečka s ledem. Když odjedou největší rychlíci naskočím si pro fotku na sníh, ve chvilce už kloužu po zadku a snažím se držet kolo, aby mi neodklouzalo do nenávratna. Firn mi spálil kůži na předloktí, takže na Megu budu vzpomínat po zbytek léta. Poučení, vezmu si příště dlouhý rukáv.

Pak už se na kopci objevují kluci z Kur Sportu a Charvát Bros Racing. Vanik byl včera na bedně v Avalanche Enduru a jenom o fous mu dneska uteče bedna v chainless race. Jsem rád, že mě kluci berou do party. Jedeme celou trať až do Allemontu. Matěj s Motejlem načítají unreal stopy a jedou hroznou kudlu. Za sněhem je Mega krásná. Zábava na singlu neskutečná. Skoda, že tu pojedu v závodě vláček. Výhledy na L2A, kde se před týdnem jela Mt. of Hell. Nad Hujerem dáváme krátkou přestávku, než se spustíme pořádným dh do Ozu. Tady už cítím ruce. Z Ozu do Allemontu už je to, ale jenom kousek (pokud tu nejste poprvé), zkoušíme zkracovačky v lese. Je jich hodně, a ne každá se vyplatí. Pak výjezd až na start kvaldy. Kvalda je neskutečná zábava. Česká kavalerie se ženě doleKOP.COM a země se třese. Kluci to tam sypou a mě neskutečně těší být součástí téhle sajtny. Kvalda by neměla být problém, startuju přece z první lajny jako médium, takže jde jenom o to neudělat hloupou chybu.

Pátek, kvalda. Jdu na start a říkám startérce o první lajně. Ne, ne. Ty patříš sem. Podívej se na číslo. Zkouším to ještě jednou, ale bezvýsledně. Jsem na chvostu, vedle mě stojí tři závodníci, a to je konec mojí vlny. Nevidím ani na start, ani na to jak se nosí cedule se zbývajícím časem do startu. Při startu se mi daří, dávám do toho všecko, vyhnul jsem se srážkám, na jedné ze dvou sněhových ploch se zaseknu o závodníka přede mnou, tak deset pozic tím ztrácím. A pak už jen boj o pozice až do cíle. Vyvezu se za francouzským junckem, co jsme se spolu bavili v lanovce. Predjedem spolu tak 5 lidí. Kde to jde, beru zkratky, kde to jde zavírám, abych neztratil pozici. Na boardercrossu nedaleko cíle pečlivě skáču na stranu tak, aby mě nešlo předjet. Pokud se nekvalifikují, musím závodit zítra, běží mi hlavou. Zároveň se snažím dotáhnou závodníka před sebou, který už toho má taky dost. Už jen kousek do cíle, moje fandící rodina v zatáčce, moje děti zvoní zvonečkama. For whom the Bell Tolls. Závodník přede mnou padá v esíčku. Zazvonila jemu. Ještě spurt na asfaltce. Congratulations, ozývá se z tlampače,jsem předposlední kvalifikant. Předjel jsem přesně 80 lidí, jsem 4. v master 40. V cíli absolutní kóma, kluci mi dávají napít piva. Stánek místního minipivovaru Bierre De Oissant mi pomáhá znovu najít sebe sama. Do fronty na pivo si beru svůj zaprášený bidon, výčepní se netváří, ale borci ve frontě za mnou chápou. Záchrana planety není jen tak, nepoužil jsem dvoudecovy kelímek a dostal do bidonu půllitr piva. FridaysForFuture i po 40tce jsem s mládeži zajedno!

V sobotu někdo fandí, někdo závodí. Baví se všichni. Nejdřív jedou elektrikáři, pak holky. Velice pěkně jede Štěpánka Nestlerová, večer bude na bedně. Start challengers je o hodinu opožděn, protože Nico Querre se zle vyndal hned po startu elektrikářů. Fandíme Vaníkovi, který měl v kvaldě srážku a díky ní asi i defektil. Samozřejmě se fandí i dalším Čechům. Vaník je nad Hujerem na šesté pozici, říkáme si že když ho bolí práva ruka nemusel by moc brzdit a v dh nad Ozem všechny předjedet. Taky že jo. Vaník stojí večer na bedně hned dvakrát, v kategorii a jako celkový vítěz dne. Potlačím do kopce i kemp souseda z ostrova Réunion, který vyhrává Master 40. Když pocházíte z indického oceánu je v Evropě i v létě zima. Jeho cvakání zubů mě ve středu nad ranem dost budilo. Vystěhoval se ze stanu vedle náseho auta do hotelu. O opuštěný stan vedle našeho auta byl docela zájem, ale naštěstí jsme mu ho ubránili. A Michael, tak v neděli pozdě odpoledne našel svůj stan tam, kde ho ve čtvrtek ráno nechal.

Nedělní závod je to, proč tu všichni jsme. K závodu patří i trochu stresíček ve frontě na lanovku. Ve Francii čas plyne jinou rychlostí. Nakonec vždy všechno funguje a aspoň nemusím stát moc dlouho na startu. Už vyvolávají moje jméno na start, opět bez šance, že bych viděl start. Jsem na absolutním chvostu. Start poznám podle toho, že rady přede mnou se dají do pohybu. Jako startovní taktiku volím běh, abych se prokousal těma co bruslí, chucknorrisují, skibobuji, padají a zase vstávají. Venku ze sněhu jsem bez ztráty kytičky, singletrail je ovšem utrpení, jede se hrozně pomalu, předjet jednoho závodníka je dřina a než bude další příležitost musím brzdit. A brzdit. A brzdit. Poměrně dost jezdců postava u trati, pumpují nebo kdoví co dělají. Možná jen nabírají síly. Někdo přede mnou padá na bok, přejedu mu kolo a tím se zastavím. Takových historek má z Megy každý 12 do tuctu.

Ve výjezdu a vícero dh pasážích na Hujerem se pole dostatečně roztrhá. Na rovinkách chytím vláček a spíše pumpuju než šlapu. Spurt kolem fandící rodiny je absolutní imperativ dnešního závodu. Ted už mužů vypnout. Největší krize je výšlap nad Hujer, tam kde jsem v sobotu vytlačil tak 6 lidí si mě nikdo nevšimne a já trpím pomalu. DH do Ozu je radost z předjíždění, vnitřky, kořeny, rychlost. Ale taky připomínka mého pádu z roku 2011. Tady už to totiž moc nedržím. Na rovinkách pod Ozem mě předjíždí Přema. To mě vytrhne z letargie a začínám znova závodit. Na asfalte do kopce předjíždím pár lidí. Zkratky co jsme najeli ve čtvrtek s klukama taky stojí za to. Za jednou se někdo sbírá, narazím mu do kola které je v protisměru, no já zastavovat nebudu. Už jsem skoro dole. V posledním lesíku a na posledním přejezdu silnice. Přes mostek, štěrkovka v Allemontu, cíl je tak blízko a tak daleko. Jsem tam. Celkově 206. a 15. v kategorii. Kóma je jenom střední, najít se s ostatními kavaleristy je dílem okamžiku. Další závod nastává při nakládce do autobusu, který nás vyveze do Ozu. Tisíc a jedna historek v autobuse i na lanovce, pak už jen balení a poplácání se s českou partou a že se někde uvidíme.

Mega je jenom jedna, kola elektrická i analogová, endura , sjezdáky, jednokolky, tandem. Babylon národů, závodníků i těch co si to jenom přišli zkusit. Týden plný ježdění, nebo jenom závodění, alpský roadtrip, rodinná dovolená spojena se závodem, apik, hotel nebo kemp. Tady si to užije každý. Tak za rok Alarma, la bomba…

Diskuze

  • anonymní uživatel Eda 26.7.2019 v 10:42

    Super report! :)

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


Přepnout barvu pozadí