Trip to Eurobike - traily v Mollau a městský bikepark v Freiburgu

Autor: Keli, vydáno: 1.1.2020

Třetí a čtvrtý den na tripu nebo je to pátý a šestý? Kdo by to počítal, když máš k dispozici super dráhy a skvělé ježdění. V dalších dnech jsem se podíval na traily v Mollau a také na městský bikepark v Freiburgu.

Zůstávám sám na parkovišti, pobalím se a vyrážím na cestu za dalším bajkováním. Kam? To je správná otázka. Výběr není snadný. Zde v Alsasku je toho na výběr hrozná spousta. Doslova každá vesnice má cyklistický klub a každý cyklistický klub se stará o vlastní traily. Traily jsou v drtivé většině případů veřejné a jsou označené pro snadnější orientaci. Traily myšleno jako opravdové traily, nikoliv vyhlazené dálnice na které jsme zvyklí z českých trailcenter. Výstavba takových tratí je zde ve Francii snazší, o podpoře cyklistiky jsem již mluvil a navíc velká část lesů jsou státní.

Chtěl jsem jet na přírodní dráhy, ale kdybych chtěl do bikeparku, není problém, slavné La Bresse, kde se jel x-krát světový pohár je odtud snad 20 kilometrů. Nakonec padla volba na Mollau. Na mapě to jako až tak malá vesnice nevypadalo, ale ve skutečnosti je Mollau vesnice, kde končí silnice a není telefonní signál. Vynahrazuje to síť trailů, síť super trailů. Ostatně, když si otevřeš Trailforks uvidíš neuvěřitelnou koncentraci tratí a trailů. Těsné okolí nabídne 33 trailů! Na vesnici, kde není ani pořádný obchod dost slušné číslo.

Výchozí místo trailů je pod kopcem cca 300 metrů pod kopci. Místní piknikové místečko nabídne skromné parkování, potůček a altánek pro odpočinek. Odtud již nezbývá než vystoupat na vrchol kopce, 400 výškových metrů uteče docela rychle, celá cesta je po lesní šotolině. Slabá hodina a půl a jsem nahoře.
Výjezd si dnes budu muset dát dvakrát, dám na rady zkušenějších a pojedu tratě Braco Line a Marathon Line.
První jmenovaná je označena modře, tedy lehká lajna, francouzská modrá je jiná než česká. Srovnám-li to, u nás by v trailcentrech měla jednoznačně černou. Na necelých dvou a půl kilometrech je vše, technika, zábava, pomalé úseky i rychlé palby a spousta skoků na měnícím se povrchu, od volných kamenů až po hlínu. Jednoznačně velká zábava.

Dojížďím k parkovišti a počet parkujících se rozšířil, moji českou káru doplnilo vozidlo s anglickou poznávací značkou a další s německou. O Mollau se ví i jinde v zahraničí.

Vyrážím na druhou dráhu Marathon Line, opět mne čeká přes 400 výškových metrů. Podruhé kopec už trochu bolí, za poslední tři dny mám nastoupáno skoro 4500 výškových metrů… Marathon Line je kratší a prudší, s délkou lehce přes dva kilometry a necelými 400 metry převýšení. Tato lajna se čas od času jezdí v rámci závodů a rozhodně zaslouženě. Místy jsou úseky, kde musíš hodně řešit a není to zadarmo. Obávám se, že nelze provést srovnání s žádnou oficiální českou tratí, u nás nikdo nic takto těžkého zatím pro veřejnost neotevřel. Ale třeba se dočkáme.

Dávám Mollau sbohem a mířím do Německa, do města zvaného Freiburg im Breisgau. Toho menší univerzitní město je cyklistice doslova zaslíbené a cyklistikou doslova prošpikováno. Vybudována zde byla dokonalá infrastruktura v podobě spousty cyklostezek a především oficiální městské trail centrum.
Od mé poslední návštěvy, pár let zpět, je pro vjezd do Freiburgu nutná zelená ekologická samolepka. Je blbý, když to zjistíš až u cedule hned u města. Městem se pohybuji jako duch, stříbrná dodávka Peugeot s třílitrovým motorem se pohybuje neviditelně a neslyšně až na místo určení, na parkoviště u trailů. Pokutička, pokud by mě chytli bez samolepky, je 100 Euro… Na parkovišti, ale zjišťuji, že plaketu neřeší ani další obytkáři a tak jsem se trochu uklidnil. Cesta zpět z města bude snazší.

Samotný Freiburg leží mezi dvěma kopci, na každém z nich se nachází několik trailu od lehčích až po ty těžší. Ve Freiburgu jsem již byl a tentokrát jsem se vydal na kopec s rozhlednou, kde se nachází jedna z nejstarších tratí Borderline a také nejnovější oficiální počin, nejostřejší dráha zvaná Baden to Bone. Cedule říká, že se jedná o dráhu pro zkušené jezdce. A taky že jo, zrno od plev oddělí první set skoků, začíná se šestimetrákem…

Na oči a v malé přilbě docela překvapující. Přiznám se, rozhodně jsem vše nenalítl, protože zde nechceš padat, navíc sám. V podstatě až do cíle nabízí dráha jeden špek za druhým. Zajímavý počin. Vylítnu zpět na kopec a k autu se vracím po Borderline, oldschool sjezdové dráze, která má své nejlepší léta za sebou a to i přes údržbu. Za mne jedna z nejslabších tratí ve Freiburgu, pokud by jsi sem jel, tak klidně vynechej. Každopádně Freiburg nabídne zábavu minimálně na celý den pro jezdce všech výkonnostních skupin.

Borderline byla na pár dnů poslední lajnou, kterou jsem jel, nyní už mne zítra čeká výstava Eurobike. Ale o tom zase až později.

Ve Freiburgu frčí i skejty, tenhle Level milion jsem potkal na kopci…