Report: Bike Components Enduro Tour La Semoy 2021 - dva dny závodění na malém kopci

Autor: Oskar Jančík, vydáno: 29.6.2021

Závodní sezóna se konečně rozjela i ve Francii. V La Semoy se jelo první kolo s hvězdnou sestavou na startu, Maes, Oget, Pigeon... Do kopců poblíž Belgie, do Arden vyrazil i Oskar. Jeho report z první ruky je zde. Prý to bylo úžasné, malý kopec, dva dny závodění a tři čtvrtě hodiny čistého času závodění...

Ardeny nejsou zrovna Alpy, když jedu krajinou na sever od Remeše, tak si  říkám, kam se to zas ženu. Tady přece nejsou žádný kopce. Až  posledních pár kilometrů se krajina výrazně promění. Ingo s Wolem dorazí  až skoro hodku po mě. S klukama jsme se neviděli od posledního závodění v říjnu  a tak si máme co povídat. Ale nezlobíme, protože jsme závodníci a čeká nás toho  docela dost.

Závody v sobotu začínají dětskými závody a tak je čas dlouho snídat. V cílovém prostoru se srocují budoucí naděje mtb sportu. Spousta malých závodníků v old school MX plastech po tátovi. To se mi líbí, být to v Německu nebo v ČR tak maj malí kluci nejnovější gear.     Někdy po jedenácté projíždíme startovním obloukem, ve městečku zastavují  dopravu než se peloton ztratí v lese.  V sobotu bude šest RZ a v neděli taky.  Značky na transferech mají jinou barvu na sobotu a jinou na neděli. Všechny  výjezdy jsou bezbolestné, někdy asfalt, jindy štěrkovka, ale žádný velký  adventure v divočině.

Na startu první RZ je docela zácpa, vlastně jsou tu úplně všichni kdo  závodí ve Vogézách a ještě celá Belgie. Pressure is on. Mám docela  starťáčka. Přece jenom je už červen a na startu jsem nestál od začátku října.  Nedaří se nám odstartovat za sebou. Je tu prostě tlačenice. Vidím Millie, holku  z Vogéz, má číslo 75. "Proč nejdeš dopředu, máš číslo co už bylo?" Millie: "Já radši pojedu poslední. Teď se všichni kluci tlačí a stejně se budou válet a dojedou dvěstěpadesátí..."

Martin Maes a Ludovic Oget měli na startu asi katapult z letadlové lodi a podle toho zmizeli za obzorem. Mě katapult nikdo nenachystal. Hodně šlapání hned od startu. Ale má to rytmus. Na přejezdu štěrkovky v náskoku do lesa předjíždím. Moc místa tam nebylo. Dolítne mě lokál, pouštím ho venkem a těším se, že se vyvezu, za někým kdo to tu zná. Pěkná zatáčka a borec jde k zemi, kolo letí přes mlíko... rachot jak v kamenolomu. Tady padat nechci. Tak se pěkně uklidníme a vzpomenu si na číslo 75. No jo, ale to tady nejde. Kotel jako na Metallice, vuvuzely, řehtačky, motorovky... mě ženou až do cíle.

Závod v La Semoy má sofistikovaný fanklub. Kopec není velký, fanynky se převáží na korbě pickupů od jedné RZ ke druhé. Nahoře nad technikou stojí zvěd, přečte startovní číslo a křikne ho dolů. Holky mrknou do telefonu a už mají jméno ze startovky. "Allez, allez Oskaaarrr..."

Šlapat se, ale musí pořád i když není kotel. V cíli si sdílíme zážitky.  Ingo mě chválí, že jsem od podzimu zrychlil. Na to klukům cestou do kopce vyprávím svou legendu o trénování na ebiku. Pochopení se samozřejmě nedočkám. Koho neformovalo dh závodění nemůže pochopit. Naše závodní diskuze se budou ubírat jiným směrem. Výjezdy jsou bezbolestné a tak se můžeme věnovat závažným tématům, výroba teleskopických řidítek, kolik je potřeba praporků v náboji zadního kola, a nebo, že na dezénu gumy vlastně nezáleží, a že grip máš takovej jakej si ho uděláš...

Tratě jsou šlapavější než jsem zvyklý. Prostě tu chybí to převýšení, ale všechno šlapání má smysl a vždycky mě doveze někam  kde to ještě zostří. Milión kompresí a děr. Skákat, tlumit, kopírovat,  přes zadní...loterie. Vidět Martina Maese a další je zážitek. I ostatní rychlíci  jedou hroznou kudlu. Dnes je účast hvězd poměrně silná, prvních pětadvacet jmen ve výsledkovce je výběr EWS jezdců Francie a Belgie. 
Několikrát tratě křižují výjezdovou cestu, a tak se dá zafandit nebo podívat na  kousek tratě. Jdem se mrknou na průjezd po skalce, který vlastně nic není. Ale hrozen fanoušků a kravál jak na Czechteku z něj dělá něco zvláštního. V závodě poznáme, že nejde o skalku, a ten blind drop na ní, ale o to všechno co přijde pod ní. Na skalce se to teprve rozjede a točit dole v šutrech chce snahu. Na  ranním briefingu se mluvilo o klouzavých kořenech ve čtvrté RZ. Vlastně je to  past na medvěda a trochu rochniště pro prasata, a za tím potok. Na briefingu jsme si říkali, že kořeny nevadí, stačí jenom nejet pomalu a je to přesně tak.Celou sobotu jezdíme na jednom kopci a až na poslední šestou RZ se přesunujeme na kopec nad cílem.Když si dovolím říct,že mě už trochu bolí nohy, dostanu čočku, no jo to máš z toho ježdění na ebiku. Borce nohy taky bolí, ale přece by mi to nepřiznali, že jo?
Poslední RZ je milosrdně krátká, ale zítra se pojede stejná a ještě okořeněná  výjezdem do kopce. S pěti RZ v nohách jsem rád že jsem to vytlačil na start.  Pak jen rychle do cíle, šup, šup, potáhnout paleťák a je to. Dnes jsem 16. v  dědkách 40 to je fajn. Martin mi dnes nadělil jenom šest minut.

V cíli je jídlo, pivo, hudba prostě všechno co závodník potřebuje na konci dne.  Blanche nebo Blonde? No když vidím jak zrovna sykla blonďatá béčka tak radši  tu Blanku. Dvoudecový piva do nás padají jak Němci do krytu. Jsme ale zodpovědní  a jedem docela brzo domů do kempu.

Ráno se musí vstávat a cítím, že jsem byl včera celý den na kole. Na RZ jedna,  ale není taková tlačenice jako včera. Přece jenom všichni si včera dali do  těla. I tak se nám nepodaří odstartovat za sebou, a tak mám na práci nějaké  předjíždění. Vlastně jezdíme zas pořád po jedné výjezdové cestě. Fanoušci ani  fanynky včera neochraptěli a tak mě zase ženou do cíle.  Na tratích není hluché  místo, je to opravdový závodění jak má být. Nekončící radost, pětkrát.

Čekáme na sluníčku na poslední RZ, došla mi voda, no prostě paráda. Cca  50 lidí před náma. Sahám na dres co mám přehozený přes rodla a do prstu mě píchla vosička. Vyndávám žihadýlko a pak schovám ruku do rukavice. Snad stihnu dojet do cíle než to nateče. Ingo říká, že se bude cestou do kopce šetřit. Já do toho dám všecko. První kopec tahám hrubou, akcelerace je. Blížím se k druhému  stoupání, které je prudší, ale pro jistotu je ošperkované ještě dropíčkem. To  už, ale slyším fanynky jak volají Ingovo jméno. Jsem blízko. Dotáhnu  kámoše co jezdí éweso. Vosí jed začíná působit. Jsem v laufu, letím  do druhého kopce "ako Peťo Sagan hej". Fanynky už křičí moje jméno,  hlasitý drumbácy z repra... Oskaarrr Oskaarrr... jsem v tranzu. Duchové  padlých válečníků vystupují zpoza ardenských stromů a jejich síla  vstupuje do mě. Fanoušci mi nabízí pivo... to už jsem asi ve Valhalle a vznáším se na křídlech Valkýr. To co včera nešlo skoro ani vytlačit,  letím do třetího kopce. Ne já nejedu, Valkýry mě nesou. Už vidím Croix  de Feu. A u něj je Ingo, už ho mám, Oskaaarrr Oskaarrr. Odin mě srazil k  zemi. Ještě není tvůj čas, synu. Z Valkýry je vlasatá holka s iphonem, která  si fotí co ještě nikdo nikdy neviděl. Jdu přes rodla do kopce a dopadám na  rovinku na vrcholu pod křížem. Kolo padá na mě. Návrat z transcendence a  podivná likvidnost času. Jsem zpět v tomhle světě. Na kořenech za  dalším dropem mě dojede kluk s místním dresem. Startoval za Wolem, takže  mi dává 30 plus vteřin. Držím se za ním, jede dobře a já jsem rád že  mě bezpečně dovezl do cíle. V cíli je očekávaný rachot, dropnout  podlážku, potáhnout paleťák, trochu zakroutit řidítkama ve vzduchu a je to.

A jak to dopadlo:
1/ Martin Maes
2/ Ludovic Oget
3/ Hugo Pigeon

Zvykl jsem si nejezdit na závody daleko, na většinu BCET to mám hodinu nebo  dvě. Do Arden je to daleko vlastně odevšad. Ale stálo to za to. Že mají malý kopec? To vůbec nevadí, za víkend tři čtvrtě hodiny závodění, 64 km, 2500m. Před  lety tu závodil Tuček a byl z toho unešenej. Já jsem na obláčku ještě týden po závodech. Pokud vás čeká studium nebo práce v Belgii, vemte si kolo s sebou.  Místní závodění za to určitě stojí! Už jenom pro ty fanynky.

Bike Components Enduro Tour má příští zastávku 11. července v Mollau. 

Photo credit: Damien Guiot