TopRide.eu

Report: jurské enduro La Trental - když bude pršet, zůstaň doma!

Autor: Oskar Jančík, vydáno: 13.10.2016

Znáte to všichni, každý závod je super, nejen kvůli tratím, ale kvůli tomu všemu okolo. No a pak jednou za čas odjedete závod, který se vám vryje pod kůži víc, než stovka závodů před ním. Tohle je report o jednom z nich. Moje vnímání toho, co je hodně zkopce se trochu posunulo.

I když to máme do Jury hodinu (Oskar pracuje ve Švýcarsku a bydlí nedaleko německo-švýcarsko-francouzské hranice, pozn. red.), trpím láskou k Vogézám a na tuhle stranu vlastně vůbec nejezdíme. [žu ra:] to jsou ty vápencové stěny, co máte po pravé straně, když stojíte v zácpě na švýcarské dálnici směrem na Bern. Ani by mě nenapadlo tu jezdit na kole, vypadá to, že není kde. Helveti Cup se jezdí teprve druhým rokem, což se kryje s tím, jak si vybírám závodní přestávku kvůli zraněním. Od NKK už zase závodím, takže je nejvyšší čas to na posledním podniku Helveti Cupu vyzkoušet. Organizátoři závodu jsou prima uvolnění, na webu se dočtete takové info jako: „nenutíme nikoho, aby jezdil s helmou do kopce, ale bude lepší, když budete mít na cestu dolů integrálku“ , nebo „v sobotu po závodech bude párty v jurském stylu, na neděli si nic vážného neplánujte“. Taky se tam dozvíte, že tratě jsou velmi náročné a doporučuje se najet si je předem. Zkazky o tom, jak těžký je to závod, jsem si vyslechl v Saint Die. Tak jo.

Týden před konáním závodu si beru volno a jedu to omrknout. Udělal jsem si při tréninku nového kamaráda. Renaud chodí na bednu v masterech a pomalu teda nejede. Vyvezeme se autem na start RZ5 a že když je nejvýš, zkusíme ji jako první. No prvních sto metrů mám „docela voči“, prudký hodně a pak ještě prudší, mezi dvěma stromy natažená síť a dolů se radši nedívám, pak trial po skále a točení, to všecko ve strašným sklonu. Renaud zmizí a já ani nevím, jak projíždím sekci, o které se později dozvím, že se jmenuje La Delirium. Ale i pod deliriem to stojí za to. To jsme si dali vostrej start. Tady v tomhle závodit, to už asi není pro mě, říkám si.

Další RZ už jsou v normálnějším módu, kdy se nebojím o život, ale pořád je co dělat a tratě jsou hodně zkopce. Díky tomu, že shuttlujeme, zvládneme najet 4 z 5 RZ. O víkendu mě zachvátí rýmička a v horečkách blouzním o Trentalu. Nemůžu se toho zbavit. Smrtelnou nemoc nějak překonávám díky appce s předpovědí počasí. Pršet by nemělo. Ve středu jsem umyl kolo a opravil následky defektu ze Saint Die. Je jasno, chci závodit. V pátek odpoledne si beru volno, abych ještě něco najel.

Tentokrát po své ose vyšlápnu na start 4. Přestože blind enduro je to nejlepší, co může být, tady jsem rád za „recconaissance“. Aspoň vím, kolik mi bude trvat transfer a sem tam poznám kritické místo. Vyjíždím na pětku, abych zjistil, že start je jinde, než jsem si myslel. Tak ještě vyšlápnout tenhle kopec o patro výš. Mystika tohohle zapadlého údolí má svou sílu, opravdová Jura. Tréninkově jsem to zplužil a uvědomil si, o kolik těžší to bude bez vývozu.
Kempujeme u místní sportovní haly, k dispozici louka pro stanování, parkoviště, stodola na párty, dětské hriště, záchody a sprchy.

Nemám pořadí, tak startuju docela pozdě. Ráno je pořádná kosa i rosa, tak jo aspoň mi to oschne. S dostatečným předstihem vyrazím na start. Dnes jedu sám. Ti, které znám, mají pořadí a jedou daleko vpředu. Sociální aspekt endura se posouvá, dělám si nové známé z těch, co startují okolo mě a co s nimi budu trávit dnešní den.

I o půl jedenácté je na startu RZ 1 dost zima. Na startovních číslech máme i jména, takže startéři tě osloví jménem a i zafandí. Zahřívají se vínem. RZ 1 je oslizlá jako slimák. Za sucha by to byla asi „jenom“ trať prudce z kopce, ale dnes nějak víc klouže a nejde mi to se do toho dostat. Tisíc zatáček co šly projet líp. Pod kopcem se na sluníčku odstrojím z chráničů a čeká mě minimálně 40 minut transferu. Jedu o samotě, nesmím jet moc rychle. Mám respekt z 2000m a náročnosti tratí. Na dvojku se ale těším.

Asi se flákám moc, protože, když přijedu na start, mám minutu do startu. Žádný stres, chvíli počkej, pojedeš po tomhle. Říká startér. Nejdřív hrabanka, čerstvá trať láká, ale asi měli na trati sraz všichni divočáci z okolí. Po pár odkloněných se vjede na cestu a chvíli se jede starší sjezdová trať, minidvojáčky potěší, pár zatáček hodně zkopce, najednou hřebínek a z hřebínku zeď dolů, dole MX drážka, hlavně se udržet v drážce. Za ní trochu mokro a točit. Bravo, volá pískač a mě se zvedne sebevědomí. Pak tráva a kameny, tady by to chtělo spíš pumpovat. Nájezd na rozřízlý kmen, zatočit na kmen a jede se po něm dost dlouho. Část vyklučeného lesa. A už před sebou v dálce vidím někoho. Druhá RZ, je načase předjíždět, cítím se zas jako závodník. Dojedu oranžový dres a křičím. Nic, neuhnul. Teď je to těžší, tak si teda nechávám místo, ok, předjedu ho za chvíli. Ani napodruhé nic, kořeny předrncá, já skáču, jsem na jeho zadním kole, ale nevejdu se vedle, zároveň nemám sílu, nebo odvahu udělat něco víc. Tady už jsou fanoušci, cíl bude brzo. Posledních sto metrů, málem jdu k zemi protože musím brzdit, kde bych neměl. Neuhne. Padák do potoka, třísknu s kolem do vody a dupu, na výjezdu z potoka rvu kopec a srazím se s ním na cílovém koberci s časomírou. No nějaká omluva byla, ale.

Potěším se s rodinou, která mě přišla podpořit do cíle druhé RZ, tak jo táta je pořád kompletní. Zavěsím mokré tričko na plot, budu se tudy vracet po 4 RZ, na konci závodu suché tričko, jako když najdeš. Už podruhé se dneska cpu na bufetu.

Výjezd na trojku je shodný s prvním, jenom se musí ještě trochu horolezit s kolem. Na startu voní oheň a startérům svítí očička. Je čas vinobraní a nálada je výborná.


Guillaume Heinrich – autor výroku, když bude pršet, zůstaň doma

Trochu šlapání po hřebeni, pak několik strašidelných věcí. Pískači zavolají něco o chicken line, ani netuším, kde je. Nepřijel jsem to sem objíždět. Mystika. Mezi skály tak tak, že se vejdu šířkou řídítka a v tom zatočit, tohle je freeride. Není potřeba letět do Kanady. Všechno je tady v Juře. Trochu to klouže, hodně to klouže, pak přes pastviny, tady to bolí, nejede to.

V lese skoro vrstevnice, ale je pořád co dělat, výška se ztrácí znovu ve dvojici šikan, kde jsem rád za shorty. A pak se to najednou napojí do konce první erzety a je tu cíl. Uf.

Tak stejný výjezd jako na dvojku, takže zase hodinu do kopce. Potřetí v bufetu. Sýr tu mají moc dobrý. Na startu čtyřky docela fronta, sluním se a šetřím síly. Po startu trochu zpevněné trati a pak už se to sype. Radši co nejvíc vnitřky, ať to vypadá sebehůř, venky už totiž držet nebudou. Správně trefit na odraze rozeklanou skálu, snad to bude lepší vlevo a tady to mě podrží, jo drží. Několik „strmin“, nabrzdit, kde to jde.

Vidím jezdce před sebou. Otevřená mýtinka posetá kameny. Ten, co jel přede mnou, se teď valí, trochu kolem něj zpomalím a to mě možná zachrání. Tady je to „šmyklavé“. Hřebínek se spoustou kamení, držet to a zalomit. Pak stěna dolů posetá vápencem a pod ní obalený strom. Tak hlavně se nekoukat na ten strom s matrací nebo si mě přitáhne. Uf. Uf, jsem z toho venku. Zašlapat, držet.
Tohle byl double, no to bych musel jet rychleji a na suchu. Ještě zašlapat, vím, že cíl je nedaleko.
Vyschlé koryto, louka. Někdo křičí: „attention route“, aha to je silnice, cíl už byl. Krásná RZ.

Výjezd na poslední RZ trvá zase skoro hodinu, krátká zastávka na bufetu. A dlouhá cesta nahoru. Po startu je to extáze, musí se šlapat, ale je to nádhera, zatáčky co bys namotal v každém lese, ale namotat je takhle to se musí umět.

Přichází pár prudších míst. I tady je vidět, že jedu na konci závodu, hranky chybí, trať je zoraná. Padák a v něm šikana a zase padák a už jsem na cestě, 200 metrů palby a bude se točit do Deliria. Začátek dobrý, fanoušci a pískači jsou tu všude. První část je za mnou a už točím pravou, v temném místě už mám jezdce před sebou. Sem se dva nevejdem.

Zátopek je nejslavnější Čech. Takže na skále zkouším to, co on uměl nejlíp. Zpět do sedla, horší místo na nasedání bys pohledal. Několik prudkých skalek, pak výšvih a točit na boulderové stěně a vejít se vedle stromů, vyšlo to. Skok ze skalky je zamlíkovanej, jet okolo je těžší než ho dropnout. Hekám jako prvorodička, že jsem z toho venku, trochu výjezd a přichází nejprudší z prudkých. Sekce pod vápencovou skalní stěnou, trail na hlíně přilepené ke skále, kde zadní kolo pořád předbíhá to přední. Sklon pořád graduje. Trail se točí kolem skal. Kolo zrychluje brzda nebrzda. Nalevo skála, půlmetru trailu, vpravo nic. Vydržet, vydržet. Už se to mírní, ještě jeden výjezd. Někdo na mě volá, že jsem skoro v cíli. Průjezd místním bikeparkem. Pár skoků, potěšit fanoušky a potáhnout. Cíl. Za vrácený time chip mi místní kluk otvírá pivo o sajtnu vlečky naplněné pivem a sněhem, euforie.

Neskutečný závod, lokace, která je zapadlejší než kdejaké alpské údolí má svou mystiku. Ještě několik dní po závodě zavřu oči a vidím trať, která je mokrý sen každého závodníka.

Gratulace nejen vítězům, ale hlavně MAGMA BIKE za organizaci. Tratě perfektně připravené, organizace působila uvolněně a přitom byla švýcarsky precizní. Pískači na každém těžkém místě a že jich bylo. Jak říká Číža, race day je vždycky svátek, tohle byla velká oslava. Už teď se těším na příští rok.

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace

anonymní uživatel autor 14.10.2016 v 12:35

Michale, Z Mervelier nejblizsi jezdeni je 10-15 minut autem-Delemont/Courendlin( Equinoxx Enduro), autem hodinu do Bielu, zubacka a dh trat plus dalsi trate bez zubacky, dal na zapad dalsi hodinu v aute a jsi v Neuchatelu, zubacka-to je ta slavna trat z videi, velky skoky, a hodne - to je Jura ve zkratce, jezdeni je mnohem vic, hodinu a pul autem na sever a jsi ve Vogezach, vyhledej si reporty z Cannodnale Enduro Tour podivej se do mapy a mas krasny plan na delsi dovolenou

anonymní uživatel michal 14.10.2016 v 11:22

paráda... je tam v okolí i rozumná možnost jinýho ježdění? třeba na 3-4 dny

profilová fotka Siskin 13.10.2016 v 22:55

Pěkný! Svrběli mě rodla.

anonymní uživatel Vacan (vacan222 [zavinac] gmail.cz) 13.10.2016 v 19:46

Dík za pěkný čtení