Rozhovor: Sváťa o časopisu Dirtbiker

Autor: Štepánisko, kategorie: Rozhovor, vydáno: 23.4.2008

Někteří z vás to už možná ví, někteří ještě ne, ale příštím číslem oslaví dirtbiker své padesáté vydání. Když vydělíme padesát šestkou, což je počet vydaných čísel za rok, vyjde nám osm let a nějaké drobné a to je přesně doba, před kterou spatřil světlo světa první výtisk. Při této příležitosti jsme oslovili šéfredaktora Zdeněka Svatoše jr. a položili mu pár otázek o historii, současnosti a tvorbě tohoto časopisu. Vzhledem k tomu, že debata se hodně rozjela, interview vydáme na dvě části.

Jak vlastně tehdy vznikla myšlenka vydávat specializovanej bike časopis?
Tak tohle by byla otázka spíš pro vydavatele Radka Hrušku, já jsem tu sice už taky pěknou řádku let, ale dirtbiker začal vycházet, když jsem byl ještě na gymplu. Na tehdy ještě tradičních downhill závodech ve Všenorech u Prahy, někdy v dubnu 2000, jsem od Radka dostal vydání skate/snowboard časáku Board, kterej on v tý době vydával už nějakejch pět let, no a uvnitř byla vložená příloha dirtbiker coby nultý číslo. Měla osm stránek! K tomu mi bylo řečeno, že příště už dirtbiker vyjde samostatně. No a tak jsem tenhle časák začal nadšeně hltat, aniž by mě vůbec napadlo, že ho budu jednou dávat dohromady spolu s týmem lidí. Každopádně ta myšlenka vydávat specializovanej bmx/mtb časák vzešla z toho, že tu nic podobnýho nebylo a tyhle progresivní disciplíny byly víc a víc vidět, už i v Boardu se tehdy čas od času objevil nějakej článek nebo rozhovor z oblasti bmx a mtb. Míchat skate/snb s kolama byl ale přece jenom kompromis, a tak se kluci rozhodli, že rozjedou druhej časák čistě pro kola. První číslo na obálce s Michalem Marošim vyšlo v květnu 2000. Mělo třicet dva stran.

Jaký byly ty začátky?
Tak začátky byly samozřejmě hodně skromný. Když si to porovnáme s tím, co děláme dneska, přijde nám to už hodně prehistorický. Technologie a způsoby výroby časopisu už hodně pokročily, především co se týká fotografie, ale samozřejmě i celá ta bike scéna udělala obrovskej krok kupředu – jezdí se na úplně jinejch kolech, jsou tu noví jezdci, kteří si v době, kdy časopis začal vycházet, možná tak hráli s angličákama a dneska jsou z nich hvězdy. Zkrátka ten vývoj za osm let, co od prvního čísla uplynulo, je až neuvěřitelnej, když si v redakci otevřeme nějaký hodně starý číslo, je to už docela nostalgie. Časopis si tedy postupem času nacházel další a další příznivce, zvyšoval se náklad, rozrostl se počet stran ze 32 na 48 a objevily se první akce pořádaný redakcí, pamětníci z Prahy už asi tuší, že na mysli mám závody a exhibice na výstavě Sport Prague. A právě tady, někdy na podzim 2001, začala i moje spolupráce s redakcí. Když jsem se pár měsíců na to po útěku z Vyšší odborný školy publicistiky zbavil studijních okovů a následně i hrozby povinný vojenský služby (zaplať pánbůh za alergii), dostal jsem nabídku nastoupit do redakce na full-time. Vzal jsem to a myslim, že tim začala další éra DB. Nechci, aby to znělo příliš samolibě, ale přece jenom jsem se tomu časopisu moh věnovat víc než kluci, co dělali hlavně Board. Díky tomu dál rostl počet stran až na současných 112, případně i 128. Zkušenosti jsem samozřejmě sbíral postupně, každej se vycvičí nejlíp praxí. Dneska tu sedím šest let, z toho čtvrtým rokem na pozici šéfredaktora, ale zkušenosti sbírám samozřejmě neustále. Časopis by ovšem nefungoval bez našich věrných externistů, kteří nám pravidelně přispívají.

Mohl bys teď redakci trochu představit, říct nám, kdo má co za úkol?
Tak nade všema sedí pan vydavatel Radek Hruška, který mi ale posledních několik let coby šéfredaktorovi nechává co se obsahu týče v podstatě úplně volnou ruku. Pak tu máme naše dva stálý fotografy Dana Vojtěcha a Jakuba „Pankera“ Halfara, grafickou dvojici Petr Kačaba a Jakub Šesták, kteří mají časopis plně na starosti po tý vizuální stránce, od úpravy fotek až po přípravu tiskových dat pro tiskárnu. Korektury si dělám já sám, důležitý věci spojený s chodem časopisu, jako je distribuce nebo předplatný, řeší naše asistentka Katka Bolfová. A zapomenout bych neměl na naše zmiňovaný externisty. Fotograficky i textově přispívá už několik let redaktor časopisu Maxim Adam Maršál, který u nás může víc rozvíjet svou vášeň pro kola, především pak pro feeriding, naším dlouholetým testovacím jezdcem je obrovský bikový nadšenec Jirka Zvolský, který se postupně začíná profilovat i jako reportér a koketuje i s fotografií, viz teď v posledním čísle reportáž ze 720 Roadtripu. Kytarovou muziku nám léta recenzoval Libor Dostál, který ale loni předal žezlo „mladé krvi“ Michalu Špačkovi. Bikrosovými novinkami a reportážemi přispívá Renda Živný a co se týká freestyle bmx, po odchodu Pavla Fendrycha k internetovýmu magazínu Love BMX teď začínáme spolupráci s Romanem Čermákem. To jsou tedy ti hlavní, pravidelní spolupracovníci, pak samozřejmě v každým čísle je x dalších lidí, kteří dodají buď fotografie nebo text. Snažíme se být hodně otevření novým věcem, takže když nám třeba někdo nabídne svoje fotky a stojí opravdu za to, jsme jedině rádi.

Jak takovej článek vlastně vzniká? Mám na mysli spíš reportáže z větších závodů jako jsou třeba akce od Red Bullu…
V případě klasických reportáží z domácích závodů není celkem co řešit, náročnější na organizaci jsou ty větší výlety za hranice, třeba na zmíněný Red Bull akce. V podstatě je to vždycky to samý, přijde pozvánka, přes maily se vyřeší akreditace, ubytování zajistí pořadatel, což je na Red Bull akcích vždycky na hodně vysoký úrovni. Pak je tam většinou nějakej večerní program, ale že bysme se nějak brutálně ožírali na účet organizátora, to rozhodně ne. Když kolem vás pobíhaj superhvězdy, je profesionálnější vytáhnout diktafon, než se najlevat někde ve VIP baru. Po akci je pak sice většinou další párty, ale to už jsme zas na cestě domů, protože povinnosti volaj a je třeba pořízenej materiál zpracovat. Bohužel jsem před lety prošvihnul obrovskou novinářskou příležitost, a to poslední ročník Red Bull Rampage, kam jsem byl přes český Red Bull pozván. Už se pomalu řešil letenka do Utahu a já si do toho na kole rozsekal nějaký obratle. Vynahradil jsem si to až loni. Výlet do Britské Kolumbie, kde jsem na vlastní kůži poznal, co je to opravdovej mountainbiking, byl mojí doposud největší žurnalistickou zkušeností. Z tohohle tripu jsme pak připravili celkem čtyři různý reportáže a články, když člověk prožije něco takovýho, je pak samozřejmě o čem psát. Úplně jinej styl práce je zas třeba článek typu „Safety First“ o bezpečnosti na kole, kterej jsme dali dohromady spolu s Adamem Maršálem pro DB #49. Začali jsme tím, že jsme si vytipovali mtb i bmx jezdce, kteří mají k tématu co říct, Adam se pak s nima spojil a snažil se z nich dostat ty nejdůležitější zkušenosti, zážitky a rady. K tomu se vybraly nějaký archivní i současný fotky a doplnilo se to vybranýma produktama. Připravit takovej článek je po stránce časový i tvůrčí samozřejmě mnohem náročnější, než napsat reportáž nebo udělat klasickej rozhovor, to už je většinou celkem rutina, pokud teda člověk neletí někam přes oceán. Ale právě takovýhle netradiční články nás baví, snažíme se zaměřovat na exkluzivní materiály, protože psát o dva měsíce starých závodech, o kterých už na netu vyšla spousta reportáží, to už pak nemá moc smysl.

A jak to funguje s fotkama a skládáním časopisu?
Co se týče fotografií, jsme už dávno v digitální éře, což nám obrovským způsobem usnadňuje práci a zároveň to zvyšuje kvalitu. Digitální fotografie je pro sport a speciálně pro ten náš mnohem dokonalejší, není potřeba časově náročnýho vyvolávání a skenování, jak se to dělalo z analogu, a díky tomu jsou fotografie ostřejší a celkově technicky lepší. Fotograf cvakne někoho na profil, upravený fotky nahraje na náš FTP server a já je mám druhej den k dispozici. Samozřejmě se ale i u digitální fotky hodně řeší kvalita, protože papír je nemilosrdnej a chyby fotografa i horší kvalitu použitý techniky vždycky odhalí. Ne každej, kdo si koupí digitální zrcadlo, ať už za čtyřicet nebo za sto tisíc, je pak schopen dodat opravdu kvalitní materiál. Ale to jsem trochu odbočil. Když jsou teda fotky pro to daný číslo kompletní, udělám si já takovej předvýběr, co je úplně nepoužitelný vyřadím, a když se takhle oddělí zrno od plev, s grafikem pak strávíme zhruba půl dne rozkreslováním již předem naplánovaných článků a výběrem fotek. Následně si grafici fotky upraví pro tisk, dneska už se tolik neretušuje, takže jsou to spíš různý barevný korekce, technicky ne tak dokonalý fotky, třeba z levnějších přístrojů, je třeba více či méně vylepšit, občas se skládají sekvence a podobně. Na mě pak je, abych včas dodal hotový texty a grafici mohli začít „sázet“ a ladit grafiku, to znamená v programu Adobe InDesign vytvořit to, co vy pak vidíte na papíře. Když maj poskládáno, vytisknou se náhledy, já provedu poslední korekturu a data se elektronicky předaj tiskárně. Vše zakončí distribuce a časák je venku.

Můžeš prozradit, kolik časopisů tisknete a kolik se jich prodá? Liší se tyhle čísla podle toho, jestli je zrovna sezóna nebo ne?
S těmihle čísly nemáme žádný tajnosti. Průměrný tištěný náklad dirtbikeru je deset tisíc kusů, průměrný prodaný náklad za období říjen 2006 až srpen 2007 je 5405 kusů. Tyhle čísla si necucáme z prstu, samozřejmě bysme mohli inzerentům vyprávět, jak tiskneme dvacet tisíc a prodáváme patnáct, ale hrajeme fér. Náš hlavní titul Board je auditován u ABC ČR, což je prestižní auditorská firma zabývající se ověřováním nákladů tisku. Na dirtbiker audit sice zatím nemáme, ale údaje o prodejnosti zpracováváme striktní metodikou společnosti ABC ČR a časem asi taky přejdeme na audit. Myslíme si, že těch průměrných cca pět a půl tisíce je na specializovaný bmx/mtb časopis pro mládež velmi slušný číslo. Navíc máme zjištěno, že jeden prodaný dirtbiker si přečte průměrně 2,36 lidí, takže čtenost jednoho vydání je přibližně třináct tisíc čtenářů. Rozdíly v jednotlivých měsících samozřejmě jsou, ale rozhodně to není tak, že by se v zimě prodala půlka toho, co v létě, jsou to rozdíly v řádu desítek, maximálně pár stovek kusů.

Příště vyjde 50. číslo, máte už připravený nějaký speciální články?
Jistě, už se na tom začíná pracovat, ale nechceme zatím moc prozradit, snad jen to, že bychom se v jednom článku chtěli tak trochu vrátit na samej začátek k prvnímu číslu a zavzpomínat si spolu s našimi bikovými stálicemi. Chybět by neměla jubilejní fotogalerie a speciální bonus k časopisu v podobě plakátů, a to až do obřího formátu A1. Chtěli bysme tu padesátku taky oslavit s jezdci i čtenáři osobně. Snad vše vyjde tak, jak jsme si naplánovali.

Když jsme u těch plánů, co chystáte do budoucna?
Tak v první řadě chceme časopis neustále někam posouvat, přinášet kvalitní materiály, aby příznivci scény měli důvod si ho pravidelně kupovat a jeho obsah byl pro ně přínosem a motivací k ježdění. Tímhle se dá hodně posunout i ta scéna jako taková, jen se podívejte, kde je u nás dneska skate/snb scéna. Tak daleko se ty kola asi nedostanou, protože je to v první řadě o tom sportu, a to poměrně náročným, a nikoliv o nějakým trendu a módě, ale i tak si myslíme, že to smysl má. Samozřejmě to bude záviset i na tom, jak nám zachovají přízeň naši inzerenti. Dalším plánem, takovým dlouhodobým, je už léta chystanej web, ale vzhledem k tomu, že se vyskytly problémy s webem Boardu a spuštění jeho nový verze má teď přednost, musí dirtbiker na svoje stránky ještě nějakej čas počkat. Nechceme to dělat polovičatě, takže všechno má svůj čas.

pokračování příště…

tentokrát se budeme bavit o dirtbikerovském videu Kolotoč 360