Report: Maxiavalanche VALLNORD

Autor: Zdeněk Bělák sen., kategorie: Report, vydáno: 23.6.2010

Už někdy na podzim přišel Michal Červenka s nápadem účasti v některém ze závodů série Avalanche cup. Myšlenky se chytil i Tomáš Musil (oba Červenka Subform team) a junior Zdeněk Bělák (Speedbike team Fryšták) se svým otcem. Původně byl v plánu Megavalanche v Alpe d´Huez, ale ten se jede v termínu MČR v Karlovicích. Padla tedy volba na Maxiavalanche Vallnord v Andoře (termín 12.-13. června 2010, pozn. red.). Přijměte prosím pozvání do kokpitu našeho transitu.

Ráno nás s juniorem nakládá Červas ve 4 hodiny, transit je naložený už od večera, takže je to záležitost pár minut. Na zlínských Jižních svazích nás již na obrubníku čeká Uzma (Tomáš Musil) a vyrážíme. Po pár metrech jízdy Uzma přiznává, že při večerním pokusu o novou aktualizaci map vymazali s Radanou i ty původní – docela blbá zpráva na počátku mise. Usilovně přemyšlíme, kdo by nám tak brzy ráno vyšel vstříc. Vzpomínám si na Pepu Nášela, který měl brzy ráno vyrážet s dodávkou se zbožím na Prahu. Cvičně ho zkusím SMSkou, kde se nachází. Jeho odpověď, že právě jede z Otrokovic na Hulín znamená, že ho okamžitě vytáčím. Navigace má u sebe shodou náhod dvě (!) a tak se otáčí, aby nás počkal v Otrokovicích. Tu lepší nám půjčil, popřál šťastnou cestu a vyrážíme na jih.

Zvolili jsme cestu přes Vídeň, Tarvisio až k Brescii, k jezeru Lago di Garda. Tady jsme měli v původním plánu přespat. Vzhledem k dřívějšímu příjezdu někdy popoledni jsme ve velkém vedru zvolili jen lehké osvěžení v jezeru a pokračování v ukrajování kilometrů, pokud to jen půjde. Pokračovali jsme přes San Remo až do Monaca. Tady si Uzma za volantem transitu střihl dva průjezdy kolem restaurace La Rascasse a poté samozřejmě dál kolem kasína do tunelu… To už bylo pozdní odpoledne, takže jsme v houstnoucím provozu všech možných dopravních prostředků zase vystoupali na dálnici a pokračovali dál za Nice. Tady jsme vyjeli kousek za město do hor a ještě za světla našli místo v kempu na přenocování.

Ráno jsme vyrazili dál po dálnici podél francouzské riviéry, přes Marseille, Montpellier až do Perpignanu. Odtud jsme již začali stoupat malými francouzskými městy a vesnicemi do Pyrenejí. Silnice se jako had vlnila nekonečnými serpentýnami nahoru, vracák střídal vracák, dolů do propastí jsem se radši ani nedíval. Ještě, že jsme si na dnešní den nechali menší porci kilometrů. Bylo jasné, že v brzkém odpoledni na místo nedorazíme, jak jsme si ráno bláhově plánovali. Posledních 60km jsme jeli asi 2 hodiny. Konečně poslední sedlo a překračujeme hranice do Andorry. Nádherná příroda, potůčky padající z prudkých kopců dolů, pastviny s koňmi. To vše doplňují stavení obkládaná štípaným kamenem, která tímto způsobem bezvadně doplňují kolorit krajiny. Prostě na oranžovou fasádu tady nenarazíš… Konec kochání – dorazili jsme konečně do města La Massana, centra závodu. Bohužel ve čtvrtečním podvečeru tomu zatím nic nenasvědčuje, tak chvíli bloudíme a objíždíme okolí, než nakonec malé parkoviště s pódiem a banery Bikepark Vallnord objevíme. Ráno už jsou v centru města šipky a tak registraci nalézáme bez problému. Z parkoviště u dojezdu se nás potom během dne snaží vyhodit, neb je údajně určeno pouze pro „tovární týmy“. Ovšem ten, co se nám to snažil vysvětlit neuměl anglicky ani česky a my zase francouzsky ani španělsky – tak nám to nakonec jaksi prošlo. Ostatní jezdci ovšem parkovali různě po krajích hlavní silnice. Celé město žije turistickým ruchem, spousta hotelů, penzionů, hospod a stylových obchodů. V zimě lyžování na mnoha sjezdovkách v okolí. V létě, především zásluhou trailů Cédrica Gracii, biking. Spodní stanice lanovky sídlí v budově na hlavní křižovatce ve městě, v podstatě uprostřed kruhového objezdu. Takže všichni bikeři celé léto jezdí centrem města na lanovku, místní řidiči jim dávají přednost, nikdo netroubí, patří ke koloritu města. Kousek od lanovky má svou kavárnu Podium Café Lounge Cédric Gracia. V pátek po tréninku jsme tam zamířili s úmyslem vyzkoušet jaké vaří kafe a čepuje pivo :). Bohužel už vývěsní štít oznamoval změnu na Bike shop. Akorát nevíme, zda jen dočasně po dobu Maxiavalanche nebo už káva tolik nešla…

Do závodu se přihlásilo bezmála 600 riders, rozdělených do pěti kvalifikačních rozjížděk po 120 jezdcích. Plus asi 7 holek. Z každé rozjížďky postupovalo pouze 20 nejrychlejších jezdců do hlavního závodu Maxiavalanche Europe cup! O něco pomalejší jeli také v neděli svůj závod Maxi Challenger a nakonec se svezla skupina Maxi Amateur. Takže už samotný sobotní postup do hlavního závodu tří českých jezdců byl úspěch. Umístění v rozjížďkách mělo vliv i na startovní řadu v hlavním závodě. Uzma s Červasem si ve svých rozjížďkách 12. a 11. místem vybojovali nedělní start ze 3 řady (každá po 25 jezdcích), junior Zdeňa Bělák 18. místem pak z poslední – čtvrté.

Samotná jízda na start na vrchol hory Pic de Cubil ve výšce 2.350 m nebyla jednoduchá záležitost a trvala půldruhé hodiny. Z kabinové lanovky se přejíždělo náročným sjezdem k sedačkové lanovce a poté se přejíždělo a přesedalo ještě jednou.

Vrcholky kopců jsou pokryty sněhem. Trať závodu začíná po louce, úvod je hravý, střední pasáž s několika výšlapy peklo na nohy a spodek trati brutus downhill MX na skalách. Náročné na fyzičku, všechny bolí záda a krční páteř. Aneb když se jaro zeptá, co jsi dělal v zimě…?

Nedělní ráno začíná nástupem do kabinek lanovky už v 8 hodin, aby se v 10 mohla odstartovat první jízda hlavního závodu. Hodina před druhou jízdou stačí tak na umytí kola, krátký odpočinek a trochu polévky. A hned nahoru na start druhé jízdy, který je proti původnímu času o půl hodiny dříve. Takže stíháme jen tak tak. Zatímco původní informaci s časem startu dostal každý jezdec v sobotu večer na papíru, info o změně času startu druhé jízdy zazněla pouze ráno na startu francouzsky a španělsky… Na druhou jízdu ještě krátce ale velmi vydatně zapršelo, takže vyšlapávat těch pár stoupání v bahně stálo za to. Peklo. Každá jízda se bodovala a součet bodů určil vítěze závodu Maxiavalanche Europe cup Vallnord 2010.

Zvítězil Remy Absalon, druhý byl Simon Andre před domácím Cedrikem Graciou. Tomáš Musil nakonec 54., jako jediný exot na hardtailu, Michal Červenka celkově 60. a Zdeněk Bělák 84. a čtvrtý junior. Takže nakonec u všech zavládla obrovská úleva, radost a spokojenost s dosaženým výsledkem. Ze zadních řad na startovním roštu se moc dopředu neprokoušeš, navíc v té výběrové stovce fakt všichni jedou… Obrovskou zkušeností je na prvním místě asi nutnost teleskopické sedlovky, umožňující reagovat výškou sedla na šlapavé a sjezdové úseky trati. Tu jsme bohužel neměli nikdo. A pak hlavně fyzička… Umyli jsme špinavá kola a sebe, pobalili věci a kolem 16 hod vyrazili k domovu. Pro porovnání jsme zvolili zpáteční trasu do Zlína přes Francii a Německo. Na řízení jsme se střídali tři, tak se to ještě dalo. Po 23 hodinách jízdy jsme dorazili na rodné Valašsko. Délkou byla tato varianta zhruba srovnatelná s cestou spodem přes Itálii. V poplatcích vyjde jízda podél pobřeží asi o 20 Euro dráž, ovšem zase je zajímavější.

Další fotografie najdeš v galerii.

Text, foto: Zdeněk Bělák sen.