Report: Enduro de Giromagny 2013

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 13.9.2013

Po loňské premiéře závodů v Giromagny jsem věděl, že se sem budu chtít vrátit. Jižní výběžek Vogéz v okolí Belfortu už nepatří do Alsaska, ale do regionu Franche-Comté. Místní se ale považují za Alsasany. Opravdové Franche-Comté s tím slavným sýrem je až na druhé straně údolí, kde vyrůstá pohoří Jura. Konec francouzské vlastivědy, z Basileje je to sem hodina autem a kopce jsou stejně krásné na obou stranách Belfortské brány.

Rok utekl a letos o týden dřív se jel druhý ročník. Počet startujících vzrostl na 110 a při neúčasti hvězd, které mrzly ve Val d' Isére na Enduro des Nations, byla i šance na lepší umístění… Počet českých závodníků na startu meziročně dramaticky vzrostl z jednoho na dva. Jde to nahoru. Dokonce naši účast zmiňují v propozicích, to zavazuje. Přijelo i dost jezdců z Německa a Švýcarska. A i Frantíci z Alp, kteří nemohli nebo nechtěli jet do Val d' Isére. Ti si potom stěžovali, že se tu jezdí moc do kopce, u nich se jezdí lanovkou…
Na některé závody není lehké se jako cizinec dostat. Zapomeňte na přihlašování přes active global a platby kreditkou. Tohle je opravdová Francie, tady se přihlašuje dopisem a platí šekem… Naštěstí se o nás postaral můj kolega Nicolas a tuhle francouzskou specialitu za nás vyřídil. Oproti neolitickému placení jsme dostali email potvrzující přihlášení, večer před závodem i stručný popis tratí a pár dní po závodech i výsledky.

Přijíždíme do Giromagny načas, čísla si vyzvedáváme jako jedni z posledních. Race office je stejně jako vloni v bývalých kasarnách – kdo přijel včera večer, měl i kde kempovat.
Máme to rádi, prostě takový spravný francouzský punk. Na start se má jet společně. Než se převlečeme a priděláme si čísla, je celý peloton závodníků pryč. Příjezd ke startu první RZ, teda ve Francii Speciale 1, je značen dobře, a tak není problém ho najít.
Startér s ostrou mx Ktm opřenou opodál nás vypouští na trať po 30 vteřinách podle kuchyňských hodin. Jako doma při NaKaKat Illegal…tohle se nám s Ríšou líbí. První S1 se jmenuje "Les 3 Bosses“, překladu asi netřeba.
Trať je namotaná v blízkosti prvoválečné pevnosti a bývalého polního lazaretu, dnes se tu jezdí truck trial. Pár vln a dolíků, kdy nevidíte ani na odraz ani na dopad, je součástí trati. Hodně se šlape, aspoň nám nebude zima. Bohužel nám dost hustě prší, a tak je všechno v driftu. Podle propozic má trať délku 1300m a převýšení mínus 80m. Měla by nám trvat tak 3 minuty.

Přestože jsem tu byl vloni, není to výhoda ve znalosti tratí – některé úseky poznávám, ale třeba S1 je uplně nová. Cca dvacetiminutový přesun ke startu S2 je veselejší, protože přestává pršet. Teda aspoň netečou potoky… Start Speciale 2 „Descente Du Fort“ je z místa, kde vloni startovala první. Trošku klopenek namotaných v lese s červenou hlínou poznávám, pak se ale vše změní – odkloněná stopa čerstvě vyseklá pro dnešní závod. V závodě pár chyb a jedno prozření. To když si ve výjezdu vzpomenu, že ten kopec byl vloni taky tak strašně nekonečný. Ještě pár traverzů a chyba před cílem…tak buďto jsem “v šejpu“ nebo se flákám – nevím, nevím, bylo to nějaký lehký. S2 měla délku 1000m, převýšení mínus 102m a čas okolo 4 minut.

Přesun ke třetí Speciale je mix lesní vozové cesty a asfaltky. Říkáme si, že je docela do kopce a v rámci šetření sil radši chvíli tlačíme. Není potřeba se hnát, protože na startu bychom moc dlouho čekali. I tak čekáme a ještě k tomu v dešti, který znova opepřuje trať. Podle předpovědi mělo pršet jenom do desíti, je 10:20 a pořád prší. No jo, ve Francii je holt ležérní i Ján Zákopčaník. Ale to se nám tu vlastně líbí, takže neremcat. Aspoň si měním rukavice za suché. Jako zkušený endurář vím, že mít suchý pár v batohu se občas hodí.

Třetí Speciale se jmenuje "Les Hauts Pres“. Měla by se jet okolo 5 minut, ale přitom je i dost dlouhá. Několikrát se mění rytmus a z déhá sekce se traverzuje po lesní silnici, ať už s asfaltem nebo štěrkem. Opět poznávám některé sekce, ale většinou až když jsem v konkrétním místě. Špatná volba gumy mě trestá v každé zatáčce. Nepochopitelně jsem dal ostrou HR2 dozadu a vpředu nechal ojetý Minion. To proto, že má na boku nápis super tacky…tácky netácky… zatáčet už se mu moc nechtělo a dost mě školil.
Mám novou helmu a méně chráničů než obvykle, je jenom otázka času, kdy přijde rána. Příští týden k Jeromovi do Guebvilleru musím přezout.

Při přesunu ke čtvrté Speciale si dáváme na čas, stoupáme po asfaltce a později štěrkovce, kterou znám z loňska. Jen občerstvovačka je asi o 200 metrů níže. Pijeme absint, jak jsme pojmenovali místní peprmintovou limonádu s barvou nápoje prokletých básníků. Ale hlavně pobrukuje si tu benzínový agregát, z něhož čerpají elektřinu dva vaflovače. Čerstvé vafličky s domácí marmeládou příjemně zaplácnou břicho před startem čtyřky.

Start čtyřky „les Sombres“ je skoro na stejném místě jako vloni, ale lesáci se postarali o to, že trať vede uplně jinudy. Na startu znova musíme dost čekat, a tak si aspoň projdeme vršek trati. Načetli jsme stopu a tam, kde nás uvidí ostatní závodníci, by to mělo být ve stylu. Po startu to docela odsýpá a jako obvykle až se zpožděním sem tam poznám úsek, který jsem jel vloni. Pár menších chyb, ale držím rytmus. Na uzoučkém traverzu v protisměru pěší turistka. Určitě se bojím víc než paní s teleskopama, kdyby se bála jenom trochu, uhla by víc… Pak palba po kamenitém singlu, sem tam není vidět přes co letím. Dojíždím holku, která startuje před Richardem. V lese je tma a hodně to drncá, není kde předjet. Výjezd z lesa. Zatáčka. Deru se dopředu a křičím: „inside, inside“. Je z toho drop ze zídky, protože trať míří někam mezi stodolu a kamenitou cestu mezi políčky. Dost jsem se lekl, ale aspoň se cítím jako závodník. Několik drncání mezi zídkami a už jsme ve vesnici, cíl. Ríša mě dnes už poněkolikáté ujišťuje, že jsem přijel hodně brzo po něm a že jsem ho určitě zařízl, protože ty jeho chyby byly přece ty největší na světě. Opak je pravdou.

Na start poslední páté Speciale jedeme docela dlouho. Podle propozic je to na start S5 3,5km a nastoupat musíme 280 metrů. Ale můžeme se kochat krásou Vogéz. Stoupáme po dost prudké asfaltce, u poslední farmy se asfaltka mění v lesní cestu a pak je z ní lesní singlík. Tohle vypadá na slušné převýšení. A taky že jo. Celá trať "Le Mont Jean“ má spíš sjezdovější charakter. Délka 1900m a převýšení minus 320m takže takové Karlovice. Několikrát traverzujeme po lesní cestě, aby sedlovka nemusela být pořád dole a taky se trochu uklidnil plandající řetěz. Lehčí uphill, který se dá vyrvat na sílu. Pak dvakrát za sebou opakuji stejnou chybu – na vymlíkované zatáčce špatně odhadnu směr a točím přesně na opačnou stranu než kam vede… Chyby, které už nenapravím. V cíli mě to pak mrzí. Většinou ve Francii v cíli pliveme krev a jsme rádi, že je to za námi. Říkáme si, že je to nějaký divný a že bychom si klidně ještě dvě erzetky dali.

Po závodě se vracíme zase zpátky přes pole do areálu kasáren, který spíš vypadá jako JRD, …no jo, byly to kasárna kavalerie. Oběd, hudba, vyhlášení, potkáváme se s Julienem, závodícím pořadatelem, s kterým jsme dali krátký pokec o tom, jak to vypadá s enduro závoděním v ČR, a že se potkáme příští týden v Guebvilleru.
Zajeli jsme docela dobře, tady jsou masters od třiceti, takže v nich dojíždím 20., celkově 43. s časem 19:58. Znojemská Raketa je mezi seniory, po našem v elitě 15., celkově 38. s časem 19:37. Celkem jsme v Giromagny najezdili 27,7km.

Závody v Giromagny mě už vloni okouzlily atmosférou, rurální idylou francouzského venkova a taky červenou hlínou. Bluegrass Enduro Tour, kterou pořádá Jerome Clementz, je mnohem náročnější na techniku i fyzičku a Giromagny byl dobrý trénink týden před závěrečným závodem Bluegrass série v Guebvilleru.

Foto: Benoît Grébaux, galerie zde