Spotcheck: Singltrek pod Smrkem

Autor: Čert, Kubajzs, kategorie: Spotcheck, vydáno: 25.9.2013

Ježdění není jenom z kopce, minimálně pro mě (Čert pozn. red.). Proto berte následující článek jako možnost toho, jak strávit jeden víkend trochu jinak, než ve frontě v bikeparku, nebo drhnutím lokálních trailů again'n again. Jednou z takových možností je síť trailů, zbudovaná anglickým stylem ve frýdlantském výběžku v severní části Čech. Ačkoli se Singltrek pod Smrkem v očích některých kovaných sjezdařů jeví jako úmorná ubíjející nuda, srovnatelná pouze s recitačním pásmem třetího ročníku základní školy v Blatči, či muzeum historie háčkování, hned na úvod můžu na podporu svého tvrzení „to teda vole není“, konec citace, použít několik názorů jezdců primárně gravity disciplín, kteří Singl navštívili:

Richard „Gaspi“ Gasperotti: Jestliže někdo na Singltrek pod Smrkem držkuje, tak je to jeho problém, má možnost volby nejezdit tam. Za mě je SPS určen převážně širší veřejnosti, která si chce užít jiný biking než ježdění po asfaltu na koupák… a to je správně. I bikeparkům postupně končí doby slávy a budou muset přemýšlet o rozšíření tímto směrem jinak zaniknou, bohužel taková je doba.
Bud'me k**va rádi že to tu je a můžeme si tam vyčistit hlavu s bábovkama a rodinou.

Pavel „Schwara“ Schwarz: Ok, tak asi takhle: Na Smrk jezdím aspoň jednou za rok, přestože to z Budějc máme časově dál než třeba do Alp. To ježdění za to stojí. 60km trailů na tak malým placu bez zbytečnýho přejíždění jen tak někde nenajdeš. Není to žádná vražda, jsou to lehoučký traily pro každýho, ale to flow je zkrátka návykový. I když nějakej „náročnější“ trail na zpestření by se hodil. Doporučuju tam vyrazit na podzim, není tam už takovej nával a lesy zahalený ranní mlhou maj svoje kouzlo.

Jaromír „Spaceman“ Spěšný: Singltrek je pro mě zábava, která se neomrzi… Traily znám dost dobře, ale pokazdy jsou jiný – jinak zábavný. Když jedu sám nebo s někým rychlým, tak si dáváme do těla a letíme mezi stromy tak rychle, že mám až strach, ale takovej ten zabavnej. Když pak jedu s šesti letou dcerou nebo tátou, tak je to úplně jiný, ale zábava taky – videt je jak si to oba užívají. Vymyslet něco co je tak jednoduchý jako je pesina v lesa a vytvorit tak spoustu zábavy pro širokou skupinu lidí je naprosto geniální! Mám velkou kliku, ze to mám kousek za barákem.

Kubajzs Fišer: Proč jako sjezdař jezdím na singl? Protože si zajezdím víc, nečekám na lanovku, neplatím lanovku, můžu sebou vzít přítelkyni, a celou dobu co jsem na kole, se u toho směju.

A tohle už by se dalo použít jako argumenty. Inu pohodlně se usaďte a poslechněte si pohádku o odvaze, lásce, nebezpečí, kolech a Čertovi na Singlu pod Smrkem.

K prvnímu „ošahání“ Singltreku pod Smrkem, pro ty, kteří tam ještě nebyli, budiž vyřčeno, že pavučina trailů je namotána v lesích okolo Nového města pod Smrkem. Na kraji tohoto městečka taky leží Singltrek Centrum, centrální stavba Singltreku, kde lze doplnit energii, vypůjčit kolo, koupit bundu co jste zapomněli doma, když začne pršet, ubytovat se v místním kempu a v podstatě všechno, co si vaše fantazie dokáže představit, dovede obyvatelstvo Singlcentra splnit!

Na Singltrek se ale nejezdí kvůli dřevěnýmu baráku kde se točí pivo. Teda aspoň by se nemělo, takže k samotným trailům. Ty jsou odlišeny barvami, podobně jako sjezdovky, modrá, červen, černá. Traily jsou bohužel hladké a vysypané šotolinou, tzn. výrazně rozbitější terén se tady skoro narazit nedá, to sice ubírá trailům na náročnosti, ale zase v určitém ohledu přidává na onom hyperpopulárním slovíčku „flow“. Navíc nevadí, když naprší, ale o tom později. Trail nevede po rovině, takže stoupání jsou řešeny traverzy zvlněnými jak v ose X tak v ose Y, tzn. lesem se kroutíte jak na horské dráze a vůbec nevadí, že je to do kopce. Sjezdy jsou sice hladší, ale zase dovedou být rychlé, úzké, skákací a zatáčkovitě zrádné. Teď už ale doopravdy slibovaný příběh…

Nejlepší možnosti jak se dostat na Singltrek je vydat se do Liberce a odtud do Nového města pod Smrkem, značení Singltreku tady sice je, ale není zrovna slavné, z důvodu ne moc velké podpory ze strany radnice, takže doporučuji juknout se na internetu, kde je Singltrek centrum a řídit se buď navigací či atlasem.

Poznámky pro cestovatele: když jste v Polsku, už jste to přejeli. A občas je nutné probrat v sobě rebela a střihnout to i zákazem odbočení.

Já dorážím v neděli ráno, camp se probouzí, slunce vychází, jídlo voní, nad rybníkem jsou zbytky mlhy, jo, Byron hadra. V rámci novinářské cti se vrhám přímo na snídaňový pult a po dlouhé cestě doplňuji nezbytné sacharidy a bílkoviny, převážně ve formě vajec, párku a zeleniny, jídla je vážně dost. I vydal jsem se hledat svého dnešního trailguida a fotografa Kubu F. a jeho spanilou asistentku Martinu K. Jelikož je hrdina vskutku synek šikovný, i v poměrně plném kempu (nebyla tam sice hlava na hlavě, ale víkendy jsou na Singlu doopravdy naprásknuté) své společníky nachází, bere kolo a po foukání, dotahování a všemožném ostatním chystání jsou kola i oni připraveni, camelbacky naplněny, vzhůru tedy za dobrodružstvím.

Už při prvních pár metrech se člověk neubrání určité kapce euforie. Zelená „dálnice“, též známá jako Nástupní, je sice široká šotolinová cesta, ale díky plnému břichu, radosti z dosažení cíle a hlavně parádnímu zvlnění, je dost zábavná. Po chvilce nadšení přejíždíme silnice poblíž hraničního přechodu do Polska a jsme na Rapickém okruhu, který funguje jako jakási křižovatka pro ostatní traily. Tady mě můj průvodce poprvé upozorňuje na prvek Singlu, o kterém se sám několikrát přesvědčím, a to zákeřnou zábavnost uphillů. Ona je to tady totiž sranda i do kopce, jenže to je potom lehké nechat se unést a dupat to tam jak Jerome Clemenz. Bohužel, jeho francouzské plíce má málokdo, takže pak se stane, že prostě dojde, moc zle dojde. Celkově žere Singl strašnýho cukru, na nějakou tepovku se tady moc nehraje, prostě šlapeš, a když už nemůžeš, tak trochu přidáš, a když vidíš bouli, tak před ní ještě přišlápneš. Rozhodně doporučuju mít sebou na trailu nějaký cyklodrogy, ať už gely, tyčinky, jonťáky, energiťáky. Ale zpět k Rapickému okruhu, trail je to v první polovině převážně lehce do kopce, ale prudce zábavnej i tak, jenom se neutavit. První odbočkou je cesta na černý trail Nad Cziernawa situovaný na území Polska. Teoreticky se jde dostat i na druhý polský trail, červeného Zaječníka, ovšem tady se polským jackům natolik zalíbilo značení trailů, že si je roznesli po svých domovech, proto je jedinou možností jak si ho zajet buď GPS a nebo lokální trailguide. Pokud vyšlápnete na Cziernawu, čeká vás asi nejdelší „černý“ sjezd na Singlu. Pokud jedete po okruhu dál, čeká vás Asfaltový traverz – oficiální název trailu nedává moc prostoru fantazii a jeho první část, asfaltová agonie, je zábavně prudké stoupání, které prověří nejenom fyzičku, ale taky to jak moc jste se u snídaně najedli. Já ani jedno nepodcenil, bohužel výše zmíněná vejce a párek se mi začaly hlásit v krku poměrně ostentativně, bylo tedy nutno zvolnit. Agónka není zas tak strašná, je to cca třináct set metrů výšlapu, když je s kým si povídat, uteče jak Krejčíř na Seychely. Na vrcholu asfaltu je možnost buď si střihnout parádní a fyzicky poměrně náročný trail Okolo Měděnce, nebo pokračovat ještě kus po asfaltové řece, ale odteď už se jede z kopce dolů dolů a napojit se na červený trail k Hubertce. Hubertka je význaná občerstvovna, rozhodně doporučuji poslat tam kofolu a tatranku než bude pokřačovat na „novou černou“, která začíná hned pod Hubertkou. Hejnický hřeben považuji za jeden z Top 3 trailů tady, je skoro pořád z kopce, je klikatej, rychlej, uskákanej. Jo, tohle prostě jo.
Poznámka pro cestovatele: Utavit se na Hejnickém hřebenu je opravdu velmi lehké a vzhledem k tomu že do Singltcentra to je pořád hodina cesty super trailama, byla by velká škoda absolvovat ji „na autopilota“. Proto do sebe tlačte vodu a cyklodrogy už od chvíle, kdy se trochu zadýcháte.

Pokud dáš ráno celej „velkej ohruh“ a ještě se cejtíš… teda cejtíš ještě něco projet, ne že cítíš svoje triko, je i na večerní „dorážku“ ideální modrý okruh, který vede skoro okolo kempu, takže i když už finálně dojde, nějak to tam dotrápíš vždycky. Ten po odbočce ze zelené začíná průjezdem mokrým lesem, kaluž kde se dá, i když je sucho, naprosto anglickej feeling. A jakmile našlapete převýšení, začíná v podstatě pumptrack s faktorem pumpování 9 z 10. Mě tady po předchozím ježdění zábavně chytly křeče do celýho čerta, ale stejně se to tady nedá nehecovat, všechny boule co potkám propumpovávám na krev a vzhledem k tomu že unést se nechává i mužská část mého doprovodu, je to na závěr dne totální zničovačka na jinak poměrně ízy trailu. A za ty nadávky od ženské složky našeho týmu o tom, že jsme slibovali klidné tempo a výletní rozhledy to určitě stálo!

Ad složitost odboček a síť trailů – mně dost bodlo, že jsem první den měl svého průvodce. Za to Kubovi děkuju, protože když jedete první den za někým, kdo na Singlu „tuší“, necítíte se tak ztraceně a nemžouráte do mapy u každý odbočky. Druhej den se to v hlavě nějak srovná a třetí den jezdíte po paměti, což dost přidá na zážitku, civění do mapy zdržuje!

Druhý den mě probouzí déšť bubnující do stanu, není to žádná průtrž, ale spíš anglické mžení, místy přecházející až do mrholení. Něco mi ale říká, že tady něco jako špatný počasí vlastně ani není. Je jenom jinak pěkný, takže když ráno zkouším protáhnout na místních trailech i pevné kolo, liquid sunshine dodává ježdění úplně jinej level, navíc přes stromy drobnější mrholení nemá nárok propadnout, takže při lehčím deštíku to na trailu skoro nepoznáte. K odpoledni se ale tekuté sluneční paprsky zhoršují a skoro přecházi do opravdického deště. Vybavuju se v Centru super bundou za pusu Madison Stratos (test brzy) a vyrážím na větší výjezd. Počasí tady tomu fakt neubírá, vlastně naopak. V lese se válí mlha jak z Rákosníčka, občas kaluže, ale jinak trail neklouže, možná drží i líp než za sucha, místy je šotolina opravdu sypká, když je vyprahlo. Co déšť trochu znepříjemňuje je ježdění po lávkách, ty prostě kloužou, takže ty tvrdší místa jedu „na princeznu“, rozuměj buď pomalu, nebo pěškobusem.

Poznámka: Okolo měděnce je v dešti super, jenom je potřeba dát bacha na soustavu lávek a poměrně hlubokého sajrajtoidního bahna zhruba v půlce trailu, klouže to jak u Rocca Siffrediho v „kanclu“ a stejně lehko je možný být tam zneuctěn.

Po dešti ještě víc potěší zázemí Singlcentra s fajnovou sprchou. V pondělí večer ale žádný velký partying nečekejte, je to v zázemí Singlu převážně uklízecí den po víkendu, takže ani víkendové obžerství ani cvrkot se nekonají.

Třetí a čtvrtý den brousím traily, užívám si. Osobně si myslím že 3 až 4 dny ježdění v kuse je horní limit Singltreku, alespoň prozatím. Variací zas tolik není a jezdit 3 dny jeden trail, i když super, začíná být docela blbinec. Měl jsem štěstí, že jsem mohl vystřídat víc kol, mezi nimi i pevňase. Ačkoli nejsou traily rozbitý, má smysl mít celopéro. To jak vás vystřelí boule nebo klopenka díky kompresi tlumičů je nepopsatelné, navíc i tady platí, že pevňák neodpouští a na kole se zadním odpružením vám „dojde“ o dost pozděj než na pevňasu. Protože je pocit z ht a fullu na Singlu úplně jinačí, hodně to zachraňuje případný propad do stereotypu po několika dnech ježdění. Pokud ale netaháte víc kol, nechává Singl jasné sdělení. Prostě tam vypadněte na víkend, dejte dva dny naplno a zbytek týdne se dejte dohromady, abyste se mohli zase těšit na pátek, na Singl, na výborný jídlo a super lidi. Navíc to není bikepark, kde musíš platit za vývoz a tvoje bábovka musí čekat dole, tady na ni prostě jenom občas počkáš ty. A to jak se celou cestu křeníš, se jenom tak něčemu nevyrovná. O to víc, když to večer zazdíš koupáním v rybníku, kterej je hned pod Singlcentrem! Škoda jenom, že se v centru netočí Plzeň.

Toliko k příběhu, ale teď když je po pohádce, nabízím shrnutí poznatků, které jsem získal:

Svým konceptem je Singltrek pod Smrkem poměrně unikátní a bombovej. Traily jsou namotaný na poměrně malé rozloze a do Singltrek centra je to při nejhorším hodinu a půl cesty, díky tomu máte super místo jako základnu, kde seženete, cokoli vám chybí.

Za dobu na singlu se spousta lidí ptá, jak se vlastně liší ta červená a černá, protože neměli pocit, že by černá byla těžší. Je to prosté. Pokud to nepoznáš, jedeš vole pomalu. Tady je to všechno o rychlosti a jak moc trailu dáš. A cokoli co dáš, on ti vrátí zpátky. Jasně, jde to tady protrápit pomalu a nadávat, že tě to nebaví, a že tady nejsou kopce a kdoví co ještě. A nebo se na to můžeš vysrat, natlačit do sebe další energy tyčinku (btw MuleBar ze Singlcetra kope fakt jak mula) a dupat tak, že cítíš krev v uších, na plicích… ve stolici? A domů jedeš spokojenej.

Na závěr musím a chci poděkovat Tomovi Kvasničkovi, nejen že všechno tohle podnítil a zbudoval, ale i že mě přijal za vlastního a nechal mě bivakovat na jeho území. Ondrovi, že mi uvařil tu nejlepší čočkovou polívku ever (promiň babi), Kubajszovi, že mě guidoval a fotil, Martině, že při tom vypadala děsně dobře a můžeme jí dát do miniatury u článku a tím zvýšit návštěvnost, a všem se kterejma jsem mohl prohodit pár slov o kolech, nebo mi koupili pivo a tak vůbec. Dík!

Fotky: KubajzsPhoto