Retro listování #4 - navzdory časům - pokračování

Autor: Bolek Krutor, vydáno: 14.4.2015

Nikdy jsem nebyl ten typ, co si v pubertě vystřihuje idoly z časopisů a lepí si je po stěnách pokojíčku. Nicméně kdybych takový výlep hrdinů měl, byl by na prvním místě Franta Mrázek a hned pod ním Čížové, resp. Milan Čižinský.

Dobová nástěnka…

O něm jsem věděl, že jezdí ne jen rámy, vlastní výroby. Na Hostýně jsem jeho stroj zahlédl na trati a jen ten letmí pohled na mě udělal velký dojem. Do té doby nevídaný karbonový rám, ke všemu deltabox. Vidle, do které bys naskládal tři tatanky…

Milana jsem tehdy nesměle oslovil. Jediné, co mi utkvělo je, že mě poslal do p…e, neb prý mluvím brněnštinou:).
Milan je prostě svůj, ale možná právě to být „svůj“ znamená dívat se na věci jinak. A to i z technického, konstrukčního hlediska.
Že nevíte o koho jde? Přilba bez štítku, elastická černá kombinéza, vysoké téměř MX boty na nášlapy. Až nedávno jsem se dozvěděl, že to skutečné MX boty nebyly, ale jednalo se o kdysi top DH model od Sidi…

Milana se mi podařilo dík strašlivé lsti trochu vyzpovídat, tedy bude druhým, kdo zavzpomíná na staré časy.

Bolek: Milane v retro listování se dostáváme do zlomového roku 1995, kdy se u nás o sjezdu konečně začíná vědět. Ale hádám, že ty jsi se k němu dostal už dříve. Jak a kdy jsi se dozvěděl o jeho existenci?
O sjezdu jsem se dozvěděl v roce 1993, kdy jsem se od svých kamošů z vejšky nechal zblbnout ke koupi horskýho kola. Následovalo hltání informací z Peletonu, německých a anglických časáků. Nejvíc jsem jezdil v Praze směr Zbraslav, Břežanské údolí, občas Divoká Šárka. Jezdili jsme z lidma z VŠ, adrenalin při jízdě z kopce na full hardtailu byl obrovský. Pak jsme zkusili s bráchou (už měl za sebou nějaký cyklokrosové závody) ject nějaký XC závody, ale nebylo ono. A tak jsme se tuším v roce 1994 vypravili do Všenor vyzkoušet naše DH skills. Hynek na Velamosu, u kterýho nešlo dát sedlo níž a s nízkými ocelovými ráfky, které absolutně nefungovaly s cantileverovými brzdami.

Bolek: Co tě na sjezdu tak přitahovalo, že jsi se rozhodl „naskočit“?
Byl to adrenalin, který ti ze začátku zaplavoval celé tělo. Další důvod byl, že mě to prostě bavilo víc, než XC.

Bolek: Kola vlastní konstrukce a výroby u tebe byly hned od počátku, nebo jsi začínal na něčem „konvenčním“?
Začínal jsem na uplně normálním hardtailu a po nějaké době, jsem si pořídil Authora Magic s odpruženou vidlicí. Na sjezdových závodech nebyl tenhle typ kola optimální volbou … Začali jsme přemýšlet o fullsuspension.

Bolek: Proč vlastně domácí výroba? Byl hlavní motivací jednoduše „nedostatek“, nebo snaha ukojit konstruktérské choutky?
Na začátku byla kombinace nedostatku vhodných DH kol a nedostatku peněz. První prototypy vznikaly z oceli doma v dílně z rámů ze smeťáku. První opravdu závodu schopné kolo jsme vybavili tlumičem Marzocchi a vidlicí Rock Shox Mag 21, které si Hynek koupil za peníze z prodeje auta našich rodičů. Kolo jsme vyzkoušeli na schodišti u hřbitova a když to vydrželo, hurá na Český pohár. Hynek byl po měřáku v top 5 a tak to tam v závodě nasypal ..... … Zlomená vidlice a vychcanej tlumič. Od té doby bylo jasné, že budeme dělat i svoje vidlice a tlumiče. Už kolem roku 95 sem měl v hlavě paraelogramovou vidlici s 20cm zdvihu, protože jsem si myslel, že by zdvihy měli jít nahoru víceméně mx cestou. V té době se mi všichni smáli, protože max zdvih se pohyboval kolem 8cm. Vidle byla super citlivá a byla nezávislá na brždění. Bylo to chvílema, ale docela o život. Do čtyř hodin ráno montáž prototypu, pak odjezd na závody např. Sázava a po první jízdě jedna zlomená pístnice a na vidlici vytržené nohy z nalisování a pak zase cesta domů. Takhle se to opakovalo několikrát…a vývoj vidlice, které jsme řikali z důvodu spolehlivosti klekačka byl odpiskán. Další vidlice už byla upside down vidle s 230mm 30 mm osou a 40mm kluzáky.

Bolek: Karbon… většina pamětníků si tvé stroje spojí s tímto materiálem a já si bez zardění troufám tvrdit, že jsi byl u nás vůbec první. A v celosvětovém měřítku by to minimálně v home made kategorii na „bednu“ asi taky bylo. Jak jsi se k tomu vůbec dostal? Informace, zkušenosti, technologie… nic z toho tu nebylo a to jsem s karbonem začínal o dost později, takže jak?
Dostal jsem se k tomu prostou úvahou o vlastnostech materiálů a našich možnostech. Ocel byla těžká a hliník jsme doma svařovat neuměli a carbon měl diametrálně lepší vlastnosti a už se používal v letectví. Už od začátku jsme hmotnost dost řešili a tohle byla jediná šance se dostat na rozumnou váhu i v domácích podmínkách. V té době jsem už měl nějaké zkušenosti se sklolamináty, stavěli jsme lodě a kapotáže a kryty výfuků na motorky. Další informace jsem získal na školních praxích v Škoda Design a na ČVUT, kde jsem studoval. Hodně jsem sledoval techniku v F1 a MS motocyklů…

Bolek: Milane díky za rozhovor a taky za fotky.

Milanův rozhovor ve mě vyvolal vzpomínky, jaké to bylo jezdit na závody s aku vrtačkou. Sadou vrtáků, závitníků. Litrovkou tlumičového oleje a s vírou, že tento víkend to vydrží po hromadě.
K tomu si nemohu odpustit ještě jednu historku.

Bolkův věrný společník, Petr Spáčil při opravě samodomo vidlice kola Krutor Hrotor

Je pozdní sobotní noc před závodem ČPDH na Hostýně. Tak pozdní, že z ohnišť se už sotva dýmí a ani obvyklí tahouni večírků Maroši s Gasperottim, nejsou nikde k vidění. Všechno spí, jen v jednom stanu je čilý ruch a přes svit baterek jsou vidět stíny postav v něm.
Mumraj ve stanu dostává smysl v momentě, kdy jedna z postav pronese:
„Brácha, kam jsi dal ten epoxid?“