Video: ,ZAM 5 - První freeride na Tchaj-wanu

Autor: Adam Maršál, Muffin movie, vydáno: 18.4.2016

Cesta Zamu je hledáním nových svahů, které před Gaspim ještě nikdo nesjel. Díváme se z okna a silnice ubíhá. Jsme někde na úrovni Baoli a po západním pobřeží se postupně dostáváme na jih ostrova.

Tchaj-wan, to jsou propojené megalopole, nad nimiž visí opona smogu, i vysoké hory, kam se sápete od hladiny moře až skoro ke čtyřem tisícům.

Všude, kde nejsou domy nebo skály, panuje ostrovu džungle. Hustá, neproniknutelná, zákeřná, kousavá, píchavá, někdy i jedovatá, ale v každém případě nesjízdná. V ostřici neuděláte ani krok, aniž byste se nepořezali na holeních, předloktích i na nose. Větve jsou opředené hustými pavučinami a s výhonky bambusu splývají zelení hadi, jejichž kousnutí znamená okamžitý rozsudek smrti.

Naše Toyota Innova si vede dobře. Model, který se v Evropě ani neprodává, je v Asii celkem běžný. Sedíme v ní ve čtyřech, kufr je narvaný batohy, kamerami, dronem, stativy, jídlem i pitím. Na vnějším nosiči visí Gaspiho kolo.

Český freerider dneska nemluví, zjevně je zahloubaný sám do sebe. Jsme tu již několikátý den a kromě lokálních trailů ještě nedostal příležitost ukázat, v čem je dobrý. Neustále si přeměřuje obzor, přivírá oči a občas si horizont prohlédne dalekohledem.

Už poněkolikáté jsme se dnes plní nadšení hnali za přeludem prudké, stržené rokle, která se dala zdánlivě zdolat. Ale vždy, když jsme se přiblížili, se ukázalo, že kameny ve svahu jsou ve skutečnosti velké jako skříně. Hlad zaháníme sladkou, lepivou hmotou ze 7 Eleven, která by měla představovat muffiny.

„Támhle!“ přeruší Gaspi hutné mlčení v autě. „Co myslíš?“ ptá se kameramana Martyho a podává mu dalekohled. Asi pět kilometrů od nás ční šedivá stěna. Z dálky nejde odhadnout sklon. "Možná by to šlo,“ říká Marty. Několika zkratkami se dostáváme blíž. Když už to dál nejde, necháme auto autem a pobereme všechny potřebné věci. Gaspi kolo, helmu a chrániče, my ostatní video a fototechniku.

Gaspi vyráží na průzkum. Nikdy se dopředu neví, jestli má taková akce smysl. Ale člověk si nemůže být jistý, dokud to nezkusí, Na objevitelské cestě není nikdy jisté, zda to třeba není jediná a poslední příležitost, která nás na Tachaj-wanu potká.

Během patnácti minut se Gaspi přebrodí přes řeku, která nás dělí od stěny a začne stoupat. Dělal to už tolikrát… Zapře se a posune kolo o kus výš. Pak udělá další krok. Posunuje se pomalu, ale jistě. Nechce uklouznout a kutálet se zpátky do údolí. Za dalších patnáct minut dosáhne zlomu, nad nějž se už nedá dostat. Nemáme vysílačky, takže přesně nevíme, co se bude dít.

Pojede? Dá to? Jakou cestu si vybere?! Nasazuje helmu a nejspíš se rozdýchává. Nastavuji si hodnoty na svém Canonu D5 SR a přemýšlím, jestli bude lepší výška nebo šířka. S největší pravděpodobností budu mít jen jeden pokus.

Všechno se děje strašně rychle. Gaspi traverzuje zprava doleva, přetočí kolo a pustí to prudkým svahem téměř kolmo dolů. Kamera jede, uzávěrku foťáku práská. Za koly se zvedá prach, jako kdyby Gaspi letěl na snowboardu. Řítí se, až nám zmizí z dohledu za skálou. Běžíme k řece. Gaspi už je dole a mává na rybáře, který mu ukazuje úlovek v síti.

Nad Gaspiho výkonem kroutí hlavou. Některé věci tady nechápou a ani chápat nechtějí. Také proč, že? Ale ovládají umění uznat, když má někdo odvahu. Rybář se směje, přejeme si hezký den a jedeme dál. Tenhle kopec už si Gaspi může odškrtnout.