Tučqovo EWS v Irsku: Jak popsat závod, kde nemám co dělat?

Autor: Tučeq, vydáno: 20.5.2016

EWS, top liga, de facto obdoba světového poháru pro enduro. Když sem viděl destinace na letošek, nejdřív mě zaujala jižní Amerika, ale jelikož mi parťák z našeho pivního cirkusu (Bříza) dal košem, tak sem to pustil z hlavy. Pak ale padl nápad jet loňský EWS závod ve Skotsku, který letos EWS nebyl, takže se tam mohl nahlásit kdokoliv a tak sem mi spojili dva drátky, že bych se mohl zkusit přihlásit do loterie na Irsko, které se jede týden předtím.

Ano, na EWS nemám co dělat, ale v Irsku ty tratě nejsou tak dlouhý, navíc z ČR tam počítám nebudu nikomu zabírat místo, tak sem to tam poslal. No a vylosovali mě. Do přihlášky jsem v lednu napsal, že teda jezdím pomalu ať mě dají někam dozadu, ať nikoho nebrzdím, zaplatil EMBA poplatek, zabookoval ubytko a loď do Irska a hotovo.

Když před závodem byly k dispozici čísla, tak sem uviděl u sebe 137, ehmm toto sem nečekal. Bohužel nepovinná platba EMBA poplatku znamenala umístění do elitní skupiny. Za mnou pak Francouz, Švéd, Nor, Portugalec … Od této chvíle mě trochu přepadla nervozita, protože mi bylo jasný, že mě borci budou sto pro dojíždět a nerad bych někomu, kdo přijel bůhví odkud, kazil závod.

Den 1. trénink RZ 1–4, úkol zněl jasně, hlavně se nikomu nemotat pod kolem. Toto se mi celkem daří na RZ se různě přesunuju podle toho kolik kde míří lidí … Co říct k RZ, všechny jsou na jednom kopci, připadám si trochu jak v Beskydech, převýšení je něco cca 250 metrů. Dvojka začíná solidní skalkou a je nejdelší na začátku trojky pak taky skalka pak se hodně šlape, no a čtyřka asi taková krátká šlapavá, ale zábavná.

Den 2. trénink RZ 5–7. 6 mě baví asi nejvíc, na začátku sedm je opět skalka, zase trochu jiná, no ani jednou sem tu správnou stopu netrefil. Po tréninku je technická porada, kdy je minutou ticha uctěn tragicky zesnulej Stevie Smith, nicméně většina jezdců je již pryč.

Závod: Večer před závodem, zjišťuju že mi chybí dva zuby na druhým kolečku na kazetě. Ráno tedy zajdu do stanu SRAMu, jestli nemají náhradní díly. Tim se na to podívá a bez půlky slova mi mění zadní kazetu. Ptám se co za to, prej nic, že mám přispet na děcka v Africe, co tam vybíraj, tak tam pošlu v šoku 20 Eur a odjíždím …

Hned na startu instruuji Švéda, Francouze a Nora, že jim uhnu, ale ať dají vědět. Naštestí jsou v pohodě. RZ 1. Jede se mi docela dobře, čekám každou chvíli Francouze, ale pořád nic, nakonec mě dojíždí v dobrým místě při přejezdu cesty, tak zastavuju a pouštím ho.
Zhruba od půlky RZ citím, že jedu jak na žvýkačce, nevím jestli mi ušlo, nebo defekt, takže už jedu opatrněji, pouštím Švéda, a nějak dokloužu do cíle. Nor mě nestih. Celkem spokojenost, až teda na ten konec.
Nevím jestli mám pomalej defekt, nebo mi jen někde ušlo, vytahuju pumpičku a du si vyhonit poprvé s tím že uvidím. No bohužel limity na transfery jsou v pohodě, pokud teda člověk někde neztrácí čas, tak je na startu tak 8–10 minut před startem. Ja čas ztrácím, takže nahoru musím zabrat. Nahoře to vypadá, že tlak je OK.

RZ2. Skalku poseru, jinak se to nazvat nedá, nenaklapnu do pedálu, proto jedu dementní stopu, toto je ostuda … Zhruba ve třetině bohužel zase žvejkačka, mám strach abych to úplně nevyzul, takže mě dojíždí i Nor. V cíli si vyhoním podruhé.

Na RZ tři zase pozdě, zastavím se v neutrální zóně a doufouknu velkou pumpou. Dojedu na RZ3, vypadá to že je to OK, akorát zjišťuju, že se mi povolil rychloupínák na zadní ose, tak ho při pokusu o to dotáhnout víc silou preventivně urvu.

RZ3. Skalka tak napůl úspěšně, jede se mi dobře, leč v půlce zase žvejkačka, no a poslední třetinu sem dojel už teda na ráfku.

Čas na transfer na čtyřku je asi 20 minut, je to sice kousek, ale … musím nasadit duši, s urvaným rychloupínákem to jde zase o něco líp, že. No a pak si vyhoním potřetí.
Hmmm mám deset minut na transfer, takže si dám časovku. Nakonec sem tak minutu před startem, ve stavu jak kdybych dojel RZ, duše polonafouklá.

RZ4. dobrý, jedu, sem v závodě, snažím se šlapat, Francouz a Švéd nikde, no a pak to zase měkně a zase ráfek, dojíždí mě Francouz a Švéd těsně před cílem.
Toto je trénink morálu. Mam ještě duši, tak si vyhoním počtvrté a valím na lunch pauzu. Lunch nestihám, jen se napiju a hned jedu.

Na mezistanici dopumpuju na 2,5 Baru, protože další defekt by mě už asi definitivně poslal k Chocholouškovi.

RZ5. Tím jak sem pořád doháněl čas, tak mi začína trochu docházet, ke konci mi to šlapání už moc nejde. Ale poprvé dojíždím bez defektu nebo polodefektu.

RZ6. Super zábavná, dojíždí mě jen lehce před koncem Švéd při šlapání, Francouz dojíždí až pozděj na prázdným. Zkusí bombičku, nevyšlo to, tak končí … Chtěl sem mu pomoct, ale s jeho špatnou angličtinou a pod dohledem maršálů to nešlo.

RZ7. Bavím se ze Švédem, prej skončil na loňským šampionátu ve Švédsku druhej, proč u nás vlastně není šampionát??? Správnou stopu opět netrefuji, za to trefuji převodník. Švéd mě samozřejmě dojíždí, hezky ho pouštím, tentokrát mu to není moc platné protože dojíždí na prázdným on. Ke konci už vyloženě šlapu vodu.

Konec, dojel sem, dokonce ne poslední.

Závod sem dojel 182 v elitní kategorii, aby to nezkreslovalo, tak dodám, že mě porazili všechny holky a junioři a až na jednoho všichni mastři, ale po půlce sem rád, že jsem vůbec dojel. Nebýt defektů mohlo to být lepší, ale tak na to se nehraje, na defekty shořelo i několik favoritů.

Celkově byl závod zorganizovanej perfektně, všechny RZ na jednom kopci, takže se diváci mohli docela dobře přesunovat. Zároveň v rámci tréninků bylo možné potkat většinu borců co člověk zná tak max z videa. Někdo je fajn pozdraví, někdo si jede svoje. Celkově nebyl problém, rychlejší jsem vždycky s klidem pustil i v závodě sem to zvládal dobře i za cenu vlastní ztráty, ale jel sem si to užít dokud je ta možnost a to se povedlo. Ale zadarmo to teda nebylo.

Trochu mě překvapil závěrečný ceremoniál, vítězná T-Mo (v jejím semi-retirement :-)) pěkně vysprchovala do ksichtu Cecile Ravanel, to bylo dobrý, nicméně po korunovaci Grega se postupně lidi rozprchávali, až pak vyhlášení vedoucích lídrů série už bylo v podstatě pouze pro fotografy. Nic naplat, diváci tam byli a fandili, ale počet lidí bych odhadl třeba max do dvou tisíc celkem a to byl přitom nejvíc „user friendly“ závod pro diváka, tím jak to bylo na jednom kopci.

Enduro závodění je super sport, super ježdení, ale zajímá v podstatě jen ty co závodí plus bike firmy a nějaký kámoše/rodinu těch co závodí, jinak bohužel asi skoro nikoho …

Výsledky najdete všude možně (např. zde), Milan Čižinský byl 12 v masterech, celkově je čtvrtej, Michal Prokop zaletěl super 21. místo a Přéma pokračuje po křivce výkonů opět nahoru, když skončil 40-tej. Vojta Bláha dojel v kategorii U21 21.

I když byly tratě zavřené od konce dubna, tak kromě kategorie žen, všude vyhráli Irové, takže takzvaně dokonale využili domácího prostředí.
Druhé místo Sama Hilla na trati, kde se muselo opravdu hodně šlapat stojí určitě za zmínku, každopádně enduru momentálně dominuje Richie Rude, kterej dojel sic až třetí poté co ve dvojce ztratil kvůli defektu. Ještě mě zaujala vítězka kategorie Women U21, sice domácí, ale ne z okolí Gleanely, čerstvě 17-letá Leah Maunsell, která by i přesto že jela jedničku se spadlým řetězem by byla celkově 9-tá v ženách …

Tak a teď hurá na Tweedlove, už v plné sestavě BeerBoys CirCus!