Finále: Cannondale Enduro Tour vyhrál v Saint Die Jeromé Clementz

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 29.9.2016

Finále Cannondale Enduro Tour se jelo v Saint Die. Místní klub VTT Evolution Downhill, který pořádá i dh závody v bikeparku Lac Blanc se svého úkolu zhostil na výbornou. Pět RZ (celk. 35 km, 1600 m), které měly úplně všechno co mají mít, perfektní povrch, dostatek skoků i odkloněných zatáček.

Na startu jsme s výjimkou Remy Absalona mohli vidět celou francouzskou špičku a navštívil nás i Marco Osborne a dokonce i Jerome si na svých závodech poprvé zazávodil. Příští týden se ve Francii jede další kolo EWS (resp. již se jelo, zde report z Valbergu pozn. red.), takže si kluci přijeli protáhnout nohy.

Celkem 5 RZ, start na náměstí, odpípnout chip a už nás čeká jenom hodinový výšlap. Vogézy ukazují svou krásu v raním sluníčku. No zase mě to bere. Šněruji silnici jak pan doktor ve své Schade hunderdce: „Alpy Tě ohromí Karle, ale tohle, to tě dojme. Jen se na to podívej. Vidíš to. To není země, to je zahrádka.“

První RZ je dlouhá podle briefu osm minut a je neskutečná. Na 2,6 km ztrácíme 400 m výšky. Krátký rozjezd, pak hup do lesa po skalce a mezi velkými kameny, není to zrovna rychlost světla, ale je to pořádně zkopce. Pár míst zákeřně uklouzne a kdo ví, co se schovává pod trávou. Několik přejezdů velkých kamenů, bloknout zadní a šup s kolem do zatáčky. Střídání povrchu i světla a tmy. Pak chvíli po turistické značce a znovu do hrabanky. Je to dřina a je to nádhera. Na startu jsem si memoroval popis trati, a tak vše odpovídá. Skok ze skalky, co se dá pomalu přejet, je lepší potlumit, protože zatáčka je nebezpečné blízko. Zase změna povrchu. Několik neskutečných zatáček. Pak padák a docela rychlost. Na skládací sedačce sedí malej kluk a říká: ,,attencion buu?. Sice už vím, že se tu nebude po trati toulat kráva, a že to slovo znamená bláto, ale než si to všechno uvědomím, jsem po náboje v drážce. Dost to zpomalilo, ale na dvě kolobrndy jsem z toho venku. Zadupat, pak ještě dvakrát zacvičit kolem na každou stranu a je tu cíl. Extáze neuvěřitelná, bolí ruce, bolí nohy, ale vím, že jsem jel pomalu.

Čekáme ještě na Christiana, který měl defekt. Na druhou RZ se vyškrábnem docela rychle cca 25 minut. Podle briefu ma RZ 3 nasledující: délka 1,2 km, 150 výškových a čas kolem tří minut. Opět to má spád. Tuček jede přede mnou, a tak se těším, že se budeme honit. Nebudeme. Sice ho vidím ve switchbacích, ale ,,tsss? od zadního kola je jasný signál. Šlapu, co to jde. Vím, že to uteče celý a nechci jít pěšky. Šlapu moc a docela to jede, mám štěstí, povrch je měkký, a tak mě tahle sranda nebude stát ráfek. Zadní kolo mě předbíhá jenom několikrát.

Pod kopcem vyčistím dvě kila bláta z pláště a nasadím duši. Umístění dnes nebude, tohle byla krátká a rychlá RZ, tady budu asi úplně poslední. Vyjíždíme na kopec a křižujeme cestu, po níž se za pár týdnu pojede Alsaska Rallye. Jo, jo, tady to žije závoděním. Stoupáme na hřeben nad Saint Die. Zase ty výhledy.

Pořádně se najíme na občerstvovačce a doplníme vodu. Nechápu kluky s bidonem a cajkama přidělanýma izolepou. Teda ta izolepa budiž, ale jak objedou v tomhle vedru závod na bidon, to nevím.

Já jsem za den polkl gallon a trochu = dva kamely a ještě několik kelímku na občerstvovačce.

RZ 3 má 1,9 km, klesáme o 250 m a časy okolo 5 minut. Na startu třetí RZ uzavírám naší trojku a že teda budu stíhat Christiana a pak on mě někde pustí. Nakonec se od půlky tratě vezu za ním a v každé zatáčce na něj křičím, aby přidal nebo jel víc na vnitřek. Na cílovém skoku zahlodá v hlavě čertík, že bych kamaráda přece jenom předjel, ale pak si uvědomím, že on by možná takovej skok se mnou na lokti neskákal, a tak ho zase jenom ženu před sebou. No tak tak, že točím do zatáčky za skokem.

Čtvrtá erzeta v soutěži krásy těsně stíhá první a pátou. Čtyřka je dlouhá 1,8 km, ale já mám pocit, že má aspoň dva a půl. Klesáme o 280 metrů a časy jsou okolo 4 minut. Tahle RZ je kompletní, se vším co má mít, čerstvá trať, skoky, krátký spurt po cestě pak zas do lesa, pěkný skok na louce je potřeba pro diváky potáhnout a pak se zase málem nevejít do zatáčky. A pak už jen vylítaný místní trailoviště v kalupu do cíle.

Druhá zastávka na bufetu je fajn, den je dlouhý. A transfer taky, trvá asi 40 minut. Čeká nás poslední stage, o které Tuček básní, že loni byla nádherná a kdo ví, co nám tu nachystali na letos. Podle popisu délka 2,2 km, 310 metrů klesání a časy okolo 5 minut. Rozjezd rovinka na louce a pak už se v lese opakuje známé schéma, hrabanka, switchbacky, skoky a místní vyježděné trailoviště v korýtku jako po toboganu. V cíli se poplácáme a já si říkám, že teď bych sedl na lanovku a dal si to ještě jednou. Jedem zpět do města odpípnout chip a zjistit, jak pomalí jsme byli. Výsledkovka trochu kazí zážitky, protože to šlo o moc rychleji. „Vždycky jsem tě přepral Toníku. Ale dneska už ne.“

Alsaský pivo do dvoudecky, pizza a živá kapela mění tuhle perspektivu a my ještě na pár hodin zůstáváme na závodech. Sluníčko svítí, muzika hraje. Vyhlášení ještě není? Tombola bude, tak teda ještě nějaký to alsaský pivo, když tak dobře hrají a svítí to sluníčko, jo a řekl jsem Vám, že vyhrál Jerome a pak rozdal celou tombolu a že to byla paráda?

Tak zase na jaře ve Vogézách!

Kompletní výsledky zde.

Foto: Julien Carez