Report: Bajka o závodění v Guebwileru - endurová pohádka z východu Francie

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 27.10.2017

Poslední zastávka Cannondale enduro tour 2017. Našlapaný závod, více než deset jezdců, kteří jezdí top v EWS. Všichni jsou teď doma v Evropě, poslední závod ve Finále mají za dva týdny, tak proč se nesklouznout u Jeroma. I v holkách je docela plno a na startovce vidím jména z EWS. Přijede i Remi Thirion, má to sem jenom přes kopec a na Jeromových závodech se rád ukáže. Jede se nejenom o bednu v dnešním závodě, ale i o výsledek celého mistrovství alsaské enduro zeměkoule. Jsou tu prostě všichni!

Nemenší drama se ovšem odehrává i kdesi v hloubi startovního pole. Kdo byl na bedně, jste si mohli přečíst hned druhý den. A tak prosím o shovívavost, pokud bude příliš důrazu kladeno na drama odehrávající se právě v oné zmiňované hloubi startovního pole.

Pyšný Zajíc (můj kolega Bertrand) mi ve čtrvtek říká: „Jedu závod na skalpelu, tak si na mě děj pozor. Zaříznu té a všude po kanclu vyvěsím výsledkovku, abys to měl pořád na očích.“. Vím, že Bertrand na kole umí, dá mi minutu i dvě podle počtu tratí. A tak ho prosím: „Hele seš rychlejší, to oba víme, vem si jekla, ať nemám takovou ostudu.“. A odvolávám se na příklad se Znojemskou Raketou z letošního NKK. Raketa taky chtěla jet na skalpelu, ale ukecal jsem ho, aby mi nedělal ostudu.

Želva se zapomněla zaregistrovat do stejného teamu, fasuje tak číslo 312 a Zajíc má číslo někde v řádu 80tek. Takže mezi námi na startu budou skoro dvě hodiny. Další nevýhodou pro mě je start s pomalýma. Předjíždění vždycky stojí nějaký čas, i když to tak baví. Vědom si studeného počasí a všech nevýhod, které hrají v můj neprospěch, zanechávám organizátorům při registraci láhev becherovky pro zahřátí. Je potřeba se pojistit. To vše znamená, že výsledek dramatického závodu Zajíc versus Želva se dozvíme až na konci dne.

…Měl tedy času dost pásti se, vyspati se a zalaškovati si, i nedbal na želvu…

Start na Grand Ballonu je vždycky studený, nejvyšší hora Vogéz. Brr. Fouká a není nic vidět, mlha, zima. Ale pořád je mi tepleji než minulý týden v Champery. Startuju chvíli po půl deváté. Začátek trati kopíruje turistickou značku a je vždycky stejný. Hned ze začátku někoho předjedu. Je to šmyklavé, klouzačka po mokrých kamenech. Dva, tři skluzy zadního kola, které nevím jak vyberu. Pak konečně hustější les. Kompletně nová sekce, kde hrabanka stříká po odhalených lýtkách. Johoho, tohle máme rádi. Několik dalších skluzu a už jsem snad v cíli. Pak mě něco rozhodí a já děkuji geometrii. Kolo se prostě srovná jako sjezd?ák a stačí se jenom držet a nebát. Bál jsem se, ale to bylo taky to jediné na co jsem se zmohl.

Popis tratí jsem pořádně nečetl. Chodí mi totiž do spamu a to znamená o den později. Vy co pracujete někde v korporátu, jistě víte o čem je řeč, když se vám o IT starají hvězdy z Bollywoodu. Holt Krišna ani Brahmaputra nepochopí, že potřebuju mít závodní njusletr včas, to je pro ně málo transcendentální.

Ale zpět na trať první RZ. Ne tohle není cíl, ten spurt po lesní cestě pro diváky nebyl do cíle, trať pokračuje dál, špatně jsem pochopil popis trati, který mi orálně poskytl před startem kámoš Manu. Tak ještě dál. Znám to tady, ale schválně jsem tu celé léto nebyl, abych se nepřipravil o tu krásu závodění na slepo. Na zemi se zableskne strhávačka, kdo potřebuje nechávat za sebou slídu z brýlí? O tempora, o mores! Ještě nějaké to předjetí a jsem v cíli první RZ. No to trochu bolelo.

Čekám na Christiana, mého dnešního parťáka, ten jede víc turistiku, přijel až ze Saska a včera večírkoval. Pomalu se přesunujeme ke druhé RZ. Je to jenom přes louku, podle popisu 30 výškových metrů rozdíl. Takový transfery mám rád. Na startu potkáváme Jeroma na Moterra e-biku. Na zádech má batoh s obrovským kotoučem mlíka. „Pojedu za tebou, Oskare! A snaž se! Mám kameru, tak ať to vypadá hezky.“ Jako by nestačilo, že závodím se Zajícem Bertrandem. Jerome: „Dělám si srandu, kameru nemám, tak už jeď.“ Jo, když vám zafandí mistr světa, to se hned jinak jede. Opět to tu znám a vlastně neznám. Jednak se jede tam, co se na kole nemá jezdit a ještě ke všemu jsou všechny zatáčky namotaný nebo namlíkovaný úplně jinak. Řekl bych, že být místní, je tu vlastně nevýhoda. Víš kde jsi, chceš jet rychleji a každá zatáčka tě vytrestá víc, než když trail neznáš. Z klouzavých kamenů se povrch změnil ve vlhký sen. Trakce skvělá, občas to uklouzne, ale ta radost. Přejezd lesní cesty a úplně nová sekce, jsem v extázi a najednou nějaký trpaslík chytí moje přední kolo. Asi byl trpaslík kamarád Zajíce. Želva se rychle zvedne. Ale ví, že tohle bude stát 10 sekund. Zajíc ji naloží. Rychle do cíle. Za časomírou je pořádný sešup. Když čekám na Christiana, vidím dva pády z téhle sekce, která naštěstí není v závodě, to by tu jinak bylo místo pro sanitku. Nespěcháme, čeká nás nejdelší transfer dne.

…Zajíc potřeboval udělat jen několik skoků takových, jaké dělává, když jest stíhán psy a před nimi přes hory a doly prchá…

Na startu třetí RZ se opět potkáváme s Jeromem, opravil to, co bylo potrhaný od těch, kteří nedobrzdili.. Podělím se s Jeromem o můj dnešní stresíček, že mě Bertrand zařízne na skalpelu. Jerome: „Ne, ses strašně rychlej, vždyť jsem tě nedojel ani na e-biku.“ Johoho. Ego se zatetelilo. Tolik komplimentů za jeden den, to snad ani neunesu. Pravda ale je, že ve třetí RZ dělám spoustu chyb. Je to všecko strašný šlapání po vrstevnici a pak přes nohu doprava nebo doleva. Pořád neumím správné endo, a tak je to všechno přes nohu. Při jednom přejezdu silnice, kdy se to fakt musí zalomit a pořádně zašlapat, mi ještě ke všemu sklouzne noha z pedálu. No to jsem zase ztratil aspoň 7 sekund na Zajíce. V zatáčce pod přejezdem silnice se valí smotaná duše. Dojíždím závodníka přede mnou. Bac. Bac. Někdo nezavřel poklopy od kanálu a hned dva za sebou. Naštěstí jsem zanevřel na Stana Bezduchého (Tubeless Ready pláště bez butylu), což znamená, že taková věc mě nerozhodí. Sjezdový maxxis vzadu přežvýká všechno. Radost že jsem v cíli. Začaly mě bolet nohy.

Opusťme nyní drama odehrávající se mezi Zajícem a Želvou a kéž nám laskavý čtenář dovolí malý exkurz do jednoho z trendu v enduro závodění. Vrátím se k oné smotané duši kdesi v zatáčce. Stejně jako v Republice Těžké, i zde se supply chain od čínského továrníka po posledního prodavače v Bauhausu pozastavuje nad neúprosně rostoucí spotřebou černé elektrikářské pásky. Je to s podivem. Co svět světem stojí, spotřeba černé a červené pásky byla logicky naprosto vyrovnaná. Kolik plusových, tolik minusových kabelů. Výrobci přidávají barvy pásek, prodejní řětezce kombinují balení pásek v kaleidoskopech barev. A černá pořád vede. Počty musli tyčinek a duší připevněných černou páskou na rámech kol jsou nezměrné. Čím pomalejší závodník, tím víc pásky. Proč ne červená? Tak či onak, páska tuhle duši neudržela.

Výjezd na čtvrtou RZ je milosrdný. Tahle RZ je speciální, obsahuje totiž NEUTRAL ZONE. Jakmile najedete na širokou lesní cestu, časomíra se vypne a máte 7 minut na to, abyste se dostali na konec neutrální zóny. Cílem je spojit na kopci dva super úseky. Inspiruje se někdo neutrální zónou?

Start RZ 4 je pro mě v úplně neznámém místě, zhruba v polovině se napojujeme na trail, který znám, ale znova, tam, kde bych chtěl letět, protože vím, že to bude doprava, se najednou trať točí doleva. Aha už je asi neutrální zóna. Dojíždím nějakou holku, jede dost pomalu, tak jsme asi v neutrálu. Zvolním na rovině, ale teď vidím, že někdo stojí s krabičkou až na začátku výjezdu do kopce. Ach jo, řeklo se přece na lesní cestě. To mě bude stát pět možná i deset sekund, tady to šlo rvát. O kolik předhoní Zajíc Želvu? Ted? si říkám, že o minutu určitě. Na konci neutrální zóny jsem zcela vydýchanej a říkám si, že takhle by měly vypadat všechny starty, přijedeš-odjedeš. Neskutečná krása, nový trail, ale trochu víc vykopaný, je do čeho se opřít. Holka přede mnou mě krásně pouští, ještě jí budu v cíli děkovat. Rychlost a trakce. Dojíždím dalšího. Už tuším silnici s občerstvovačkou, znovu poznávám úžasně recyklovanou trať. Dojíždím dalšího závodníka, cíl na dohled. V posledním esíčku udělal chybu, zasekl jsem se o jeho zadní kolo tak pět metrů od fotobuňky. Adrenalin je na maximu. Tohle mě bude stát ztrátu důstojnosti.

Občerstvovačka a před námi je poslední výjezd na pátou RZ. Tuším odkud máme startovat, podle všeho stejné místo jako před lety, ale pojedeme na druhou stranu kopce. V posledním výtlači nás dohání Manu, Zajíc Bertrand a Colin. Kluci jsou trošku zválení a jenom Manu je čistej a potutelně se usmívá. Tuhle si dáme spolu. Úplně nová prudká sekce, sem tam skalka proklatě blízko u řídítek, čerstvá trať a hodně z kopce. To je ono. Dojíždím dva závodníky zaráz. Uhýbají mi tak nešťastně, že se vedle nich nemůžu vejít. Tak nakonec předjedu jenom jednoho a pak v otevřené zatáčce ještě toho druhého. Trochu zásek, tady Zajíc Želvě určitě něco sebere. Labyrint dřevěných překážek v lesoparku, předjíždím dalšího závodníka. Pak úplná dh sekce odpal, kde není vidět na dopad, skluz po skalce a stopa se chytne až hodně blízko řadě stromů. Radost nebere konce ještě pár set metrů a jsem v cíli. Dal bych si to znovu. Manu přijede chvíli po mě, no a pak trochu čekáme na ostatní.

Ve městě se jede ještě jedna poslední RZ, už není na čas. Jede se jako duálek, pár překážek, nějaká zatáčka, přejezd úzké lávky přes bazének. Jsem v cíli. Vyjíždějí mi výsledky, spokojenost s výsledkem v kategorii těch, kterým je dvakrát dvacet. Ale jak to dopadlo mezi Zajícem a Želvou? Ti z vás, kteří ve slově literatura nepíšou kroužkované „u“, vědí už od začátku, jak to dopadne. Ale i tak, kolik byl rozdíl mezi Zajícem a Želvou? Dvě minuty. Tak teď to pivo v cíli chutná skoro jako by bylo český.

…„Nuže! zvolala, želva na zajice: mě chtít překonat!“…

Foto: Julien Carez

Bajka: de La Fountiane, J.: Zajíc a želva, Bajky Lafonténovy. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1875, s. 68?69, překlad Emil Herrmann