Report: Enduro du Val D Illiez 2017 - enduro závodění v Champéry

Autor: Oskar Jančík, kategorie: Report, vydáno: 11.10.2017

Champéry, sjezdařům se naježí srst, když uslyší tohle jméno. Sam Hill a Danny Hart, ti dva si udělali jméno hlavně tady. Champéry to ale není jenom jedna legendární dh trať. To je taky její legendární stavitel, bez kterého by nikdy nebyla. Ben Walker, Amík, který zjistil, že sněhu je sice na Aljašce dost, ale lanovek málo. A tak následoval svou lásku do Champéry. No a aby jenom nevenčil psa a tam, co se pes bojí jít, nestavěl sjezdový tratě, ze kterých se nám ježí chlupy, tak přidal i hudební fesťák Bike and Sound. Taková švýcarská uzavírka téhle části P2S. Poslední kolo Helveticupu – Enduro du Val D Illiez – se jelo právě tady. Klouzalo to a bylo to hodně z kopce.

V sobotu mě rýmečka nechává v posteli dlouho k poledni a já líně sleduju webkamery z celého Portes du Soleil. Nikde ani noha, z nebe padají kýble vody. Vynechal jsem minulý týden La Trental (report zde), tak tohle už nevynechám. Večer kolem sedmé sedám do auta a vyrážím směr Champéry. V rádiu hlásí, že Furka a Oberalp už jsou zavřené pro sníh. Normálně se tyhle sedla zavírají až v listopadu. Po desáté jsem na místě, objíždím pulzující fesťák v centru a jedu do místa cíle svěťáků. Tam vím, kde spát. Hvězdy na dosah. Ráno se stěhuju do centra dění, snídaně, náhradní rukavice, igelity do bot. No, to zas bude. Potkávám se s Ashem, s kterým se známe ze Samoens (report zde). Mám radost. Ash je skoro místňák, Velšan, který prožil v Morzine spoustu sezón, zná tu kdejaký ilegál. Parta bývalých skibums, kteří se zapomněli jednu zimu vrátit z hor, bude moje dnešní spolčo.

Ranní briefing mě trochu mate, neb moje francouzština není úplně ze Sorbonny (pozn. redakce: autor francouzsky nemluví). Takže se anglicky ptám, jak to teda je s těma občerstvovačkama, bude po trojce nebo po čtyřce? Občerstvovačky jsou dvě a kolem každé pojedeš dvakrát. Prý jestli umřu hlady, není to jejich vina. Tak jo.
Helma je povinná na trati, na přejezdy ji mít nemusíme, akorát prý po výstupu z lanovky pojedem po dh trati, tak tam se helma doporučuje. To zní dobře.

Na výstupu z lana teploměr ukazuje 4 C°. Brrr. Viditelnost nula. Warm up po výstupu z lana ve formě červené dh trati Crosets jedeme ve vláčku o počtu tak třiceti vagónku, co se vešly i s kolama do jedné lanovky. Pak výjezd na kopec docela milosrdný, tam, kde bych normálně tlačil, usilovně šlapu, abych tělesnou teplotu aspoň nějak zvýšil. Jsme na Croix d´Auiguille (1,867m). Pro případné znalce P2S připomínám, že mimo závod se sem na kole nesmí. Startuje se z hřebínku, na každou stranu sráz, nejdřív docela rozumný trailík, ale podle popisu vím, že na 2km máme ztratit 400m. A pak to přijde, milión anakond a strmě dolů. Několik míst na kolobrndu a jen tak tak, nechápu, proč se zadní kolo pořád cpe dopředu, asi na tom sedím obráceně. Konečné trochu kontrolovaná jízda a už je tu cíl. No nespadl jsem, ale ani se nezahřál.

Transfer po silnici a občas sluneční paprsky. Přijíždíme k lanovce Les Crossettes a dáváme občerstvení. Na lanovce Mossettes zmizíme v mlze a začneme si povídat o lyžování. Aby ne, tohle na cyklistiku nevypadá. Na horní stanici Point de Mossettes a nejvyšším bodu Portes du Soleil (2277m) je tak 8cm sněhu, no paráda.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, není rybníček Brčálník, ale RZ2. Mlha se roztrhla, ale jenom na druhou stranu kopce. Podle mapy ta jediná trať (Grand Conche) kde bych mohl jet trochu rychle. Tuhle znám a před lety jsem ji rád jezdil na sjezďáku. Škoda že není nic vidět. Tome, Rosťo, Bolku, kdy sem zas všichni pojedem? Vím určitě, že v září to nebude! Kdo tuhle trať zná, snad bude souhlasit, že i za mokra je fajn, ale dnes ne. V cíli nechápu, proč mám pořád ztuhlé ruce, ani po druhé erzetě se nezahřály. Jsme na tom všichni stejně, a tak honem na občerstvovačku.

Ke startu třetí erzety jedeme nejdřív po pěkné dehá trati z kopce, slabčácky vynechávám větší skoky a radši vykrajuju klopenky, jé to krásně drží. Pak výjezd po asfaltu a kde se vzalo tu se vzalo. Sluníčko. Optimismus se mi vrací. Ash básní o tom, že tuhle trať asi zná a že to bude hodně prudký, ale paráda, že ji kdysi jel na sjezďáku. Tak jo, těším se. Na startu mě ujistil, že myslel jinou trať a že jsme někde úplně jinde. Je super mít sebou místňáka.

Start trojky je na louce šlapavější, dávám se do toho. Pak jedna odkloněná krásná, co by mohla držet a vůbec nedrží. A pak začne peklo. Nedrží nic, kameny špičatý jak jehly a mezi nima hledám stopu. Oranžová vesta pořadatele znamená ještě větší peklo, mávají zpomal zpomal, no já bych rád, ale jak, když to pořád zrychluje. Jednou mi někdo uhne, cítím se jak závodník a zkrotit potom kolo dá hodně práce. Když přijde hezká zatáčka, zrychlí se to strašně. Znovu na mě mávají, zpomal. To jedu tak rychle, nebo tak blbě?

Uhýbám, za mnou jede rychlík. Asi TGV. Zkouším uviset, marně, mám moc práce s tratí na to, abych jel jeho unreal (čti francouzskou) stopu. Konečně cíl. Radost, že jsem vcelku. Sleduju pád někoho, kdo už si taky myslel, že je v cíli, kolo zůstalo nahoře, věčnost než se k němu dostane, a pak znova dolů. Každý, kdo projede cílem, je rád, že je z toho venku. Čekáme dlouho na Rose, která měla větší vystoupení z kola, tady bych fakt spadnout nechtěl.

Výjezd na čtvrtou RZ je nekonečně dlouhý. Projíždíme znovu okolo cíle svěťáku. Vyprávím Ashovi historku, jak jsme tu jako diváci na svěťáku měli v noci vatru a málem spálili stodolu. Že na nás tehdy nepřijeli švestky nechápe, já taky ne. Mladost radost. Několikrát míjíme trať, teď už Ash přímo popisuje trať a slibuje mi, že tohle se mi bude líbit. Má pravdu, trať krásná, hodně zkopce, hodně mokro, až když mám konečně šlapat, jsem tak zmrzlej, že roztočit nohy vůbec nejde. V cíli mě mrzí, že trať nebyla delší.

Jak já se jenom zahřeju? Naše poslední zastávka na občerstvovačce, cup of English tea je nejvíc. Pátá RZ – už jen to mít rychle za sebou. Podle Ashe není čeho se obávat, opět krásná trať. Zapomněl sice na milióny anakond, co jsou úplně všude, ale nezazlívám mu to. Poslední RZ a vlastně jediná, kde doopravdy závodím. Už musím být blízko k cíli, pořadatel mává a ukazuje skoro do protisměru, zvednu hlavu a vidím past namotanou z mlíka, roztáčím nohy do kopce. Aha to abychom se konečně zahřáli. Přede mnou někdo tlačí, průjezd tunýlkem, kam se přece nemůžu vejít, ještě párkrát otočit nohama a cíl.

Radost, spíš smíšené pocity, dá se na závodech jezdit, abych nespadl, no dá, ale je to potom ještě závodění? Být o dvacet stupňů víc, asi bych to viděl jinak.

Helveticup bych každopádně všem doporučil. Je to sice z české kotliny trochu dál, ale závody v červnu se třeba dají spojit s dovolenkovým tripem do Francie. Během pouhých dvou sezón vznikl seriál závodů vysoké kvality. Rychle se učí (letos už není předepsané startovní pořadí). Kopce tu mají. Tak neseďte doma.

A jak závod viděl skrze svojí kameru jeden ze závodníků Gio Oulia se podívej na videu dole