Report: Samoens - tvrdá realita francouzského enduro poháru

Autor: Keli, Oskar Jančík, vydáno: 2.8.2017

Coupe de France, Francouzský enduro pohár jsem si vybral jako jeden z vrcholů mé letošní závodní sezóny. Ve Francii, kde navíc bikové enduro vzniklo, je cyklistika ve všech formách velmi, ale velmi populární. Francie je velká země a každý víkendy se koná x závodů v jejích různých koutech, od malých lokálních až po ty největší a nejprestižnější, tím je zcela určitě i Francouzský pohár v enduru.

Volba závodu v Samoen byla pro mne logickou volbou, Tuček jel závod i loni a říkal, že to bylo extrémně náročné a velká výzva, super, výzvy mám rád a navíc začátek července je ideální čas na dovolenou, spojuji tedy obojí dohromady a vyrážím na cca 1300 km dlouhou cestu. Ta utíká dobře a když už jsme téměř u cíle, tak poznáváme realitu pátečního silničního provozu v okolí Lac Leman, tedy měst Lausanne a Ženeva, 4 kilometry za třičtvrtě hodiny není úplně kalup…

Tuček je naštěstí již na místě a vyzvedává moje i Oskarovo startovní číslo (Oskar ač to má nejblíže doráží poslední až později večer).

Pozdní příjezd znamená nemožnost pěšího tréninku na jedné z RZ, no bóže, tak pojedeme na oči. Ostatně systém závodění na francouzském poháru je odlišný od zbytku světa, na každé RZ se jede s jednou tréninkovou jízdou bez možnosti zastavení, jízda je měřená, ale čas je jen pro tvoji orientaci. Ano, jedna jízda na každé RZ a pak již závod, většinou se závodní RZ jede víckrát. Systém hodně spravedlivý pro všechny, neexistuje, že by někdo podváděl a trénoval v době, kdy není vypsán oficiální trénink, tak jak je známo u nás, kdy spousta lidí trénuje v pátek a často i dříve.
V „reco“, jak se tréninková jízda jmenuje, je startovní interval 20 sekund, v ostrých závodních jízdách je to pak jen 15 sekund, fakt málo, jezdce před sebou máš často stále na očích a to tě motivuje, platí to i opačně, když víš, že jen pár metrů za zadkem ti jede další závoďák.

Samoens je lokalita, kde v roce 2015 jela Světová enduro tour, mají zde velké kopce, jsme v Alpách, v Grand Massif, přes kopec je Les Gets, Morzine… Letos se startuje jen ze 1600 metrů nad mořem, loni se startovalo ještě o pár stovek výškových metrů výše! Na prohlídkovou jízdu první RZ odjíždím s očekáváním co na nás čeká. Jede se hrozně dlouho a půlce je výživný výjezd za kterým je velmi náročný úsek, tady to bude hrozně bolet. Naštěstí je to v podstatě jedno z mála šlapání ve všech rychlostkách.
Transfer na dvojku se jede za svý a dvojka rozhodně také není zadarmo. Spíše naopak – stejně jako všechny ostatní – je neuvěřitelně technicky náročná, není na ní jediné místo, kde by jsi si mohl orazit, dát sedlovku nahoru a třeba si jen protočit nohama – nikde ani na milimetr nesmíš povolit s pozorností. Když k tomu přičteš jejich velkou délku, některé RZ mají kolem deseti minut jízdy (pro ty nejrychlejší), tak máš o zábavu na celý den. Kopec ke vytěžený do posledního místa, tudy se jede kousek po bikeparkové trati, tu po kamenném trailu, tu po turistické značce a nechybí ani hrabanka, od každého kousek – ani málo, ani moc. Dlouholeté zkušenosti se stavbou tratí jsou vidět, nikde žádná hluchá místa, umělé natahování apod.

Sobota znamená prohlídkovou jízdu na jedničce a dvojce, dvakrát ostrou RZ na každé z nich a poslední RZ na oči, tedy sedm jízd – v mém podání cca 40 minut závodění, v neděli jen 2 tréninkovky a 4 závodní jízdy, cca 35 minut závodění.
Naštěstí dostávám startovní číslo až spíše na konci mé kategorie, tedy muži do 40 let a jsem za to rád, starty jsou pevně dány, měření je bezkontaktní, v cíli každé RZ je monitor s výsledky z RZ. První RZ jedu opatrně a spíše se rozkoukávám, závodění na takhle velkých kopcích je náročné a míst, kde by ses mohl nepěkně rozvěsit je spousta. Jedu opatrně a… a hodně pomalu, to poznávám vzápětí, předjíždí mě první jezdec… druhý… třetí… čtvrtý… tvl, to není málo, ještě nejsme v cíli a už jsem dostal minutu od jezdců, co nemají vyjeté pořadí v seriálu, jak asi jede špička? Ta jede mega raketu, na startu je třeba v té chvíli průběžně vedoucí jezdec EWS Adrien Dailly a od něj dostávám na každé RZ nálož cca dvě a půl minuty. Takže na výsledek to asi v mém podání nevypadá, takže je důležité si závod spíše užít a nabrat zkušenosti.

Neděle je už lepší, trochu jsem přivykl na způsob závodění, dráhy i na rychlost, kterou se zde jezdí. Jezdí se rychle, opravdu rychle. Výsledky pomaloučku stoupám výš, ale jen do poslední RZ, celý víkend totiž laboruji s ucházejícími plášti (ano, školácká chyba, dát nevyzkoušené pláště rovnou na závod). Ač je v každém spousta mlíka, tak nedrží tlak. V posledním transferu musím dávat duši do zadního pláště, protože dofukuji co dvě minuty… Duše na závodní kolo nepatří a defekt je vždy chyba jezdce – pravidla, která platí vždy a všude. Poslední těžký úsek na dráze, rockgarden, poslední kámen a já slyším ssss ssss ssss, do prd***, čeká mě několik rovinek, dva průjezdy lesem a cíl. Dávám váhu co nejvíce dopředu, šlapu co to jde, první rovina je ok, následuje remízek a duše jde ven z pláště, je to v háji, během vteřiny je namotaná v kazetě a já jedu na odrážedle. Cílovou rovinku musím běžet, diváci řvou, kolo dávám na rameno a cyklokrosově dobíhám do cíle, těchto posledních dvě stě metrů bylo peklo. Za cílem jsem odchycen moderátorem, který vyzvídá jak se mi závod líbil, říkám, že to bylo super, ale v poslední RZ bylo pro mne až příliš mnoho běhání, směje se… já moc ne. Za mnou dojíždí kluci z Německa, se kterýma jsem jezdil celý víkend, mají z tratí oči navrch hlavy, stejně jako já, jeden z nich shrne v rozhovoru s moderátorem závod jednoznačně jedinou větou, kterou ze sebe vysouká: „I am out of power“.

Francouzský enduro pohár byl pro mne obrovská zkušenost, mít srovnání se světem je skvělé a mohu je jen doporučit. Výsledek možná nezajedeš, ale takové závodění tě posune dál. České závody jsou super, ale je to takové přátelské povožení s kámoši, tohle je to pravé enduro, tvrdé, těžké, náročné. Tady ti nepomůžou jen tisíce kilometrů na silničce a nebo léta strávená na sjezďáku, tady musíš mít obojí.
Závodění zde ani není až tak drahé jak by se mohlo zdát, startovné je 60 Euro na dva dny, včetně lanovky, dvou obědů a občerstvení, pokud nepodporuješ Český svaz cyklistiky a nemáš licenci, tak zaplatíš 5 éček navíc jako pojistku.
Pokud to se závodění v enduru myslíš vážně, vyjeď do Francie, spoj si stejně jako já s dovolenou nebo ježděním v bikeparcích a poznej realitu světového endura.

Francouzský pohár to je líheň francouzských profíků, stačí se podívat do výsledků na EWS – ono to funguje, Frantíci jsou v absolutní špičce a je jich tam spousta!

A jak to viděl Oskar?

Do Samoens to mám asi o tisíc km blíž než Keli a Tuček, takže je jasné, že na místo přijíždíme jako poslední. Kluci mi naštěstí vyzvedli číslo a při předávce zjišťuji, že se celý víkend vlastně neuvidíme. Protože už jsem velkej a kluci jsou ještě malí (já jezdím mastery a oni hommes), tak to znamená starty v rozdílných časech. Francouzsky pohár se jede po kategoriích, žádná lidovka startuj si jak chceš, prostě pohár. Tím pádem si česky pokecáme leda po večerech.

Sobota je výživná, od auta mizím někdy o půl deváté stát frontu na lano a pátou RZ dojíždím ve čtvrt na šest. V neděli máme erzety jenom čtyři takže jsem „doma“ u auta už po třetí odpoledne.
Atmosféra v masterech je super, tohle není jako předjíždět Němčoury ve Vogézách, tady někoho dohnat dá pořádnou práci. Sem tam si vyměníme pozice a podporujeme se ve výjezdech. Tohle je závodění.

Před každou RZ se sice trochu čeká, než odsypou junioři, ale jinak je organizace perfektní a bezchybná. Výjezd na pátou RZ, která se jede na oči je výživný. Voda dochází všem. Startér mi tvrdí že to bude stát za to. Chvíli po startu mu nevěřím, protože jedu po turistické do kopce, pak se to ale zalomí a jsme zase ve francouzském standardu. Na louce už doháním vláček, koleno ven a loktem do slalomové týče, ještě jedno předjetí a spurt mezi domy historickým Samoens na náměstí.
V sobotu včetně recca krásných 7 jízd. V neděli už „jenom“ šestkrát sjet kopec.

Neděle je spíš delší dh, v RZ už chybí výjezdy (naštěstí). Jen sem tam spurtovaci rovinka, kde už ale spíš odpočívám. První RZ je na mě až moc dlouhá, jedu ji 13 minut a potřeboval bych ji rozpůlit na dvě. Sem tam mě chce předběhnout zadní kolo, Jekyll, ale odvede svou práci a s minimem mojí pomoci se srovná a neshodí mě. Předjedu Franka co startuje přede mnou, pak mě dožene, chci ho pustit, naráží do mě. Spousta srandy. Do cíle pak jedeme super vláček ve třech a pěkně nám to odsýpá. Podobně se nám to opakuje i ve druhé RZ která je víc flowy a hlavně kratší.

U lana potkávám Kelika s Tučkem, oni už jedou na 3 a 4, já jdu na oběd. Ještě to dvakrát zplužit. Pro jistotu šťouchám trochu víc vzduchu do zadní gumy, ráfek už nevypadá jako v pátek, tak ať nedopadnu jako Keli Conti Zátopek.
Poslední úsek kamennou zahrádkou s růžovým sprejem, pak trochu temnoty v remízku. Do cíle po asfaltu bych přespurtoval i Sagana, čeká tam na mě rodina.

Enduro žije ve Francii, jejich pohár má dekádu dlouhou tradici a skvělou úroveň. A i přesto, že spousta slavných jezdců byla v La Thuile na Superenduru, nebo v Kanadě na trans BC Enduru (Jeromé Clementz), pořád tu zbylo dost rychlíku, kteří ukázali jak se jezdí na kole z kopce.

Foto: Kike Abelleira, Enduro Tribe

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace

profilová fotka Kafičko 4.8.2017 v 19:48

Ano,je to přesně tak jak píše Keli s Oskarem-úroveň těhle závodů je obrovská a měl by to každej zkusit vyrazit mimo českej rybník.Třeba tam dostanete neskutečně na držku ale fakt to za to stojí.Loni sem vyrazil na seriál italský Superenduro a do teď su vděčnej za to že sem do toho šel :-)

profilová fotka mimra 2.8.2017 v 10:57

Po delší době zas párádní čtení. Díky za něj. Víc takového!

anonymní uživatel MartinP. 2.8.2017 v 9:47

Super report! To chci zažít!