Enduro de Giromagny - závodění na oči po francouzsku

Autor: Oskar Jančík, vydáno: 19.9.2014

Už potřetí v řadě se konaly enduro závody v Alsaském Giromagny. Pro mě třetí účast na těchto závodech opět potvrdila, že duch endura bydlí za Rýnem a je mu tam stejně dobře jako na jižní straně Alp. S Richardem jsme tu byli i loni, a tak bylo docela jasno v tom, co budeme dělat letos 7. září.

Přijeli jsme tentokrát už v sobotu večer, abychom po delší době užili předzávodní lifestyle. Vzorná travička v areálu kasáren je pro kempování prostě stvořená.

Kvalita závodu v Giromagny každoročně stoupá. V roce 2012 nás bylo na startu kolem 80, loni asi 120, letos kolem 180. První ročník byl ryzí grassroot racing. Letos dobrovolníků zajišťujících závod přibylo, stejně tak jako závodníků. Já jsem měl radost z většího množství mlíka na trati. Blind racing s mlíkem je přece jenom velká pomoc.

Loni jsme tak tak stíhali start první RZ, letos mám vzorně vše připraveno ještě před tím, než se společně v balíku vyrazí na start první RZ. Přestože tu závodím potřetí, start první RZ nepřipomíná nic ze závodu v minulých dvou ročnících. Snad jen ta ostrá KTM mx startéra je ta samá. Jsme v kopcích nad Giromagny, kde se loni ani předloni rozhodně nejelo. Každá RZ má své jméno a nese i jméno sponzora „ION / Les Hauts-Prés“ se jmenuje ta první.

Protože jsme se přihlásili pozdě, máme vysoká startovní čísla. To znamená fandit na startu závodníkům před námi. A že těch opravdu dobrých tu pár bylo. Jen namátkou: Jeremy Arnould (IRWEGO COMMENCAL), Pierre Charles Georges (SCOTT Lac Blanc) vyhrál Megavalanche 2014, světoběžník Tito Tomasi (URGE-ion) nebo místní matador Pierre Luc (Giromagny Enduro Team).

I u holek byla konkurence více než slušná: Claire Hassenfratz vedoucí závodnice Bluegrass Enduro Tour, Melánie Pugin (vítězka Mégavalanche 2014) a Deborah Motsch z Giromagny Enduro Team.

Startuji první z naší smíšené česko-italsko-německé skupiny. Vůbec to nejede, celou dobu se nemůžu nějak popasovat s tratí. Oči by chtěly jet rychle, ale nějak to nejede. Časté změny směru, jízda vyčištěným korýtkem zavlažovacího systému, nebo kdoví čeho, pár skoku přes klády. První RZ mi trvá neskutečně dlouho, ale pereme se s ní všichni.

Dneska si užijeme jízdy v terénu, najedeme 30 km a nasjezdujeme 1500 metrů. Výjezd ke startu druhé RZ je společný s prvním výjezdem, jen v poslední části přejedeme do jiné části lesa. Druhá RZ Matmut / Ordon – Verrier je už v tempu, všichni jsme se do toho dostali a i „flow factor“ této trati je výrazně vyšší než na první RZ.

Někde v půlce trati překvapí dropík. Krásně vytnutý trail na čerstvé hrabance. Stopadesat lidí přede mnou udělá z ideální stopy mx korýtko, hranky jsou strhané a zadní guma není nejostřejší. Snažím se dohnat závodníka přede mnou. Mám ho na dohled a pořád nic. Padesát metru je nic a přece nejdou na konci RZ stáhnout. Přijedu do cíle a počítám. Snažím se odhadnout kolik mi ZR nadělí. A taky že nadělil (21 vteřin, pozn. autora ). ZR sice od svého zranění při tréninku na Mega nezávodil celé léto, ale o to víc mu to dnes jede.

Cestou na třetí RZ pojmenovanou "Northwave / Les Belles Girls” se zastavujeme na občerstvovací stanici. Agregát vrčí opodál a my už víme na co se těšit. Vafle, chcete-li gofry s nutelou nebo džemem. Anýzová limonáda, které s Richardem říkáme absinth. Do dna.

Julien, závodící organizátor, zrovna přijel k občerstvovačce, zdravíme se a on nám sděluje jak krásná je trojka a že se nám bude moc líbit. Tak jo. Kolem vaflí pojedeme ještě jednou na čtvrtou RZ, takže teď hurá na start trojky. Prý je hodně z kopce. Stoupáme po asfaltce později štěrkovce a nakonec po lesní cestě. Dolů je to ryzí déhá. Nádhera. Několikrát křižujeme cestu, takže se snažím, abych dojel konečně závodníka přede mnou. Na posledním přejezdu asfaltky jsem za ním, nepouští. Vůbec. Tam, kde mu ujíždí stopa navenek, jedu vnitřky a ne a ne se mezi něj a stromy vejít. Nepustí. Konečné dělá chybu, tady to půjde. Zrychluji. Švýcar padá a moje přední kolo jde do něj. Nemůžu dopředu. Zvedá se a jsme hned v cíli. V nezměněném pořadí. Předstírám klid, když si v cíli dáváme „high 5“. Čokoláda na waflích zahřeje a osvítí „Stíny na duši“ z nepředjetí.

Stoupáme na start čtvrté RZ – „COP Print / Thé Dark“. Říkáme si s Ríšou, že tenhle start je nám povědomý, ale cesta k němu byla loni jiná. „Lokálos“ si nás vodí po kozích stezkách, abychom nepoznali, kde jsme. Pár metrů po startu bych chtěl jet doleva jako loni, ale točí se vpravo. Ještě pár dalších míst na trati poznávám, takže i díky většímu množství mlíka nedělám tolik chyb.

Prudká pravá a výjezd po trávě, měl jsem náhodou dobře zařazeno, a tak konečně dotahuji na závodníka přede mnou. Jsem u něj: „Allee, alleee, inside“ jdu v levé zatáčce na vnitřek, opět mi neuhnul, a tak se musím cpát hodně dovnitř. Periferně vnímám diváky, točím ještě víc. To nejsou diváci ale pořadatelé. Vyjíždím doleva z trailu na štěrkovku, zatímco trať točí doprava na lesní cestu. Soupeř pokračuje nezměněnou rychlostí po trati. Budu ho muset předjet ještě jednou. Teď je tu místa dost a vztek z chyby mi bublá helmou ven. Párkrát šlápnu a mám ho. Jsem před ním, ještě mu ujet, abych se nemusel v cíli tolik stydět.

Liason neboli přejezd na start poslední 5. RZ nás vede na stejný kopec Mt. Jean (781m), kde jsme končili loni. V půlce kopce ale najednou odbočka doprava. I tak není výjezd o nic milosrdnější. Tlačíme, síly je třeba šetřit. Čekáme dlouho na start. Startér nám vysvětluje, že někde dole, tam, co to vypadá jako odraz, nemáme skákat, je to prý jen výjezd na zídku a je to tam nebezpečné. Označeno „Attention“. Když vyskočíte tak přeletíte a jste mimo trať. Po startu myslím jen na to, kdy ho doženu a předjedu. Takže udělám pár chyb, které se hůř napravují. Dojíždím svého soupeře až těsně u místa označeného !Attention". Na strmém úseku posetém kameny ho předjet nejde. Ale za chvíli už mě vycvičeně pouští. No vidíš, tak přece. Asi aby si to vyžehlil se v cíli ptá, jestli prý jsem sjezdař. To potěší, Uko Ješita se ve mě zatetelí, ale vteřin to neubere.

Nakonec ve výsledcích jsem 30. v kategorii, 35. celkově. Muj čas 23:39, čas vítězného Georges Pierre Charles byl 19:34. Rozdílný čas jasně dokazuje, že já jsem jel erzet pět a on jenom čtyři. Vůbec to vyhlašovaní letos nějak utli, což musí mrzet hlavně ZR, je celkově sedmý (21:29), třetí v elitě, ale na bednu jdou jenom prvni tři z „le scratch“. Výsledky zde.

I tak si ale Richard vysloužil pochvalu, když balím auto, přijde Julien pořadatel, že chtěl popřát mému rychlému kamarádovi. Znojemská raketa už je ale v trapu, plyn má na podlaze někde na cestě do Landau. Loni jsme si v cíli říkali, že by klidně mohla být ještě šestá RZ, dnes si to neříkáme. Není to v nastoupaných metrech, ty jsou asi s loňskem shodné, ale celková náročnost tratí směrem dolů meziročně dost vzrostla. Enduro v Giromagny si s Jeromovou Bluegrass Enduro Tour rozhodně nezadá.

Foto: Benoit Grébaux​