Kill the Trail - škola jízdy na horském kole

Report: polské enduro na oči Enduro MTB Series Przesieka na vlastní kůži

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 22.6.2016

Na oči, on sight nebo blind racing to jsou různé názvy pro prapůvodní verzi endura, tedy závodění na neznámé trati bez předchozího tréninku. Je to ten nejlepší způsob jak poznat, jak ovládáš kolo a umíš číst trail. Pokud jsi nevyzkoušel – možná nepochopíš, pokud jsi vyzkoušel, tak jsi enduru na oči propadl a nebo jej nenávidíš. Já patřím k té první skupině.

Pro letošní rok vznikla u našich severních sousedů nová enduro série na oči Enduro MTB Series by Kellys a nemohli jsme tam chybět.

První závod se jel v Krkonoších na dohled od Sněžky v městečku Przesieka. Pokořili jsme tradiční legrácky, které nám při cestování dopřává navigace Sygic a podařilo se nám dorazit téměř do cíle, kempujeme cca 200 metrů od startu závodu. To lze považovat za velký úspěch :).

Osobně jsem na závodech v Polsku jako závodník nikdy nebyl, ale ze všech stran mně varovali, že se zde mám připravit na zážitky jinde nevídané. No uvidíme. Registrace probíhá standardně, dostaneš číslo a igelitku plnou dárečků. Absence čipu je zarážející, ale prý jej dostaneme po slavnostním startu a to se také děje.
Marně pátrám po popisu erzet či varování před těžkými místy – nic takového není, jede se na oči, toto zaříkávadlo slyšíme od pořadatelů neustále. Při riders meetingu krátce před startem dostáváme informaci, že se jedou 4 RZ a celkově to vychází na cca sedm hodin na kopci. Uff, tak to bude dlouhé. S čipem dostaneš i mapu, na ní jsou značené jen výjezdy, no co, jede se na oči…

Tady flow nehledej

Startuje se po vlnách po dvaceti a nejpočetnější skupina Čechů je v té mojí, desáté. Celkem šest kousků. Díky tomu nám výjezdy pěkně utíkají, ale zase na druhou stranu nás poměrně bolí břicho, protože záchvat smíchu střídá záchvat smíchu. On nás ten smích přejde…

Na první RZ se stoupá hodinu po poměrně kvalitní asfaltové cestě, až poslední úsek odbočí na lesní cestu. Tady je vidět, že předchozí tři dny fakt slušně pršelo a zem je pěkně nasáklá. Cílem je nenamočit si nohy cestou na start… Zbytečně, protože ještě nevíme, co přijde v jedničce.

Číža projíždí pastí na čtyřce

Na jedničce je slušná fronta a to se startuje „jak kdo přijde“, měření je bezdotykové, ale kde se začíná měřit nevíme, tak asi letmej start.
Již na první pohled je patrné, že rozdíly ve výkonnosti budou velké, od klasických enduro závodníků bez batohu až po XC závodníky na devětadvácách v lycře bez jakýchkoliv chráničů.
Do RZ vyrážíme dle ambicí a výkonnosti, první Míla Čižinský, dává si odstup od jezdce před sebou, ale je patrné z rychlosti, kterou má, tak dlouho před Čížou nevydrží. A už jedu taky, dráha vede po horském chodníku plného kamení, ujedu snad dvě stě metrů a předjíždím týpka, co vyjel před Čížou… Dráha se mění, jede se v korytě vyskládaném kládami sloužícímu pro manipulaci s pokácenými stromy, no klouže to šíleně, ale to není vše, spíš naopak.
Následuje průjezd místem s lesní těžbou, tady si fakt nejsem jistej jestli jedu správně, všude klády, klacky, prostě bordel. Ale jelikož nás tam jede víc, tak asi tudy fakt vede. Ještě zbývá překonat Taxisův příkop a dostat se na cestu, já volím seběhnutí, protože toto na svým Sanctionovi prostě neprojedu. Chvíle hamtání, ostrá levá a najednou jedu kolmo do potoka, cože? Zde stojící navigátor ukazuje na kládu přes potok, že jako mám jít po ní, sorry kámo, to nedám. Takže do potoka a přebrodit, přede mnou je kopec jako kráva, házím kolo na záda a jde se – enduro s prvky cyklokrosu – po tom jsem vždy toužil. Naštěstí ale volím správnou stopu a nezapadám do hlubokého bláta, mnozí takové štěstí neměli. Poznámka Tcq, hluboké = po kolena, tam opravdu hrozilo, že vytáhnete nohu bez boty, snad se to i údajně někomu stalo…

Kdo nám naházel klacky pod kola?

Nějak se vyžďuchám nahoru, docházím dva závodníky a kousek před nimi ťape snad dalších pět, vidím, že předjet je na dlouhé rovince, kam není kam uhnout, nepůjde. Takže sedím na zadku na sedle, točím nohama „aby se neřeklo“ a čekám až to bude širší, aby mně kluci mohli pustit. Před krátkou technikou mám už volno, prolítnu ji a už jen hamtání do cíle, dlouhé, hodně dlouhé hamtání.
V cíli potkávám Čížu vytočenýho do ruda, kterej do Polska přijel po patnácti letech na závody a toto jede jako první závod na oči, jeho level nasranosti dosahuje maxima. Kdo zná Čížu, tak si to dokáže představit :). Společně nadáváme, jako co to kuva mělo být. Závod v survivalu na kolech? Dojíždí Bříza, Tuček a jsou nasratí stejně. Ale lidi okolo nás jsou nadšení, úsměvy září, mění se duše… Zřejmě byli líp mentálně připraveni.

Keli předjíždí jednoho z diváků nebo závodníka?

Rozdýcháme rozhořčení a jedem na dvojku, čekáme ve frontě na start a potkáváme Frantu Žiláka, který už jede na trojku a popisuje nám, co na nás čeká na RZ2. 500 metrů hamtání, 100 metrů technika a to několikrát dokola… Jedem, Franta nekecal, je to přesně dle jeho popisu. Uff.

A máme tu občerstvení, je výrazně chudší než u nás například na Enduro Serii, ale hlady neumřeš. Evian sice chybí, ale vody s iontama je dostatek. Kousek od občerstvovačky je dojezd třetí RZ, není rozhodně zadarmo, snad se zde nikdo nezabije…

Ondra Smíšek na trojce s Kelim za zády

Třetí RZ startuje nedaleko první, takže opět nahoru na kopec. Povrch je výrazně sušší než ráno, ale díky čekání ve frontě na startu promokáme a jedeme zase na mokrým. Číža se neoficiálně přihlašuje do „team eliminatoru“, kompletní tým snad pěti jezdců ve stejných dresech čeká na eliminaci předjetím v RZ, no, neodolal ani jeden. Trojka, tedy její horní polovina je ale poměrně pěkná. Stejně jako ostatní erzety je hodně syrová, nevyjetá, plná pastí, nečekaných změn směrů dráhy – vyžaduje neustálou pozornost. Všude totiž čeká nějaké překvapení, například v nevymlíkované zatáčce, nebýt ní, tak by značení celého závodu bylo ideální, naše česká šestice byla stoprocentní, všichni zabloudili v jednom a totéž místě. Tato i zbylé RZ byly hodně šlapavé, opravdu technických míst by jsi napočítal minimum, spíše šlo o hrubou sílu a šlapání.

Přesun na poslední RZ nám opět pěkně utíká, když se totiž potkají tři lidi, kteří ani na vteřinu nezavřou pusu, tak se nenudíš. Hláška střídá hlášku a Poláci jsou rádi, že česky pořádně nerozumí.

Roman Vacek překonal brod téměř suchou nohou

Start čtyřky je podezřele prázdný, nicméně než se čeští prostatici vyčůrají už je zase frontička… No tak se zase bude předjíždět, no bóže. Jede se opět po lehce zarostlé kamenité lesní cestě a jede se fakt rychle, najednou zatáčka a vlítneš do obřích kamenů, ouuu, tak tyhle trenky už bez vyprání používat nemůžu, regulérně jsem se tady málem rozvěsil. Tak od teď raději opatrně… Tato RZ je slušná, nechybí na ní nic, co má správná RZ mít, rychlost, technika, šlapání až na pár nelogických míst není co vytknout. Škoda, že výrazně vyčnívá nad ty ostatní.

Kule ladně přeskakuje velký Taxis

Následuje již jen přesun do cíle, odevzdání čipu a čekání na výsledky. O půl sedmé má být vyhlášení… …je půl sedmé a moderátor vyhlašuje water challange, přejezd po úzké lávce na nedalekém rybníčku. Na kole je to snadné, ale hlavní sponzor do soutěže vkládá dětské odrážedlo a na něm je to teprve výzva. Lidi fandí, kotel je opravdu velký a atmosféra parádní. Nakonec jsou vítězové dva, jeden dostává odrážedlo a druhý basu piv.

Kdo však očekává výsledky musí ještě vydržet, může zahnat hlad a žízeň klobásou a pivem. Napětí se dá krájet, začíná tombola, vyhrává spousta lidí, i když vyhraješ blatníček jako já, máš radost stejně jako by to bylo celý kolo. Tombola je super, to chci na každým závodě.

Sice s dvouhodinovou sekerou, ale nakonec je zde vyhlášení, elitu vyhrává Franta Žilák, masters Milan Čižinský… ostatní výsledky nejsou, jen prvních dvacet v každé kategorii a to ještě hodně podivně. Někteří, jako třeba já, se ani do online výsledků nedostali ani druhý den… no nevadí, budu mentálním vítězem. Oprava, v úterý večer už kategorii Masters Číža nevyhrává a já jsem už ve výsledcích…

Franta Žilák si povodil s přehledem celé startovní pole

S odstupem času mám na závod stále rozporuplné pocity, kdyby se mně někdo v sobotu večer ptal na názor, řeknu mu, že bylo všechno špatně. Ale nyní, nyní jsem smířlivější… dráhy byly jaké byly, absence flow zamrzí, ale zase jsme byli v Krkonoších a nedokáži si na úbočí Sněžky z české strany představit enduro závody, to by zelení určitě nedali.
Ve srovnání se českými závody by toto polské enduro prohrálo na plné čáře, první závod prvního ročníku Enduro Série, tak zhruba takové to bylo. V Čechách jsme o ale o pár let dál. Kdyby v dnešní době představil podobnou trať, tak jej závodníci sežerou. V čem je ale Polsko jinde, je atmosféra, nehrotí se to tolik jako u nás.

Tento závod nebyl, alespoň pro mne, o závodění, ale spíš o zážitcích, a ty nemusí být dobrý nebo špatný, musí být silný. A polské enduro na oči to byl sakra silný zážitek. … jen nevím jestli jej ještě chci absolvovat znova.

Foto: Enduro MTB Series

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace


Přepnout barvu pozadí