Na tripu: Livigno trochu jinak - díl druhý

Autor: Čert, kategorie: Spotcheck, vydáno: 17.9.2018

V minulém díle našeho italského dobrodrůža jsme se koukli na ledovec, Mottolino a do údolí. A přitom to nejzajímavější mělo být stále před námi. Vysokohorské přespání s východem slunce, let vrtulníkem… A velká lekce italského životního stylu.

Druhý večer, celý den v bikeparku a výletění po kopcích. Večer do nás padla parádní večeře. Jenomže mimo hříchu obžerství, nás malinko trápilo i počasí. Ono když je devět večer, stmívá se a na všech okolních kopcích vidíte černá mračna, která občas prořízne blesk… no nazvat to „být mírně v tenzi“ je trochu eufemizmus. Ale nejsme vzdávači. Navíc se uklidňujeme tím, že Petr Slavík říkal, že pršet asi nebude. A on fotí biatlonisty, takže se v horách určitě fakt vyzná. Stopro! Protože tvrzení italských guidů „pršet asi nebude, jdeme“, nás vyloženě do klidu nehodí.

Plán zněl jasně, najíst se a vyrazit na Monte delle Rezze, kde nás budou čekat, ČEKAT, stany, teplé spacáky a druhý den snídaně. Případně je možné přespat v útulně Madonon.

No, proto nás malinko překvapuje, že při odchodu fasujeme spacák a karimatku, aby jsme měli v čem spát. Takže toliko k italské organizaci, bod 1. spacáky na nás teda nikde nečekají, ale spíš si je jakože neseme. A jako bonus, můj spacák má optimální teplotu +15. Minimální +10. Ve chvíli, kdy opouštíme restauraci, je venku +9. Meh. Toliko k italské organizaci, bod 2.

Ok, ťapeme na Monte Réza, za nějakou půlhoďku tam asi jsme, mezitím se setmí a v údolí svítí město, romantika jak blázen. Well, když dojdeme na místo – Itálie, bod 3. Mimo spacáků, co si neseme, na nás bohužel ani nečekají výše slíbené stany. Čeká nás tam jenom 4. bod. Mambo Italiano, kdy přijde guide s cigaretou v koutku a ohlásí „Hele, jeden stan nám to trochu odfouklo a je komplet děravej, druhej je komplet děravej… jenom tak. Takže je o dva stany míň, tak si vyberte místo tady v horský útulně a nějak se tam poskládejte. Hele chlapi, někdo tady nechal Grapu, paráda, nalívej“…

Člověk musí ocenit, že Italy prostě nikdy nic nevyvede z míry. Myslel jsem, že to jsou jenom pomluvy, že přece nikdo nemůže být takhle neuvěřitelně neorganizovanej. Ale, stalo.

Tak jsme se připravili, zanadávali si, dali si řádného práska ruma a šli spát. Víte jak se spí ve 2880 m.n.m.? Blbě jak zvon. Vzduch je poměrně řídký, spacák zrovna nehřál… a pak přišel onen slavný moment, kdy se italský kameraman postavil do dveří a začal si lítat s dronem… někdy před pátou ránou.

Abych jenom neprudil. Když jsem se v půl šesté vyškrábal ze spacáku, má cesta vedla rovnou k výhledu do údolí. A ten stál za to. Východ slunce, hory, pára od pusy… všude lidi, co se s rukama do V fotí na insta… a hlavně Petr S. se slovy „tvl, už seš vzhůru? Paráda, vem kolo, zapózuje mi. Tady se postav. Tady to sjeď, tady zkus zastavit…“ Lidi, co mě znají ví, že v zásadě do 9:30 se mnou můžete dělat a řešit cokoli, systém se ještě nezapnul a nerozehřál. Odpovídám pouze holými větami a to ještě na každou třetí otázku. Takže si logicky ono ranní focení víceméně nepamatuju. Ale fotky parádní.

No, jelikož jsme v Itálii, po snídani, sestávající se ze sucharů, minibalíčků nutelly a marmelády, nás čeká náročná dvouhodinovka čekání. Nevíme na co, prostě čekáme jako vždy. Národní sport Itálie. Po dvou hoďkách čekání se na kolech přesunujeme o pár výškových metrů níž, směrem k místu, kde jsme včera večeřeli a kde nás má nabrat vrtulník. Nevíme kdy. Samozřejmě, po cestě stíhame několik náročných čekacích intervalů, ale zhruba v devět jsme na plácku, kam pro nás má přiletět vrtulník. Ten má samozřejmě přiletět v 9.

To, že 9 tady znamená půl desátá, to už nás nepřekvapuje. Ale to, že kluci od vrtulníku zapomněli klec ve které se přepravují kola na kopec… Musí se jim nechat, že tady prostě člověka nepřestanou překvapovat. Taky jsem myslel, že let vrtulníkem je docela drahá sranda. Ale evidentně to není tak zlý, když není problém vrátit se do údolí, nabrat klec (vozík na kola za auto) a znovu přiletět. Itálie, Itálie, Itálie.

Jako jo, opět zážitek jak blázen. Přilétá vrtulník, v uších vám hraje znělka u MASHe, sedíte připrclí na zemi a máte zajištěné všechno, aby když foukne, nic neuletělo. A že foukne, když se vrtulník přiblíží k zemi, těsně před dosednutím vás silná vlna vzduchu flákne o půl metru dozadu. Hustý! Pak v podřepu naskákat do mašinky (Get to da choppa!) a frrr na kopec. Jo, o Italech se dá mluvit dlouho, ale na kole a v horách to umí. A umí to i nás pilot. Boží 4 minuty života, na které se jenom tak nezapomíná. Tohle jsou ty chvilky, které si člověk má nechat v sobě aby je vytáhl, až bude v zimě čumět na zamrzlou hlínu.

Výskok na vrcholku Monte Breva je rovněž jak z akčního filmu, vrtulník se dotkne země ližinou a my vyskáčeme ven. No a pak dolů po svých.

Sjezd celé hory, co má skoro tři tisíce je samozřejmě zážitek, ale nečekejte žádnou trailovou nirvánu. Většinou jedete kamenným polem v komplet freeride módu, kdy se snažíte koukat co nejdál a aspoň nějak rozumně vybrat sjízdnou stopu. Mě to stojí drát v zadním výpletu a Keliho kůži na prstě. Po profi ošetření jedeme dál, potkáváme sníh, kameny, switchbacky, ještě víc kamenů a ještě víc sněhu, pak jedno parádní jezírko kde má místní motoklub asi traily na enduro a trial motorky a kde nás zachraňuje asi 10 cm suchého salámu, co tady visí (páč je 12 hodin, my čekáme u jezera… nevíme proč, prostě proto a v bříšku už trochu kručí).

Žádné velké umělé traily, ale spíš syrová jízda přírodou. Ale jo, baví. Hodně. A na rozdíl od jednoho německého kolegy ani nelámeme zadní stavbu. Já jenom dorážím brzdové desky a samože nemám náhradní, takže od teď jedu v nouzovém a malinko hlasitějším „kov na kov“ režimu. No, zvykneš si.

Pak dorazíme na cysklostezku do Livigna, lasem nahoru na Carosello a pak dolů do údolí do parádní hospůdky Malga Federia. Tam už dorážíme s deštěm v zádech. Takže není kam spěchat, pokecáme, popijeme, pojíme. Pak zase kecáme a zase jíme a zase pijeme. A jak jsme se rozseděli, tak padlo rozhodnutí, že v rámci smrtelné únavy asi vynecháme odpolední program v aquaparku Aquagranda Active You a půjdeme prostě na hotel, pozevlíme v sauně a půjdeme až na večeři.

Což taky pácháme. Opět obžerství, tentokrát v rybí podobě v Aquagrandě a spát.

A poslední ráno v Livignu se malinko trháme od party, která má v plánu dát ebike výlet po kopcích s italskými guidy a jdeme si projet nové traily na Carosello 3000. Jo, jednak jsme chtěli projet novinky a já zkusit Carosello a mimo jiné nás malinko děsila vidina docházející baterky v ebiku pod dohledem Italů, kteří nic neřeší.

Carosello 3000 je jasně zaměřené jako flow a spíš rodinné centrum. Kopec je to velikánský, to zas jo, traily jsou ovšem natahané spíš do traverzu a bohužel, je mezi jednotlivými překážkami poměrně dost „omáčky“, rozuměj rovné, případně mírně zvlněné trati, kde se vždycky nějakou dobu nic neděje. Nechci tvrdit, že je to nuda, ale je potřeba správně vybrat traily, protože tady platí trošku jiné značení než v celé Itálii, tady je snadný, modrý trail opravdu snadný, vhodný pro začátečníky či děti. Zábavnější jsou spíše ty označené červeně nebo černě. Ale i z červených je potřeba vybírat. Například novinka, Bikers United je rozhodně zábavný, ale nečekejte bikeparkovou trať jako naproti na Motovidlu. Carosello je prostě flow – boule, sem tam lavice, semtam dvouboule a klopka. Pár zábavných prvků jako step-up nebo wallride, ale nic drastického. Věřím, že na den až dva se tady dá blbnout, obzvlášť velkou výhodou se ale tenhle kopec stane až když sem přijedete s přítelkyní či dětmi. Tratě které budou obzvlášť začátečníky mega bavit a vy na nich neumřete nudou. A když budete mít málo, můžete je po obědě ještě pomotat Mottolino.

A ježděním (v mém případě na komplet sjetých deskách) na Carosello 3000 už bohužel končilo naše italské dobrodrůžo. Abych nezapomněl, posledním aktem v Livignu byla návštěva místní mlékárny, Latteria di Livigno. Hora sýrů a jiných mléčných výrobků přímo od místních krav, možná i od těch, co jsme potkali na pastvách při výletech po kopcích (protože místní mlíkárna vykupuje mléko právě od těchto drobných farmářů z okolí). A samozřejmě nechybí jejich vlastní zmrzlina. Gelato, k tomu fantastickou kávu a pak už domů.

Livigno. Zřejmě nebudu první, co o tomhle městečku a přidružených kopcích, píše jako o kousíčku ráje někde mezi Itálií a Švýcarskem. A není se čemu divit. Krásné hory, na každé straně kopce úplně odlišné ježdění, skvělé jídlo, ten nejdražší alkohol tady nic nestojí, poměrně slušné pivo z lokálního pivovaru a nekonečno možností vyžití ať už s kolem, nebo bez něj. Jak pro partu kámošů se sjezďákama, tak pro rodinnou dovolenou. A všichni, kdo sem jednou přijedou ví, že se sem vrátí. Rozhodně jeďte do Livigna!

Za fotky (ty nejhezčí) děkujeme Petrovi Slavíkovi z trail-busters.cz