Spotcheck: bajkování v Livignu s Gaspim - čtyři dny nestačily

Autor: Keli, kategorie: Spotcheck, vydáno: 13.7.2017

Do Livigna jezdím zimu co zimu, je to moje nejoblíbenější zimní středisko a to především kvůli nekonečným možnostem freeridování, pokud preferuješ ježdění ve volném terénu, tak zde, na pomezí Itálie a Švýcarska, rozhodně nemůžeš udělat chybu. Ale v létě jsem zde pořádně na bajku nezajezdil, až do letoška. Loni v létě jsem zde sice již byl, ale kolu jsme z časových důvodů mnoho nedali, letos jsem to ale napravil.

Livigno – je městečko ležící v 1800 metrech nad mořem na hranici mezi Itálií a Švýcarskem, už od napoleónských válek je to bezcelní zóna, takže alkohol, cukr, paliva a další produkty jsou výrazně levnější než kdekoliv jinde. Až do cca poloviny minulého století zde čas plynul tak nějak pomaleji, protože dostat se do Livigna nebylo jednoduché. Když zapadly horské průsmyky sněhem, tak třeba i osm měsíců z roku bylo Livigno odříznuté od světa, po proražení tunelu ze švýcarské strany se oblast hodně rychle přeorientovala na turismus a v tom si frčí doteď.

Do Livigna jsme měli letos jet již v půli června, ale bohužel jedna strana střediska, Mottolino, v té době ještě nefungovala a zážitek by byl poloviční. Takže termín padl na první červencový týden, zrovna když jsou dva volné dny. Podobný nápad jako jsme měli my, mělo asi milión Čechů, protože čeština byla slyšet na každém rohu, člověk se zde cítil tak jako doma.

Z Prahy jsme vyjížděli v neděli v noci a musím říct, že to byl skvělý nápad, mimo to, že v noci není takové šílené vedro, tak nejsou ani zácpy, projet skrze Mnichov ve dne je záležitost pro hodně odolné jedince, ale v noci, to je naprostá pohoda. Cesta nám zabrala necelých sedm hodin jízdy, v pohodovém tempu, na spotřebu.

Osádku našeho vozu tvořil Richard Gasperotti, který má být aktérem promo videa pro Livigno, Adam Maršál jakožto fotograf, Honza Považan jako kameraman a já, já jsem byl jako přítěž, šofér a ocásek, který na videu má viset za Gaspim.

Když jsme nabírali kameramana Honzu, tak jsme si nemohli nevšimnout, že nemá ruku. Od narození mu chybí dlaň a prsty na pravé ruce, nicméně tvrdil, že na kole umí a jezdí. Když si z půjčovny přebíráme kola, Honzovi vybíráme e-bike, na kterém se mu se stavivem, kamerou a dalšíma krámama pojede s mnohem menší námahou. Otáčíme mu brzdy, tak aby zadní byla vlevo. Vyrážíme na rozjetí na jednu modrou dráhu v bikeparku a Honza jede tak, že levou rukou drží řídítka a pravou rukou se opírá pouze o grip. Pro mne nepochopitelné, ale on s tím celou dráhu sjede, sice pomalu, ale sjede. Nicméně je jasné, že to takto nejde. Gaspi vymýšlí vychytávku s botou, kterou připevníme pomocí stahovacích pásků a ductape ke gripu, přední brzdu přimašlíme k zadní, tak aby Honza mohl levou rukou brzdit oběma brzdama zaráz a hotovo. Funguje to výborně, sice vzhled není nejlepší, navíc dost poutá pozornost, ale funkci lze označit jako dokonalou.

Pak se již roztáčí kolotoč focení, natáčení a znova. Já jsem k podobnému přičichl poprvé a musím říct, že vznik i hodně krátkého videa či fotek zabere spoustu času. Není to jen výběr lokality, tato nemá pozadí, tato nemá ty správné barvy, tady zase chybí toto atd., ale také se pořád čeká, čeká se až vyleze slunce, čeká se až zaleze slunce, čeká se na mraky… k tomu neustále opakování záběrů, dvakrát, třikrát a klidně i víckrát. Člověk si uvědomí kolik práce musí dát třeba hodinové video…

Co se týče ježdění, tak údolí ve kterém se Livigno nachází nabízí dvě možnosti lanovkového ježdění, Mottolino a Carosello 3000, prvně jmenované je spíše bikepark a naopak druhé spíše trailcentrum. Na Mottolinu strávíš týden a nudit se nebudeš, o Carosellu to alespoň za sebe říci nemohu. Carosello je plné flow country trailů, které křižují celou horu, ale jsou všechny víceméně stejné, dlouho rovně, pak ostrá klopenka a zase dlouho rovně, k tomu občas skok, spíše menší než větší… prý mají traily hodně flow, ale já ho tam často hledal hodně těžko. Na odvrácenou stranu kopce vede jeden trail do Val Federia, stylem je hodně podobný ostatním trailům, ale na konci je farma, kde dělají nejlepší gnocchi v Itálii, už jen kvůli nim se tam vyplatí vyrazit.

Naopak Mottolino je klasický bikepark, který nabízí od flow trailů až po ostrou DH dráhu na které se jel svěťák i Mistrovství světa. Všechny dráhy se dají různě kombinovat a člověk se vyjezdí do mrtva. Na Motovidle je možnost i slušně zalítat, mimo airbagu u spodní stanice lanovky je zde několik skákacích lajn, přičemž není problém vyslat 14 metrů dlouhý sestupák… teda my ten problém měli, já v hlavě a Gaspi ve větru, co foukal. Nechybí zde ani Northshore lávky, dropy, dirty, prostě komplexní bikepark se vším všudy.
A navíc je zde jedna specialita, před časem se tady připravoval závod Red Bull Wide Open, akce ve stylu fourcrossu, ale v šesti lidech, závod se nakonec nejel, ale dráha zde stojí, vyplatí se jít na ni podívat, protože to je naprostý masakr… najdeš ji hned vedle pohárové DH trati.

Kromě ježdění na trailech či v bikeparku se vyplatí vyrazit i za hranice střediska, ideální je si k tomu vzít průvodce, guida. Náš průvodce Adam z bikelivigno.com nás sice za hranice střediska nevzal z časových důvodů, ale slintali jsme jenom když nám ukazoval kam a kde se dá jet. Ale i v rámci střediska se najdou ilegální dráhy, co stojí za to.
A poprvé jsme byli i na specializované ebike trase, ta vede od vrchní stanice Motovidla a táhne se po úbočí, je to super trailík, který si na normálním kole užiješ snad ještě víc než na ebiku, do kopce sice jedeš za svý a dolů je to o to větší zábava. Po cestě potkáš super horskou boudu, kde by se za nepříznivého počasí dalo v klidu vegetovat a v nejzazším místě trailu pak čeká farma, kde se dá osvěžit, a nasát něco z historie, protože je zde pamětní deska jako vzpomínka na zde zahynuvší americké parašutisty z druhé světové války.

A když už jsi v Itálii je nezbytné vyzkoušet i místní kuchyni, pizza zde úplně nefrčí, ale zato spíše hutná horská jídla, která tě zasytí na dlouhou dobu. A naprosto nezbytná je návštěva Latteria di Livigno, místní mlíkárny nedaleko jezera, tamní zmrzlina je naprostá pecka, jeden kopeček je spíše hora a chuťově – je to Everest.

Osobně můžu Livigno a bajkování v něm doporučit, letos navíc na jednu permanentku můžeš jezdit v obou polovinách střediska, takže ideál. Ubytování v apartmánech v létě není sice nejlevnější, pokud ale jedeš s malým rozpočtem, tak před lanovkou u Mottolina se dá v pohodě kempovat, a pokud chceš něco mezi, tak máš možnost bydlet v kempu…

Pokud chceš projet opravdu všechno, tak počítej s tím, že čtyři dny ježdění na to nestačí, spíš týden a možná i víc.

Kompletní info o Livignu najdeš na jedudolivigna.cz

Foto: Adam Maršál / nedori