Report: Světoběžníci z MTBummler projíždí Peru

Autor: Gerard Soler, kategorie: Report, vydáno: 3.1.2019

Jako velký bikepackingový nadšenec jsem během posledních 4 let projezdil různá místa v Evropě křížem krážem. Ale tohle měl být úplně jiný zážitek. Zatím jsem většinou cestoval sólo, tentokrát se ke mě ale přidala Ariadna na svém prvním opravdickém bikepackovém tripu. Ten opravdový „gamechanger“ byla ovšem lokalita. Jižní Amerika. Celkem tři měsíce ježdění po Andách během cesty z Peru do Patagonie.

Když jsme doletěli do Limy, naše aklimatizace probíhala v nejvyšším pohoří v Peru, Cordillera Blanca. Tam jsme nechali kola ležet a v rámci aklimatizace hlavně hikovali.

Po dechberoucích výhledech a prvním seznámením s Andami jsme se vrátili zpět do Limy a začali nejdřív vybalovat a potom zase všechno balit na kola. O pár dní později už jsme, zhruba v 500 m.n.m. a začínáme svůj první výšlap tohohle výletu. Cílem bylo nastoupat zhruba do 4700 metrů, kde vlastně cestování po Andách opravdu začíná. Už po cestě tam, jsme si uvědomili, jak úžasné výhledy na nás tady čekají.

Poté jsme se napojili na Peru Divide, legendární terénní okruh který byl skvěle vytvořen lidmi z AndesbyBike. Jelikož jsme měli primárně bikepackový setup, rozhodli jsme se udělat pár „modifikací“ v rámci okruhu, aby jsme si užili i trochu singletrackového ježdění. Což se nám převážně dařilo, samozřejmě ne pořád. Občas jsme se přistihli, že tlačíme kolo výrazně déle a do výrazně většího kopce, než jsme plánovali. Ale to už k dobrodružství holt patří.

Nejenom, že jsme si užili hromadu srandu na kolech, mimo ježdění šlo i o dobrodružství, objevování a setkávání. Potkali jsme spoustu super lidí, spoustu neobvyklých zvířat i rostlin, výhledy a mnoho dalšího. A taky jsme začali naplno doceňovat i aktivity bez kola. Ať už šlo o kempování, vaření, pokusy o praní nebo jenom řešení situací, které nastaly důsledkem pádů.

Co se týče přírodních parků a chráněných oblastí, jeli jsme jenom v místech, kde to bylo povoleno. A nikdy jsme toho nelitovali. Pokud je nějaké místo chráněné, má to vždy své důvody a jsme rádi, že na světě jsou místa, na které se smí pouze koukat. A koukat bylo na co. Navíc, s ubývajícím osídlením začal ubývat i světelný smog. Díky tomu se hvězdná obloha, pod kterou jsme spali, projasňovala s každým výškovým metrem, který jsme nastoupali.

V oblasti Reserva Paisajística Nor Yauyos Cochas jsme třeba našli tu nejčistší řeku, kterou jsme kdy viděli. Když jsme ji pak následovali dolů po proudu, užívali jsme si každou její zatáčku i nekončící vodopády.

Řeku jsme museli opustit ve chvíli, kdy jsme měli za úkol vystoupat k nejvyššímu sedlu, které nás zatím potkalo, až do 4990 m.n.m. Byl to právě tenhle výšlap, který nás děsil poměrně dlouho dopředu. Nešlo ani tak o obtížnost terénu ale o vzduch. I přes to, že jsme byli poměrně dobře aklimatizovaní, jsme v takové výšce nebyli schopní udělat ani dvacet souvislých zatočení pedály. Takže jediná možnost byla tlačit. Možná i proto jsme dorazili do sedla těsně před západem slunce. Ale lepší světlo pro fotografie jsme za celý výlet snad neměli.

Poslední úsek, o který bych se rád podělil je Salkantay trail, asi nejhezčí brána k Machu Picchu. Hora Salkantay je 6271 metrů vysoký vrchol, který ční nad průsmykem se stejným jménem, ve výšce 4630 m.n.m

Přespali jsme v Soraypampa a pak se rozhodli vydržet tam ještě jeden den, protože jsme se probrali do deštivého a zamlženého dne. Proč jezdit po horách, když z toho nic neuvidíte? A možná právě tenhle den oddechu na jednom místě, byl asi nejlepším rozhodnutím celého výletu. Obloha se projasnila už odpoledne a my se vydali na pěší výšlap k jezeru, položenému o kus výše. Tam nas pak Andy odměnily krásnými fialovo oranžovými paprsky na stěnách Salkantay.

Další den jsme museli začít hodně brzo, protože nás čekalo ještě posledních 630 výškových metrů. Které nám, s ohledem na všechen ten náklad, zabraly docela dost času. Trochu demotivační byli všichni to oslíci s nákladem co nás předbíhali, spolu s turisty, kteří (právě díky těm oslům) šli na lehko, bez batohů. Nás, co si všechno táhli na zádech a kolech, naštěstí motivovaly tradičně epické výhledy.

Jakmile jsme se začali přibližovat k průsmyku, obloha se začala zatahovat a dokonce občas i trochu sněžilo. Ačkoli jsme se stále ujišťovali, že nahoře bude určitě slunečno, jakmile jsme vystoupali k průsmyku, vrcholek Salkantay vidět nebyl.

Odtud nás čekal sjezd o 3000 výškových do 1500 m.n.m. odkud jsme měli začít výšlap na Machu Picchu. Kontrast mezi přírodou, která nás obklopovala byl s ubývajícími výškovými metry neuvěřitelný. Z měsíční krajiny horského průsmyku jsme postupně sjížděli do regulérní džungle s banánovníky kolem trailu. Samotný trail byl poměrně kamenitý. Vlastně, nahoře byly kameny tak velké, že v podstatě neumožňovaly jízdu. Naštěstí se s ubývajícími metry se kameny zmenšoovaly, přibývalo hlíny a trail začal být daleko příjemnější a dokonce se začalo objevovat i flow. Je potřeba ale brát v úvahu, že jsme jeli na plně naložených pluskových pevňácích Ghost Roket 8. To zážitky z kamenitých trailů dost ovlivňovalo.

Autora můžete sledovat na instagramu @rodada_d_mel a další dobrodružství zase na insta party @mtbummler Díky za podpodru @ghostbikes, @wildernesstra­ilbikes a @pinguinoutdoor