Hobbits Fairy Tales - Myšák a Vanik na Zélandu #10

Autor: Milan Myšík, vydáno: 16.3.2017

Náš trip s názvem Bike Trip To The Hobbits Land už se pomalinku chýlí ke konci. Minulý, desátý týden jsme zamávali Queenstownu, který mi opravdu přirostl k srdci a vryl se mi pod kůži. Další plán našeho putování byl NZ Enduro na severu jižního ostrova, pořádající Svenem Martinem.

Poté, co jsem na závodě Trans NZ zjistil, že závody na oči nejsou moje parketa a že soupeřit s klukama co tu jezdí moc nejde, jsem se rozhodl vyrazit na sever dřív a projet si alespoň některé traily. A tak hned jako první jsme s Vanikem zvolili Nydia track, který měl přes 30 km a vedl z bodu A do bodu B. Ovšem dát si ho celý znamenalo pak dalších 60 km po silnici, což by zaručovalo výživný celodeňák. Na tomto tracku, který se neustále vlnil byly 4 RZ. Tak jsme se Vanikem rozhodli, že pojedem společně 1/3 trailu, já to pak dojedu a Vanik to otočí a sjede na druhý konec autem. Jenže jsme nevěděli, kde trail končí a tak záložní místo setkání bylo město Havelock.
Jen co jsme se rozdělili a Vanik to otočil začal klasický novozélandský déšť, spíš pořádnej chcanec, takový, že se z trailu stal potůček s 10cm vody. Po 15 minutové RZ, kterou jsem sjel zuby nehty, protože to bylo furt na oslizlejch kamenech a kořenech a vše v odkloněným, jsem zjistil prima věc – rozepnutá kapsa a telefon nikde. Takže jsem půl hodiny tlačil po trailu v deštným pralese zpátky nahoru hledat telefon. Jediný pozitivum bylo, že jsem po cestě spatřil, teda spíš vyplašil kiviho – což se nepoštěstí každému.

Po půl hodině jsem nahoře a telefon nikde, respektive v potoce vody bych ho moc ani neviděl, ale svědomí mi nedalo… Takže jsem si trail dal znovu, aby toho nebylo málo na přejezdu řeky v kamenech jsem prorazil. To vše za stále vydatnějšího deště. Už jsem byl lehce promrzlej ale naštěstí jsem tam tu duši nasoukal. Další peckovka tento den čekala na přejezdu mezi 2. (již zmíněným trailem) a 3., kde Nydia track křížilo hned několik jiných tracků a já nevěděl vůbec kudy kam a nikde nic jen mlha, prales, louky a moře. Podařilo se mi trefit, akorát jsem projížděl stádem krav a býků, ze kterých jsem neměl fajnový pocit. Naštěstí jsem to zvládl bez újmy a našel 3. a následně i 4. RZ. Po více než pěti hodinách jsem na konci trailu a modlil jsem se ať dole vidím žlutou dodávku a nemusím šlapat dalších 35 km do Havelocku.
Vanik ovšem vytáhl svůj klenot, konec trailu, dole Žlutá Bestie, v ní rozmrzající Vanik a co víc s mým telefonem, který jsem vytratil v místě, kde jsme se rozdělili! Ufff, nesčetněkrát mu děkuju, protože ta představa, že se budeme hledat v kopcích na 80 km2 byla děsivá.
Další dny jsme strávili v okolí Blenheimu a připravovali se na NZ enduro, který měl sloužit jako prověrka před vypuknutím EWS.

NZ ENDURO: Třídenní závod, který pořádá Sven a Anka Martinovi, především Sven je světoznámý bikový fotograf, ale v první řadě je to velkej sympaťák s úsměvem od ucha k uchu. Právě oni tráví každoročně zimu na Novém Zélandu. V pátek ráno se řítíme do Whites Bay, kde se nachází zázemí prvního závodního dne nedaleko pláže Pacifiku. Po příjezdu nám padá brada, když vidíme kolik profíků a hvězd se sem sjelo. Je nám jasné, že v kategorii PRO bude ze 40 startujících 20ka, potažmo 30ka velký úspěch.

Registrujeme se, kupujeme tombolu abychom přispěli na místní traily a zatímco sluníčko do nás pere, my se vydáváme vzhůru na první RZ. Ta je spíše lehčího charakteru, ale na jílu to sakra klouže. Hned v úvodních zatáčkách bylo vidět pár cestiček do lesa, kam zavítal i Vanik. Já ji splužil bez pádu, ale rychlost tomu přeci jen chyběla. Poté nás čekal transfer, kde se spíše tlačilo a tak to byla pěkná odpolední procházka v teplotách přes třicítku. Po více jak hodině jsme to dotlačili na start druhé a zároveň poslední RZ prvního dne. RZ, ve které je 1/4 šlapání, respektive do kopce. Horní část palba po kořenech, mezi stromy, a tak kdo má úzký řídítka má značnou výhodu, pak to ale přijde, nejprve několik kratších sprintíků do kopce, to už má člověk mlhu před očima, než přijde první polovina jak Vanik říká „ještědského nenáviděného dloubáčku“. Tento m*dek má sice jen 70 metrů, ale díky svému sklonu ho moc lidí nevyjelo, když to člověk konečně zvládne a skoro nevidí, sjede kousek z kopce, kde začíná druhá, ta horší polovina ještědského dloubáku… Stometrová rovina do kopce, zatáčka a dalších 80 m se stejným sklonem, nahoře pro změnu dalších 100 metrů než se to konečně zlomí, pak pár zatáček a cíl. Tato RZ řádně prověřila především fyzické dovednosti všech.

Před ani ne polovinou této RZ jsem dojel závodníka přede mnou (účastník letošního EWS), i přes to, že jsem křičel s dostatečným předstihem, jsem pak musel dobrých 300 metrů jet za ním a moc nereagoval na upozornění (měl malou helmu). Při jeho předjíždění jsem bohužel spadl, mezitím jsem narovnal brzdu a páčky a v prvním „Ještědském“ dloubáčku borce předjel podruhé. V cíli padám na hubu vyčerpaností, o chvíli později dorazí i Vanik, kterého jsem takhle v komatu ještě neviděl. Jedeme do cíle, koukneme na výsledky, já po prvním dni na slušném 16. místě, mezi dvojicí Bryceland a Callaghan – tato společnosti mě těší, jen lituji ztráty dojetím borce a předjížděním. Ztráta na desítku taky nebyla nějak velká. Ale Oton, Clementz, Leov a Scott jeli jinou ligu! Vanik se usazuje na 32. místě. Dáváme si oběd a začala příprava na druhý den.

Volné AM/EM/XC kraťasy s odnímatelnou vložkou Maňana Wear

Už v noci se začla stahovat mračna. Ráno se probouzíme se do slušného lijáku a na programu je Nydia track, který sice není nejprudší, ale technicky hodně těžký, několik brodů, plný kamenů a kořenů – na mokru to bude zaj9mavé. Zatímco Vanik vyráží za honem na třicítku, já obdobně jako Justin Leov, či Greg Callaghan raději vynechávám. Vyzkoušel jsem si jak na tom jsem, ale jelikož jsem tento trail za mokra jel už v týdnu, věděl jsem co by mě čekalo a nechtěl jsem podstoupit zbytečné riziko. Vanik se prodírá pořadím na 25. místo a dokazuje, že za mokra umí. V cíli na něj čekám a když jsem spatřil závodníky jak vypadají, byl jsem rád, že jsem nejel. Více se dozvíte od Vanika ve videu.

Třetí den, kdy má být vývoz helikoptérou na trail Wakamarina, který má přes 25 km je kvůli počasí zrušený, a tak začíná boj o tombolu a rám Santa Cruz. Ani v tombole nemáme moc štěstí a já beru mikinu a Vanik ponožky – to je pro něj největší prohra víkendu. Následuje slavnostní vyhlášení, piva a jídlo.

Výsledky Pro muži:
1. Damien Otton (FRA)
2. Mark Scott (GBR)
3. Joseph Nation (NZL)
V ženách zvítězila o pouhé 2 sekundy Ines Thoma.

Závěrem všichni děkují Svenovi a Ance za skvělý víkend, který si všichni užili na 100% i přes špatné počasí. Pro mě osobně to byl jeden z nejlepších závodů co jsem kdy jel, a tím, že jsem nedojel jsem se moc netrápil, protože ta společnost byla skvělá a žádný hrocení.
Ještě abychom týden dokončili se ctí, se nám v Pictonu, odkud jsme měli odjezd v neděli večer trajektem rozbilo auto. Hodinu před odjezdem trajektu jsme nenastartovali a tak následovalo tlačení přes celé centrum k servisu, ovšem v neděli nikdo nikde a tak jsme museli přebukovat trajekt na pondělí. To už nám zase Žlutá Bestie po kontrole u mechanika startovala jak švýcarský hodinky a my pokračovali v cestě na sever…

Sledujte náš trip na fb Bike Trip To The Hobbits Land, Milan Mysik #61 a Jan Vaner fanpage. Všechny díly jsou ke shlédnutí na youtube kanále.

Díky sponzorům, bez kterých bych tento trip nemohl uskutečnit: GT bicycyles, KURsport.cz, Mitas bike tyres a dále Dakine, Uvex, Protocycles, Muc-off, Sponser, Outdoorweb a Rehabilitace Kateřina. Speciální díky patří GoPro, bez kterých by nebylo žádného materiálu.

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace