Zážitek: Květák a Šárka viděli Red Bull Rampage na vlastní oči

Autor: Martin Komínek, vydáno: 30.10.2023

Red Bull Rampage. Kultovka. Legenda. Největší metal, kterej můžeš na kole jet. Nebo jako smrtelník vidět. Tohle mi problesklo hlavou, když jsem při plánování dvoutýdenního roadtripu po americké poušti zjistil, že ve stejným termínů právě Rampage vypukne. Plán byl jasnej - dostat se tam a zažít big mountain freeride na vlastní oči. Že to se vstupenkama nebude snadný, jsme věděli, proto jsme byli připraveni. Na jednom noťasu a telefonu já, síťovej kabel i wifi naladěný. Na stejným páru elektroniky a jiné síti moje dívka Šárka, která je zároveň i mým největším parťákem na kole, a nadchla se pro věc skoro víc než já. Jak to funguje? Red Bull vyhlásí datum a čas, kdy se lupeny objeví na webu - kdo dřív přijde, ten dřív mele. Jde se na to. 3..2..1... tikety nikde. Po asi patnácti minutách klikání na ikonu aktualizace mě to napadá: "No tyvole, vono to jde koupit jen ze států!". Hned volám kámošovi Mattovi a vysvětluji vážnost situace. Sám fanda kol mě nenechává ve štychu a pohotově reaguje - lístky sice vidí, ale už se zaprášilo.. (Technická poznámka: doteď nevíme, jestli to skutečně z Evropy nekoupíš, nebo se to zkrátka v přetížení všech těch fandů nezobrazilo. Mluvili jsem později s Amíkama, kteří je taky neviděli.)

Zbývá jediná cesta - bude se improvizovat. Lístky nelístky - plán roadtripu držíme tak, abychom den před Rampage dorazili do místa dění - Virgin, Utah. Objedeme místní bikeshopy, dáme řeč s lokálama, musí to klapnout! Městečko Virgin odpovídá velikostí těm nejmenším vesničkám u nás doma, a ačkoliv v Utahu žijí jen tři miliony lidí, celý stát je třikrát větší než Česká Republika. Většinu tvoří poušť a skály často zbarvené do typické červeně.

Když odpoledne přicházíme do posledního bikeshopu v okolí, barvy se mění a vypadá to s námi spíš černě. Jak se naše šance tenčí, začínáme zvažovat klasickou českou kličku - vyrazit po setmění směrem k místu závodu, přespat ve stanu mezi kaktusama a chřestýšema, a ráno se zkusit nenápadně vmísit do davu. Najedou ale Quentin odpovídá "I think we might be able to help you guys out!" Dnes ráno mu tu nechal týpek telefonní číslo s nabídkou dvou lístků. Je v tom ale háček. Pár, kterej dorazil těsně před námi, už s týpkem mluví. Pokud to vezmou, buď spustíme partyzánskou noční akci s nejistým výsledkem, nebo Rampage neuvidíme. Po chvíli se s druhým párem fandů dáváme do řeči. Angie vypadá nadšeně, na Rampage už párkrát byla a chce to zažít znovu. Její polovičce Billovi se tam ale naopak evidentně vůbec nechce, což nám hraje do karet. Když Angie zjistí, že jsme na Rampage přijeli až z Evropy, kombinace americké zdvořilosti a výrazu na Billově tváři naklání po chvilce přemýšlení štěstěnu na naši stranu. Angie nám lístky přenechává. Rampage je tady! Na památku se fotíme a při loučení dlouze děkujeme. (Jelikož vím, že Angie bude tento článek číst, dovolím si krátkej vzkaz: "Angie, you're a rockstar!!! :)")

Nakonec nebylo nic tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Kvůli pravidlům ohledně bezpečnosti musí organizátoři změnit jméno diváka na naše za přítomnosti jak původního držitele vstupenek tak nás. Na místě se pak dozvídáme, že tento přepis může udělat pouze člověk přímo z RedBullu, kterej je tam jen jeden. Přes další dva lidi se díky naší neodbytnosti nakonec dostáváme až k sympaťačce Jen, která vychází v RedBull kšiltovce ze stanu organizátorů a i přes unavený výraz se s námi dává dlouho po oficiální zavíračce registrací ochotně do řeči. Máme přijít zítra ráno, čím dřív, tím líp, ideálně v 5:30 než přijedou kolem šesté-sedmé stovky dalších lidí. Ráno vše klapne, fasujeme na zápěstí náramky, Allan dostává 350 dolarů, což je původní cena za dva lístky + shuttle z parkoviště na místo. Ceny lístků se pohybují mezi 120 a 500 dolary. 120 je základní a nejoblíbenější varianta, kdy na místo dojdeš po svejch nebo dojedeš na kole. 500 dolarů pak stojí VIP tiket, díky kterému máš lepší místa na trati, můžeš do depa za jezdci, vyfasuješ Rampage merch, atd. 

Riders schedule pro zajímavost

   

Závod samotnej začíná už v 10:00 dopoledne, a jelikož je parkoviště s registrací několik kilometrů od kopce, začíná kolotoč příjezdů a odvozů na místo už před svítáním. V poušti jsou velký rozdíly teplot mezi nocí a dnem, a když s rozbřeskem přešlapujeme ve frontě na shuttle, všichni pěkně kosneme. Otepluje se až se startem závodu. Proč Rampage začíná tak brzo? Hlavní faktor je tu vítr. Odpoledne je větší riziko poryvů větru - největšího nepřítele všech riderů. Hned po příjezdu off-road džípem na místo na nás dýchne atmosféra show. DJ hraje z RedBull Batmobilu profláklý songy z mtb filmů, kluci od Canyonu rozhazujou do davu kovbojský klobouky, další sponzor zase šátky s logem Rampage. Hostesky nám podávají ledovou tříšť a na kole štěstí vyhráváme sandwich zdarma na místní pumpě Maverik - co víc chceš! Z této první zastávky se po pěšině dostáváme na plácek pod kopcem s legendární cílovou bránou Rampage a stupni vítězů. 

 Tady je potřeba se rozhodnout - který fleky zvolit? Nabízí se dvě hlavní možnosti. Doleva směrem ke Canyon Gapu, kterej proslavil svým backflipem McGazza. Ze stejnýho místa jde vidět drop nad touto překážkou a dál ve výšce i Brandogův canyon gap, kterej by si zasloužil probrat v klidu s psychiatrem. Z pravé strany má pak člověk blíž k Icon dropu, kde to Zink otočil přes hlavu, a na další set obřích dropů a skoků. Z obou míst je pak vidět na startovní i cílovou bránu a na jednu ze tří velkých obrazovek, kde se promítá live přenos, abys o nic nepřišel. Volíme levou stranu, vyhrabeme si ve skále plácek a s plnýma fusaklema písku si sedáme - spousta fandů má s sebou lopatky, teď už víme proč. Vrtulník svým přeletem rozvíří písek a první rider se spouští dolů ze startovní brány vysoko nad námi. 
Co nám utkvělo v paměti asi nebude překvapením - Biendevidova série 360 to backflip to canyon gap frontflip na kterou jsme koukali z první řady byla jižansky divoká. Hloubka kaňonu pod Brandogem strašidelná. U ninja dropu Van Steenbergena jsem stejně jako vy promýšlel přímou úměru mezi intenzitou bolesti koulí a výškou z které na rám dopadneš - všichni jsme si nakonec oddechli. Dva velký crashe Godzieka a Kaudely zamrazily. A taky zamrzely, protože se v davu proslýchalo, že má Godziek v merku doble backflip na canyon gapu. 

Přirozeně jsem nejvíc fandil legendám mýho dětství jako je Sorge, Brendog nebo Zink. Po výsledcích první jízdy shrnula moje začínající šediny Šárka do jediné věty a odzbrojujícího úsměvu, když z ničeho nic povídá: "Ty nejvíc fandíš těm starým, kterým už to tolik nejde, že?" Naštěstí mě Zink ve druhé rundě podržel. 

Je tu vyhlášení výsledků - Biendevido dělá jako správnej Španělák show, Strait exuje na bedně pivo, Zink si nalije ve znamení motokrosu do své smrduté five teny šána po okraj a vypije to. Šampaňský stříká na všechny strany a za zvuků Motley Crue - Kickstart My Heart slaví všichni nehledě na umístění. Proč by taky ne? Přežili to více méně v jednom kuse a to samo o sobě je na Rampage tou největší výhrou. 

Jediná věc, která nás mrzí? Že jsme si nemohli projít kopec. Doufal jsem, že po skončení závodu zaplaví celou trať fandové tak jako na svěťáku. Kdo by si nechtěl stoupnout na odpal jednoho z gigantických dropů nebo canyon gapu a představit si na vteřinu, že drží v rukou řídítka? Security nám ale rychle vysvětluje, že nic takovýho se tu nekoná. Vše na kopci se začíná hned po závodě odklízet a v pracích se bude pokračovat celej víkend. Kvůli bezpečnosti tam proto nikoho nepustí - prý se máme přijít mrknout v pondělí. V pondělí už ale budeme sedět v letadle zpět domů. Jsme ale paličáci, přichází proto čas na další bojovku. Přání organizátorů, aby se jim nikdo nemotal pod rukama, respektujeme. Po setmění ale přece nikdo nic poklízet nebude, no ne? Pod rouškou tmy tak vyrážíme v našem vanu se ztlumenými světly prašnou cestou směrem ke kopci s tím, že pod ním zkusíme přespat a za rozbřesku projdeme co půjde, než se pracanti vrátí na místo. V půli cesty ale potkáváme naloženou dodávku s místňákem co se jen směje a prozradí nám, že budeme mít v kempu sousedy - security drží stráž až do pondělí. Na noční přepad už se necítíme, nedá se nic dělat - budeme se muset jednou zase vrátit. 

Druhý den procházíme alespoň původní místo konání Rampage na protějším kopci, kde se závodilo v letech 2001-2004. Dáváme řeč s lokálama, kteří nám ukazují "original Bender drop". Představa, že tohle se skákalo před více než dvěma dekádami na prvních improvizovaných freeride kolech s řidítkama užšíma než má koloběžka, je čirý šílenství. 

Original Bender drop. 

Rampage naživo je zkrátka nepřenositelná zkušenost. V telce sice vidíš líp jednotlivý detaily jízdy, triky, slow mo.. nemůžeš ale nikdy navnímat velikost hory a překážek na ní. Necítíš spalující vedro a prach z písku všude ve vzduchu, ani surovost skal. Když potkáš naživo jezdce, spíš si taky uvědomíš, že jsou to normální lidi z masa a kostí na normálních kolech, tak jako já nebo ty. Jen jsou nejlepší na světě v tom, co nás všechny spojuje.  
Z naší české kotliny je to na divokej západ holt štreka. Každýmu z vás, kdo by ale přesto plánoval podívat se do míst jako je Grand Canyon, Monument Valley, Moab nebo Zion, vřele doporučujeme nikam nespěchat a nechat cestu na říjen. V poušti už není takovej hic jako v létě a nedaleko ožívá legenda...