Zážitek: Gaspi na Sahaře - Moje pouštní bouře

Autor: Gaspi, vydáno: 15.7.2019

Poslední dobou jsem už jenom na cestách. Buď balím auto, nebo ho vybaluju. Jsem zvyklej na fofr a hektiku, ale tentokrát to bylo rychlé i na mé poměry. V neděli jsem se na světovém poháru XCO v Novém Městě potkal s Ondrou ze zastoupení Mercedes-Benz Vans, který mi řekl, že ve středu letím na Saharu s partou novinářů a dealerů s tím, že nejpozději v pondělí odpoledne musím doručit své kolo na centrálu, aby ho mohli poslat Sprinterem do Tuniska. Vytřeštil jsem oči. Vždyť to bylo do druhého dne! Jedno kolo jsem potřeboval na víkendových Simpleride Camp, nové biky na příští sezónu byly ještě ve Španělsku, a nápad vzít si na poušť cross-country kolo jsem rovnou shodil ze stolu. Zbylo jediné řešení: půjčit si od manželky Terky starší model Mondraker Dune. Když už jsem mířil do dun, tak proč ne?

Co na sebe?

Jako další otázku jsem musel vyřešit, co si vzít s sebou. Přemýšlet o tom jsem mohl přesně dva dny. Měla to být moje první velký zkušenost s pískem s teplotami nad 40° C. Instrukce od Mercedesu zněly na pouštní oděv, takže jsem do batohu přihodil maskáče od party Bitiy Obod od přátel z Ukrajiny, vysoké boty jako ochranu proti hadům a štírům, opalovací krém s faktorem 50+, brýle, šátky, technické prádlo Mico a cajky a kolo. Při výběru vhodné tašky jsme se neřídil jen objemem, ale také kvalitou zipu, protože jemný pouštní písek se dostane všude a poničí nejen elektroniku, ale poškrábe i mezi půlkami. Pro případ, že by se gumy Highlander od Mitasu v písku bořily, přihodil jsem ještě nějaké 2.8? neznačkové. Nic dalšího jsem nevymýšlel a držel se hesla fotografa Míly Štáfka: „Co nemáš, to nepotřebuješ.“

Hadi a štíři

Než jsem se stihl rozkoukat, přistávali jsme na středomořském ostrovu Džerba, který patří Tunisku. Hned po vystoupení z letadla jsem dostal horkou facku a bylo mi jasný, že na kole to bude maso, možná i vyškvařený sádlo. Naskákali jsme do připravených X-ek a vyrazili na pevninu směr Sahara. Po 230 km jízdy po smíšených cestách jsme zaparkovali v bivaku jménem Zmela Camp. Právě sem se vracejí velké dakarské týmy jako česká Buggyra Racing, které tu mohou trénovat jízdu po saharských dunách. Pokud dodržujete základní pravidla pro přežití na Sahaře, nic vás tu neruší. Ve stanu nesmíte nechávat nic na zemi a před oblékáním nebo obouváním je nutné vyklepat šaty i boty, abyste se ujistili, že se v nich neskrývá štír. Jsou úplně všude a vždy vyhledávají místa, kam by se mohli zašít. Ještě horší jsou pouštní zmije, které není ani tak velká jako spíš jedovatá. Místní beduíni je před našima očima chytili do ruky a zabili o klacky. Tyhle bestie lezou do stanů a pokud vás uštknou, máte tak akorát čas sepsat rychlou závěť. Hledám informace na wikipedii a zjišťuji, že to možná není tak tragické. Kousnutí od zmije rohaté prý bolí, ale nemělo by být ohrožující. Přesto od této chvíle dovírám všechny bágly a věci věším až ke stropu.

Proměnlivý písek

Už v osm ráno bylo třicet i ve stínu – ale hledejte na poušti stín. Padesátku sluneční krém jsem proto nanášel po vrstvách. Hned po pravé beduínské snídani jsme se jeli seznámit s pískem. Musím říct, že tahle žlutá hmota je dost nevyzpytatelná. S offroadovými modely X od Mercedesu jsme vyrazili ochutnat poušť s kluky z Buggyra týmu v čele s Davidem Vršeckým. Pro mě to byly cenné zkušenosti, které jsem hodlal později přenést i na kolo. 

Vlastnosti písku se mění nejen podle větru, ale i teploty. Důležité pravidlo je najíždět na duny návětrné straně. Pozná se podle toho, že má nafoukané malé vlnky. V té nenávětrné hrozí okamžité zaboření, protože je měkká jak čerstvě namletá mouka. Duny se čtou nejlépe hned ráno a pak večer, zatímco v poledne se vše sleje do žluté tmy, v níž opticky zaniknou veškeré díry. Podstatnou je i volba a nahuštění pneumatik. U auta jsme se pohybovali kolem 1 baru, kolo jsem hustil na tlak 0,6 baru.  

Podhustit a jedeš

Podhuštěná pneumatika se rozkydne, takže jede po povrchu po větší ploše a máte větší záběr proti proboření. Během křižování pouští a vykopávání Xka z dun jsme čerpali cenné rady od Petra Háši alias Vyprošťováka. Od šéfa Buggyra Racing týmu Martina Koloce jsem se dozvěděl to nejdůležitější a to sice, že na poušť s kolem je nejlepší vyrazit nejpozději v pět ráno. Vědom si této informace jsem si šel raději rovnou přichystat cajky. 

Každé ráno jsem měl stejný program: budík na půl pátou, opalovák na ksicht, oblékání do cyklistického, které jsem si připravil vždy před spaním a pak rovnou do stěny. Všude bylo tolik stop jak od malinkých pneumatik. Jen na jednu jsem si dával bacha – byla to stopa asi třiceti centimetrových esíček, které vedly třeba v úseku dvaceti metrů a pak zčistajasna končily. Tam se skrýval potenciální průser. Zmije pouštní se beze stopy zahrabou v písku, z nějž ji čouhají jen oči a nozdry, a této pozice útočí na vše, co se hýbe. 

Cestou na nejvyšší dunu jsem měl možnost vyzkoušet tvrdost ranního písku, abych věděl, kde mě to podrží, a kde se zabořím až po nábu. Zjistil jsem, že když jsem nabral rychlost, mohl jsem zamířit i do menší závětrné strany a frčet dál. Po třech hodinách ve stěně jsem byl strhanej jak borůvky, písek mezitím teplotou změkl a kola se začala bořit i v dříve pevných místech, kde to ještě před dvěma hodinami šlo. Za tu dobu jsem vycucnul tři litr vody a v každé botě jsem si vezl jedno dětské pískoviště. 

Obdivuhodní piloti tatry i pouštní beduíni

Abychom se ochladili, Martin Šoltys nás vzal na testovací jízdu Tatrou připravenou na Dakar. No ty vole ochladili… V kabině bylo šedesát stupňů, na sobě nehořlavé mundúry a čelní sklo kamionu bylo jak vitrína, která se v dunách pohybuje nahoru a dolů a za ní se střídají barvy: žlutá – modrá – žlutá – modrá. Pak už ani nepotřebujete fyzioterapeuta. Od této chvíle sleduji Dakar. Kdo neviděl jízdu z téhle strany čelního skla, nemůže vědět, co všechno lidské tělo dokáže zvládnout. 

Zajímavé bylo, že každý den byl písek jiný. Záleželo na větru, noční teplotě, vlhkosti vzduchu a tajemných zákonech Sahary. Odpolední pouštní bouře dokáže dostat písek i tam, kde by ho nikdo nečekal, a hlavně úplně změní základní konzistenci dun. Zatímco jeden den se jezdí pěkně, druhý den to může být na stejném místě úplně na ho…

Během pěti dnů na poušti jsem měl možnost nasát zkušenosti od posádky dakarského trucku, vyzkoušet v dunách neskutečně univerzální Mercedes-Benz X a zažít věci, které se jen tak nezapomínají. A saharský písek, ten budu mít ve věcech ještě za půl roku. 

Obdivuhodní jsou hlavně beduíni žijící ve vysokých teplotách na nehostinných planinách, kteří jsou ochotni se s vámi s úsměvem rozdělit i o poslední vodu. 

fotograf: Marek Pitaš a GoPro