Zážitek: Michal Prokop projel Arctic Circle Trail v Grónsku

Autor: Michal Prokop, kategorie: Report, vydáno: 26.3.2019

Vyrazit na horské kolo do Grónska napadlo mého týmového kolegu Tobiase někdy loni na podzim. Tenkrát jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, vždyť jet do zimy na kole je přece nesmysl. Ovšem na vánočním večírku Ghost bikes jsme po půlnoci začali ladit detaily a plácli si, že tedy v lednu opravdu odjedeme. Následující den jsem cestou domů znejistěl. Do Grónska? V lednu? To bude dost zima, ne? Co je vůbec ten Arctic Circle Trail, o kterém Tobias vyprávěl?

Nic malého, tedy určitě ne v zimních podmínkách – asi 170kilometrová trasa táhnoucí se od moře z města Sisimiut téměř k okraji Russelova ledovce, ledovcovému splazu, k letišti Kangerlussuaq. Nebo naopak, chcete-li. Kangerlussuaq byl kdysi americkou vojenskou základnou a je pomyslnou branou do Grónska. Sem jsem přiletěl z Kodaně a odtud jsme se všichni vydali za naší výzvou jménem Arctic Circle Trail.

Moc informací jsem před odletem neměl. Tři věci ale byly jasné. Bude zima, bude hodně sněhu a Arctic Circle Trail jela zatím jen hrstka lidí na fatbikách. A to ještě ke všemu většinou v březnu, kdy jsou podmínky pro takový biketrip ideální. To znamená slunečno a mrazivo.

Můj mateřský Ghost mě vybavil „expedičním“ kolem Roket X. Pevný rám s převodovkou Pinion s 27,5" koly a plášti WTB šíře 3". Doma jsem se ještě před odletem snažil otestovat kolo i sebe v mrazivém počasí. Odjel jsem několikrát časně ráno nebo pozdě večer do Krušných hor, kde teplota atakovala –15 stupňů a kde bylo tuto zimu sněhu na rozdávání. Kolo fungovalo dobře, vyměnil jsem jen raději teleskopickou sedlovku za pevnou. Postupně jsem vyladil i oblečení. Jedinou obavu jsem měl z toho, že mi budou mrznout nohy. O radu jsem požádal zkušeného polárníka Pavla Richtra, který mi půjčil své „boty na boty“. Používal je při závodě Iditarod na Aljašce, tak když podržely jeho tam, podrží i mě tady. Vybavení jsem měl doladěné a mohl jsem odletět s čistým svědomím, že jsem nic nepodcenil.

Po příletu do Kangerlussuagu jsem se přidal ke kolegovi Tobiasovi a fotografovi Phillipovi. Oba byli v Grónsku už pár dní a sbírali materiál do svých besed o cestování. Zanedlouho přijeli naši průvodci na sněžných skútrech, Bo a Niels. Ti nám po celou dobu zajišťovali servis, vezli naše věci, jídlo, benzín, palivo do kamen, fotografa, a když bylo třeba, tak v určitých pasážích převáželi i nás s koly.

První den po příletu jsme složili kola a vyrazili na testovací jízdu po městě. U večeře jsme pak ladili plán na příštích pár dnů. Naši průvodci už dopředu avizovali, že podmínky na trailu nejsou ideální. Poslední dny intenzivně sněžilo, takže stopa není tolik projetá a promrzlá. Vypadalo to, že budeme muset střídat jízdu na kole s jízdou na sněžných skútrech. A taky s chůzí.

První den nás čekal nejdelší úsek. Měli jsme před sebou přibližně 60 km k první chatě, kde jsme měli nocovat. Ráno jsme se plní energie vydali na cestu. Slunce krásně svítilo a teplota atakovala –15 °C. Jako Krušné hory, napadlo mě. První desítka kilometrů se jela parádně, ale pak jsme dorazili do místa, kde bylo naváto hodně sněhu a jet už se nedalo. Kola jsme uvázali na saně za skútr a chvíli se všichni vezli. Během dne se toto střídaní kola se skútrem stalo rutinou.

Během jízdy na kole jsem si naplno užíval nádhernou ledovou krajinu kolem sebe a to neskutečné ticho. Na skútru to bylo občas napínavé. Drncalo to, museli jsme se naklánět do zatáček a moje ploténky dost trpěly. Průvodci se s námi moc nemazali a jeli na plný plyn po celou dobu. To se nám stalo i osudným, když se nám při jednom výjezdu ulomily šrouby od tažného zařízení na saních. Oprava netrvala dlouho, pouhé dva hrnky kávy, a my mohli v klidu dojet k první chatě Kanocentret. K ní se dostanete po zamrzlém jezeře a tahle jízda na kole při západu slunce byla jednoduše parádní. Po dojezdu jsme vybalili potraviny, spací pytle, zavazadla a všechny nezbytné věci k přenocování, včetně kerosinu, paliva do kamen. Sundali jsme teplé oblečení, navečeřeli se a odpočívali.

Chaty jsou sparťansky vybavené, ale mají vše potřebné. Postele s matracemi, jídelní stůl, kamna a suchý záchod. Lze je během hodiny vytopit na příjemnou teplotu. Podobných chat je na trailu pět nebo šest. Liší se jen velikostí, základní vybavení mají stejné. Slouží všem, kteří si potřebují odpočinout nebo přenocovat.

Co mi nejvíc učarovalo, byla polární záře, kterou jsme měli možnost vidět každou noc. Neuvěřitelné. Kdyby v noci teploty venku neatakovaly zápornou třicítku, vydržel bych oblohu pozorovat hodně dlouho.

Následující den jsme vyrazili hned s rozedněním, tedy kolem půl desáté ráno. Obloha byla zpočátku zatažená, ale postupem dne se krásně vyjasnilo. První část trailu jsme absolvovali kvůli sněhu na skútrech, ale to se změnilo na prvním kopci, kde jsme nasedli na kola a pomalu klesali k dalšímu jezeru.

Zasněžená krajina plynula pomalu kolem nás. Všude ticho a klid. Jen v dálce byly občas slyšet sněžné skútry nebo dron našeho fotografa Phillipa. Na trailu se objevila další chata, Eqalugaarniarfik, tu jsme ale vynechali, náš dnešní cíl byl dál. Vypadalo to, že tu přespali lovci. Kolem chaty se všude válely zbytky zvířecí kůže, kosti a několik kusů paroží.

Kola jsme naložili na saně a přivázali skútry k sobě na lano. Čekal nás prudký výjezd přes průsmyk, který chlapi na skútrech zvládli vyjet nadvakrát. Než přijeli pro nás, tak jsme nahoru šlapali pěšky. Jízda přes zamrzlé jezero byla opět velká paráda.

Během celé cesty jsme potkali pouze jedno psí spřežení a dva kluky na „performence“ skútrech, kteří vezli nějaké náhradní díly do Kangerlassuaqu. Pro představu, cesta na skútrech z městečka Sisimiut do Kangerlassuaqu trvá za příznivých podmínek klidnou jízdou kolem šesti hodin. Rekord je lehce pod dvě hodiny a přes jezera se pak musí jet více než 130 km/h. To už je extrém.

K další chatě Innajuattoq jsme přijeli pomalu za tmy. Vybalování jsme už měli natrénované, tak nám šlo vše o poznání rychleji. A jako každý večer nám průvodci při sklence tulamorky vyprávěli o životě v Grónsku.

Ráno poměrně hodně foukalo, ale naštěstí do zad. Uklidili jsme chatu, naskočili na skútry a pokračovali přes čerstvě sněhem zaváté jezero. Plán nebyl tentokrát pevně daný. Buď dojedeme k další chatě, nebo ? když to půjde dobře ? zkusíme dosáhnout naší cílové stanice Sisimiut. Trail je místy perfektně sjízdný, a tak si opět vychutnáváme grónskou krajinu na kole. Během jízdy člověku ani nepřijde, že je taková zima. Oblečení jsem nepodcenil a po celou dobu mi bylo teplo. Měl jsem vrstvy na odložení, kuklu, nákrčník, teplé rukavice a „ofuky“ na řídítka, přes ruce, které jsou do takových podmínek jednoduše skvělé. Kola nám po celou dobu fungovala i v mrazivých teplotách dobře. Bál jsem se defektu nebo oprav na trailu, ale naštěstí kromě tuhnoucích brzd jsme neměli žádný problém.

Po pár sjezdech a několika pádech do sněhu jsme dorazili k poslední chatě. Dali jsme kávu, tyčinku a rozhodli se pokračovat. Bo s Nielsem nás ujišťovali, že stihneme do Sisimiutu dojet do setmění. Na kolech jsme uháněli po zamrzlém fjordu až k místu, kde už trochu prosakovalo moře. Zde trail odbočoval a stoupal do prudkého kopce. Přesedli jsme opět na skútry. Ne že bychom nechtěli dupat do kopce nebo jsme nemohli, ale posledních deset kilometrů jsme už absolvovali za tmy. Světla městečka Sisimiut zářila do tmy a vítalo nás několik desítek polárních psů, kteří zde volně žijí. K hotelu jsme dorazili celí promrzlí, natěšení na teplou sprchu a večeři.

Arctic Circle Trail jsme zdolali, i když na něm nebyly ideální podmínky. Pravda, částečně za pomoci skútrů. To nám ale na druhou stranu umožnilo více si vše v daném čase užít, více fotit a natáčet. Jsem rád, že jsem se na nechal na vánočním večírku přemluvit a do Grónska odletěl. Jsem rád, že ne vždy takové výzvy v proudu večerní zábavy zůstanou nerealizované. Zasněžená a ledová krajina Grónska se dá slovy těžko popsat. Byl to nezapomenutelný zážitek. Určitě bych se chtěl jednou vrátit. Třeba v létě.

Foto: Phillip Ruopp