Ohlédnutí: Megavalanche Alpe d'Huez 2008

Autor: Oskar Jančík, vydáno: 10.7.2010

Protože jsem se Mega zúčastnil poprvé, pořád si pamatuji, co slovo Megavalanche vyvolávalo v mojí mysli do letošního července.

Ještě teď by to mohlo znít skoro jako sci-fi. Závod s masovým startem – 1400 jezdců, 32 km tratě, kterou si člověk nemůže zapamatovat, možná ani sjet bez zastávky. Jízda po ledovci, místy rychlost skoro taková jako na svěťáku, negativní převýšení 2700m – větší než všechny tratě českého a slovenského poháru dohromady.

Ojedinělý zážitek.
Megavalanche je nepochybně nejúžasnější závod, který se dá zažít. Schválně píšu zažít. Pokud nepatříte k těm několika vyvoleným, jejichž talent se poměřuje ve světovém poháru. Určitě je to spíše zážitek než závod. Samozřejmě, ti kteří startují v první vlně, skutečně závodí.

V Mega startují i hvězdy. V roce 2006 ji vyhrál i legendární NicoVouilloz. Většina hvězd ostrovního downhillu si pak vzhledem k mediálnímu pokrytí, jaké Mega v Anglii má, nenechá ujít tuto příležitost se zviditelnit. Letos se z těch nejrychlejších účastnili např. Brendan Fairclough, veterán sjezdové scény Tomas Misser, z žen Tracy Moseley. Pak je tu mezi těmi 1400 ještě několik takových, kteří závodí s i defektem nebo bez řetězu. Ale my všichni ostatní smrtelníci jsme tak trochu na výletě. Jasně jde o to dostat se dolů co nejrychleji, „…předjet tamtoho v té helmě, ten přece jezdí určitě hůř než já…“, zkrátka dobře zajet.

Ale na Megavalanche je „dobře zajet“ opravdu široký pojem. Každý výsledek je dobrý.
Celý týden je naplněný downhillováním – naprosto neporovnatelným s tím, které může našinec ze středoevropské nížiny zažít v okruhu nejbližších 500 kilometrů, prověří naprosto všechny aspekty ježdění. Zážitky vám potom vydrží rozhodně déle než euforie či rozčarování z posledního pohárového závodu.

Megavalanche je prostě událost sezóny. I když z 1300km vzdálených Čech to tak nemusí vypadat. Je to závod kdesi daleko ve Francii, který sice zná snad každý. Ale česká účast se rovná téměř nule. Pokud si dobře pamatuji, v časech teamů RB-Škoda, případně teamu Rock Machine někdy na počátku milénia se české dh hvězdy závodu zúčastnili. Ale pak dlouho nic. Letos startovali v Mega mezi více než dvaceti dalšími národnostmi dva Češi.

Megavalanche je obrovský test, zkouška jak jezdce tak jeho kola. Nikdo z naší výpravy neměl vážnější technický problém. Jeden přidřený ořech na Crossmaxu, vyskakující brzdová páčka Hayesu, ulomená řadička jsou tak to jediné. Přesto je jasné, že všechna kola během Mega týdne zestárla zhruba o dvě sezony. Poměřováno k běžným podmínkám opotřebení v Čechách.

Vy taky dostanete do těla. Nadmořská výška si vezme svoje. Za den jsem dokázal vypít velké množství vody. Jedna jízda po rozbředlém sněhu na černé sjezdovce Sarenne je mnohem náročnější než jakýkoli závod v blátě. A to se po sněhu jede jen zlomek tratě Mega. I relativně nicotné první stoupání vám v této výšce spálí plíce. Pokud ne v tréninku, buďte si jisti, že v závodě tomu tak bude.

Zapomeňte na veselé večírky a proudy francouzského vína, které si můžete dovolit na horách v zimě. Downhill nejde dohromady s běžným pojetím Apres Ski. Ranní kocovinu netoleruje.

Megavalanche Week to však není jen jeden závod. Již v úterý 8. července začaly tréninky na trati Avalanche Cupu v Oz en Oisans. Samotný závod se jel potom ve středu 9. července. Závodí se na dvě jízdy – jako u nás. Atmosféra závodu je pro našince uvyklého poměrům ČP neuvěřitelná. Francouzský speaker se střídá s anglickým podle národnosti jezdce, který se právě řítí do cíle. Fandí všichni a fandí se všem. Nádherná technická trať s převýšením 600m je postavená pravděpodobně s neuvěřitelným nasazením techniky na skalnatém hřebeni pod lanovkou Poutran 1 z Oz en Oisant do Alpe d´Huez. Z klopenky do klopenky, jeden wallride po skále střídá druhý. Trať – jeden dlouhý a prudký sjezdařův sen. Z více než 450 jezdců mnoha národností, kde samozřejmě dominují Britové, se jen 50 jezdců dostane do Super Cupu.

Ve čtvrtek 10. července ráno je 20 nejrychlejších sjezdařů ze středečního závodu vyvezeno na vrchol Pic Blanc, odkud má v sobotu odstartovat Megavalanche. Na urolbovaném ledovci Sarenne se koná Bike Speed. Rychlostní rekord na sněhu překonán nebyl, sníh byl měkký a rozbředlý už ráno. Rychlost přes 80 km, které jezdci dosahovali v koleji sněhu, i tak budí respekt.

V pátek 11. července se jela kvalifikace Megavalanche. Startuje se na vrcholu Dome des Petites Rousses, ve výšce 2810m. Cíl kvalifikace leží ve vesničce Bessey v nadmořské výšce 1290m. Negativní převýšení trati je 1520m. Trať měří 15 km a oproti minulým ročníkům byly vypuštěny některé uphill pasáže.
Kvalifikace se startuje ve vlnách podle čísel, každých dvacet minut startuje jedna vlna o 200 jezdcích. Umístění v kvalifikaci určuje startovní pozici v závodě. Prvních padesát z každé vlny postupuje do hlavního závodu Megavalanche, celkem tedy 400 jezdců. Povinností prvních 200 je startovat v oficiálním dresu Megavalanche. Jezdci, kteří se v kvalifikaci neumístí do 50. místa, startují v pozdějších vlnách Mega Affinity.

V pátek večer jsou zveřejněny výsledky. Každý jezdec se doví, ve které vlně bude startovat následující den a v kolik hodin je jeho „boarding time“ na lanovku. Rozdělení do vln probíhá pomocí samolepky na startovním čísle. Doprava na start zabere zhruba hodinu a půl, takže stejně jako pro kvalifikaci je bezpodmínečně nutné dodržet stanovený čas startu. Jinak máte smůlu. Při počtu startujících přes 1400 jezdců se ovšem není čemu divit.

Trať Megavalanche má start na vrcholu Pic Blanc v nadmořské výšce 3330 m. Cíl je ve vesničce Allemont ve výšce 720m. Délka trati je 32 km, celkové převýšení je okolo 4000 metrů. Negativní je oněch zmiňovaných 2700. Na trati je několik vydatných stoupání, i tak ale vede trať převážně z kopce.

Přímo z Pic Blanc pocházejí všem notoricky známé záběry jezdců a jejich pádů na sněhu. Letos na černé sjezdovce Sarenne leželo mnohem více sněhu než v minulosti. Sněžilo poměrně pozdě a taky Mega se koná o něco dříve než obvykle.

Na čem jet Mega?
Pod vlivem časopisů a internetu jsem svůj Mongoose Teocali naladil trochu více do hor. Dvojpřevodník s napínákem, teleskopická sedlovka, 30mm představec, 2,35 Miniony v měkké směsi s butylem. Zvláště v obutí jsem se nechal unést. To že na 2,35 Maxxisech vyhrál před dvěma lety Nico Vouilloz, by přece pro hobíka jako já nemělo nic znamenat. 2,5 by bylo lepší. Náhradní desky a 203mm kotouče jsou nutnost. Ojeté gumy nechte doma – pár ostrých Milionů nebo Highrollerů jenom znásobí vaše zážitky. Se zadní gumou potom už do budoucna moc nepočítejte. Brždění na skalách a ostrých kamenech se na ní podepíše mnohonásobně více než lesní downhillování u nás.
Australská móda ježdění bez chráničů, dorazila stejně tak do Francie jako k nám. Věkový průměr jezdců startujících na Mega je však o něco vyšší než na běžných závodech ve sjezdu. A tak většinou nad hloupou módou vítězí zdravý rozum a pud sebezáchovy. Další dobrou vlastností chráničů je i to, že neprofouknou. Ve třech tisících to fouká.
Závod jsem tak nakonec absolvoval na novém Mongoose BootR 2009 s telesko­pickou sedlovkou Kind Shock Cobra. Sjezďák mi přece jenom poskytuje více jistoty a dá se s ním lépe hodit do zatáčky než s xc kolem v „elku“. Nejsem rozhodně sám, kdo volí dh kolo. I organizátoři prohlašovali, že letošní trať více vyhovuje sjezdařům.
Nicméně i tak je vidět hodně kol, které bych označil spíše za xc/enduro kola. V horních pasážích na takovém kole rozhodně musí jezdec trochu ztrácet. Jakmile se ale trať přehoupne do druhé poloviny, je každé deka váhy kola zle cítit a každý výjezd do kopce bolí o to víc.
Většina lidí jede na trendových kolech 6–7 palců zdvihu, v předu pruží většinou jednokorunky na pevnou osu.
Trailbiky většího kalibru – potkávám několik Mongoose Khyber. Tohle kolo mělo svou premiéru právě na loňské Megavalanche. Jeho parametry se mi dnes jeví pro potřeby Mega jako naprosto ideální.
Vzhledem k početní převaze Britů je Orange vidět často. Ať už se jedná o sjezďáky 222 nebo endurka Patriot. Prostě takové ostrovní RB, ale technologicky mnohem chudší. Na Mega ale nestartují jen Angličané. I když hlahol, který je provází, dost zesiluje tento dojem. A tak Francouzi a Španělé sedlají jejich lokální značky. Commencal, Sunn, Lappiere, Mondraker – letos na něm závodí Fabien Barel, který musel opustit Konu.
Pětinásobný vítěz René Wildhaber sedlá karbonový Scott Ransom. Sympatický Švýcar se mimochodem přes zimu živí jako lyžařský instruktor a přes léto jako zedník. Druhý Remy Absalon jel na kole Commmencal Meta 6. První v ženách olympijská skikrossařka Ophelie David sedlá Lappiere X-160. Ophelie pochází přímo z Alpe d´Huez, je tedy něco jako lokální hvězda s mohutnou diváckou podporou.

Megavalanche Week na vlastní kůži
Nápad zúčastnit se tohoto závodu uzrál v mojí hlavě někdy v lednu, a to hlavně díky mnoha článkům v anglickém mtb tisku. Tak jako mezi jezdci tak i mezi medii jsou ostrované značně dominantní. Francouzské Alpy ale nenabízejí jen jedno slavné středisko. Záložním plánem byly Les2Alpes nebo Morzine. I v těchto střediscích se jedou podobné závody a nabízejí skoro stejné množství tratí, převýšení atd. Megavalanche je ale spojena s Alpe d´Huez a je jen jedna.

Cestu z Brna do Alpe d´Huez zvládl náš patnáctiletý Multivan naložený 5 pasažery a 8 koly za 19 hodin. Zpáteční cesta nám zabrala jenom 17 hodin. Třešínkou na dortu je samotný výjezd z Bourg en Oisant do Alpe d´Huez.
Alpe d´Huez námi překřtěný na Hujer je opravdový mtb ráj. Jakkoli mě jeho zimní návštěva před dvěma lety zklamala, letní potenciál střediska mě naprosto uchvátil. Pokud jezdíte v zimě na hory do Francie, vzpomeňte si na to, jak vás francouzská střediska ohromila při první návštěvě. Totéž proběhne i v létě. Ty hory jsou prostě nejlepší v Evropě.

Vzhledem k tomu, že Megavalanche je opravdu mezinárodní událost, po celou dobu si budete připadat spíše jako v Anglii. Britů startuje na Mega více než 40%. Rozhodně se vám nestane, jak je to celkem běžné v zimě, že byste se nedomluvili anglicky.

V Hujeru jsme pobyli týden s tím, že 6 dní bylo naplněno ježděním. Cena šestidenního liftpassu je v porovnání se zimními cenami směšná (67 Euro) a ještě zvýhodněná pro Megavalanche Week. Pokud startujete v závodě, nejenže je váš liftpass v ceně startovného, ale ještě dva vaši kamarádi, kteří nezávodí, mohou jezdit za zvýhodněný tarif.
Šestidenní liftpass navíc umožňuje jednodenní návštěvu v nedalekém Les2Alpes. To jsme my nestihli, snad příště.
Tratí slibuje areál neuvěřitelných 120 km xc a 130 km pro dh. Celkově včetně všech propojení do dalších 7 obcí je tu 265 km značených tratí pro MTB.
V centru Alpe d´Huez vyrostl pěkný expoareál, servisní kamion Mavic, stany lokálních značek kol, anglických firem jako je např. Hope, stánky hlavních sponzorů akce.
Každý den stojí před servisními trucky fronta jezdců, kteří potřebují nějakou asistenci. Nejsme na světovém poháru, takže dokonce i SRAM-Rock Shox servisuje za peníze.

V Alpe d´Huez samozřejmě funguje i několik slušně zásobených bikeshopů. Ceny dílů nejsou příliš vysoké, v případě nouze se dá cokoli dokoupit. Bikeshopy mají i půjčovny, takže si za nějakých 30–40 Eur na den můžete i půjčit kolo. Půjčovny nabízejí všechny kategorie kol od silničních po sjezdové. Takže pokud to pro vás bude výzva, můžete si půjčit třeba silničku a dát si výjezd z Bourgu do Hujeru.

V průběhu našeho pobytu jsme najezdili neuvěřitelné množství kilometrů z kopce. Například v den, kdy jsme si dali trať kvalifikace i Mega, to bylo neuvěřitelných 50km.
I takzvaně odpočinkový den na xc kolech jsme jezdili hlavně dolů.
Celou trať kvalifikace jsme si sjeli jednou, to samé platí i pro celou trať Mega. Vícekrát jsme najížděli jen horní části obou tratí – úsek po Alpe d´Huez.
Z cílových prostorů jak kvalifikační tak i Mega tratě byla po celý týden zajištěna doprava pro sjezdaře až příliš luxusními autobusy k dolní stanici lanovky v Oz en Oisans (1350m). Odtud vás vyveze lanovka Poutran (nad tratí Avalanche Cup Oz DH) nahoru do Alpe d´Huez.

Kvalifikace
Start kvalifikace byl pro mě neuvěřitelný zážitek. Do startovního prostoru se řadí v řadách po 25 jezdcích. Každá vlna má osm řad. Po stranách každé řady stojí dva startéři, kteří drží startovní pásku. Startoval jsem z první řady, úplně vpravo. Napětí před startem ještě stupňovali anglický a francouzský speaker. Projev toho anglického se nedá otisknout, ale povzbudí. Pár slov k férovosti a jízdě po vyznačené trati pronesl i ředitel závodu George Edwards.

DJ spouští strašlivou techno hudbu, 10 minut do startu. Další techno rytmus se spouští 5 minut před startem. Hezká slečna zvedá nad hlavu ceduli s počtem minut do startu jako na motokrose.

Následoval hromadný pokřik pro dodání chybějícího sebevědomí. No a pak už se vznáší vrtulník a je tu start.

Sjezdař nemá šanci něco podobného zažít. Znají to spíš silničáři. Jízda v balíku až k první zatáčce, hromadný pád. Jízda po sněhu je jako na skibobu. Jakmile si osvojíte tuto techniku, docela se to dá. Trénink je ale něco zcela jiného, než když je okolo vás dalších 200 jezdců. Kteří chtějí jet rychleji a stejnou stopou jako vy. Následuje šlapavá sekce po široké cestě. Jakmile se objeví první techničtější místo, trať se v něm ucpe a je potřeba jet, kudy to jde. Po několika dalších přejezdech skalek se, ale celý peloton uklidní, a už se jede ve vláčku. Když je příležitost, předjíždí se. Okolo tratě spousta jezdců opravuje defekty. Na loukách nad Alpe d´Huez je to nádhera. Vysoká rychlost. Větrací otvory v helmě vytváří víry. Místa, která byla po celý týden mokrá, jsou naprosto suchá. Práší se. Stoupání nad Alpe d´Huez dělí zrno od plev. V měřené jízdě není čas kochat se výhledy, to jsme dělali v tréninku. Jsou opravdu dech beroucí. Stejně tak i cit, s jakým je trať postavená. Single track nad pásmem stromů okolo lavinových zábran nakonec spadne do lesa plného krásných klopenek. Poslední část kvalifikace připomíná české dh – několik výjezdů z lesní cesty a zase zpět. A je to! Konečně v cíli! Jako vždycky se to dalo jet rychleji, ale jsem dole vcelku a bez pádu.
Nejrychlejší v kvalifikaci je podle očekávání Rene Wildhaber s časem 26 minut 50 vteřin. Mě kvalifikace trvala 39 minut 28 vteřin, mám 81. čas ze své vlny. To znamená start v Mega Affinity.

Doprava autobusy z Bessay do Oz en Oisant zabere dost času. U dolní stanice lanovky v Oz je občerstvení. Déháčko pro zbytek dne nechávám odpočívat a jedeme se projet na xc.

Megavalanche
Jízda na trati Megavalanche je sama o sobě obrovský zážitek. Start na prudké černé sjezdovce, jízda po sněhu je hodně náročná. Když konečně skončí sníh, trať pokračuje po skále. Pak ještě několik seskoků ze skály na sníh a potom nebezpečný singletrack až k Le Cairn (2350m). Trať se tu láme prudce doprava, ale její sklon se nemění. Někde v těchto místech je na videu Earthed 2 zachycen pád kola do hlubin. To kolo padá dlouho. Jedno a druhé vydatné stoupání. A už jsou tu Alpské louky, vrcholové partie sjezdovek nad Hujerem. Vysokorychlostní cyklistika. Po průjezdu Hujerem následuje stoupání nad Villard Reculas (1480m) a pak lesní single track v Sardonne Forrestu, námi interně přejmenovaný na „300 zatáček Gustava Havla“. Lesní singl několikrát změní rytmus zatáček. Pořád ještě tak 700 výškových metrů do cíle. Jeden přejezd silnice, jeden průjezd bažinou, vesničkou, pak už jen dalších 300 zatáček a je tu Allemont.

V noci před závodem prší, ráno je bouřka. Jsem malomyslný, ale se smyslem pro povinnost, se včas dopravím k lanovce. Tam nám oznamují, že start se zatím odkládá. Kvůli bouřce nejednou lanovky, nahoře ve 3330 je peklo.
Pocity malomyslnosti se ještě prohlubují. Kolem deváté se znovu jdeme podívat k lanovce. Start bude opožděn a přesunutý na start včerejší kvalifikace. První část trati se tedy shodovala s kvalifikační, nad Alpe d´Huez se ale napojila do tratě původní Megavalanche.
Na startu je pořádná zima a vítr. Ale nad Alpe d´Huez už svítí sluníčko. Startuji odněkud zezadu, zase to vzrůšo před startem. Ale přece jen  – napoprvé to bylo silnější. První sníh i skalky jsou shodné s včerejší kvalifikací. Na vhodném místě je trať přemlíkována tak, aby se plynule napojila na původní trať Megavalanche.

Nezmínil jsem pořadatelské zajištění. V každé zatáčce stojí někdo z pořadatelů ve vestě a samozřejmě s vysílačkou. Nebezpečná místa, která nelze zajistit plůtkem hlídají „svalovci“, kteří by mě snad v případě potřeby zatlačili zpět do stopy i s kolem.
Někde v polovině lesa stojí občerstvovači s vodou.

V cíli mám čas 1:27hod., 244. místo v Mega Affinity. Teamový kolega Mara Šťastný, je 39. (1:07 hod.) a dal mi dvacet minut. Vítěz René Wildhaber to má za 45 minut. Následuje cílový bufet, po jídle se dopravujeme autobusem do Oz a odtud lanovkou zpět do Hujeru. Po pauze a umytí kola si dávám ještě tři jízdy na dh trati do Oz. Škoda nejezdit na tak krásné trati. Vlekaři mě pak už vyhánějí, že se blíží bouřka a budou vypínat lanovku. Ještě že tak! Únava je znát!

Večer se má konat open air party na hlavní promenádě v Hujeru. Leje jako z konve. Azyl nacházíme v jednom z mnoha barů. Pěkně hrají, irské pivo chutná.

Závěr
Jak jsem uvedl na začátku. Účast na Megavalanche pro mě byla obrovským zážitkem. Ještě několik víkendů po Mega mi všechny tratě přišly krátké a málo z kopce. Rozhodně bych účast v závodě doporučil každému sjezdaři i těm, co o sobě tvrdí, že nezávodí a jezdí jen freeride. Teprve když jedete přes půl hodiny z kopce a víte, že vás ještě něco čeká, zjistíte, co to je opravdový downhill.

Text: Oskar Jančík pro časopis Velo 2/2009
Foto: Yoshi Yoshida, Thijs Heslenfeld (foto 3 a 4)