Report: Maxiavalanche Flims

Autor: Oskar Jančík, Elis, kategorie: Report, vydáno: 21.10.2011

Již potřetí se finále evropské série Maxiavalanche jelo ve švýcarském Flimsu. Letos výrazně později než v letech minulých. Posun v termínu – původně plánovaná první říjnová neděle kolidovala s termínem finále švýcarského IXS cupu v nedalekém Belwaldu. Tam patřilo startovné na Maxi ve Flimsu mezi ceny pro vítěze. Minulý týden se potom konal francouzský mtb festival Roc d'Azur, takže nezbylo než uspořádat Maxi až ve třetím říjnovém víkendu. Přestože počasí je letos i v Alpách nezvykle stabilní, napadlo právě o minulém víkendu poměrně dost sněhu. Start bylo nutno přesunout níže a celá trať se tak zkrátila. Vynecháno bylo také nepříjemné šlapání po mírně nakloněné rovině v prostoru prostřední stanice lanovky.

Výhled na Flims by na mnoha místech trati | Spodní bikeparková část trati s nepříjemně klouzajícími lávkami

Flims je ze všech Maxivalanche závodů Brnu i ČR nejblíže. I tak, pokud nejste zrovna ze Sudet, počítejte s tím, že vám na tachometru naskočí 800 až 900 kilometrů za jednu cestu. Když k tomu připočítáte pomoc kamarádovi s pokaženým autem v Basileji, rázem je z toho kilometráž rovna týdennímu výletu do Francie a zpět, ovšem za víkend.

Na místo jsme dorazili v pátek večer tak akorát na poslední chvíli, abychom stihli registraci. Tady se nikdo nemračí, když přijdete těsně před koncem. V depu okolo garažového domu už kempují kluci z ET bikez Radek Broz, Raf a Honza Černý z Theo Sportu a taky „znojemská raketa“ Richard Sýkora.

Systém závodů zde byl popsán již několikrát, takže jenom pro připomenutí. V sobotu se jede kvalifikace, z níž se postupuje do hlavního závodu v neděli. Prvních 25 jezdců z každé vlny jde do hlavního závodu – EuropeCup, dalších 25 postupuje do Maxi Challengers a ještě pomalejších 25 do třetího závodu Maxi Amateurs. Jsou tedy celkem tři vlny. Dvě pomalejší kategorie startují vždy o třicet minut později. V neděli se jedou dvě závodní jízdy.

Toto je ta pravá Maxi – bojuješ o každý metr trati

Vzhledem k tomu, že se trať oproti loňsku změnila jen minimálně, podívejme se hlavně na popis horní části, která byla letošní novinkou. Předposlední stanice lanovky ubrala veškeré závodění po sjezdovkách, až na pár krátkých úseků. Od lanovky se kousek sjelo po silnici ke startu, který se odehrával mimořádně na místě, kudy sem tam projel autobus. Takže těsně před startem se celé závodní pole muselo trochu srovnat a autobus je objel. Nemyslete si, ve Švýcarsku jezdí autobusy hodně vysoko. Na druhé straně asfalt poskytoval dobrou platformu pro prvních pár desítek metrů, než se celý peloton dostal na sjezdovku plnou sněhu. V neděli už bylo sněhu o poznání méně, ale to také díky usilovné práci pořadatelů a jezdců. I tak byla po ránu trať zmrzlá a plná ledu. Ten se pod slunečními paprsky měnil na bláto, které vás neopustilo až do cíle. Podklad byl ale tvrdý, a tak nešlo o bahenní koupel, jenom to trochu víc klouzalo. Volba gum byla rozličná, někdo volil úplně suché, někdo spiky, někdo napůl.
Ale zpět k trati. První dva úseky se odehrávaly na sjezdovce, na níž sněhová pole, volné kameny a sem tam pasti polykající zdvih rozdělí závodníky podle výbušnosti. Posléze se vletí do lesa, kde je potřeba mít lokty a cyklokrosové grify k předjíždění nebo předběhnutí. Lesní singlík se potom napojí na původní trať právě v místě, kde loni končilo „nekonečné šlapání po mírně nakloněné rovině“.
Trať dále sleduje osu lanovky a po kořenovém singlíku, který je jediným výrazným stoupáním. Zde je potřeba se mít na pozoru, protože pád do hlubin by byl dlouhý. Jsou tu sice nějaké plůtky, ale kdo ví, jestli by vás udržely. Rychle se vydechnout a po sjezdovce to zalomit zpět na singl, přes úsek námi interně nazývaný „prasečák“ se dostanete k delšímu úseku po rovině před nájezdem do „bikeparku“.
Lávková sekce oproti loňsku postrádala pletivo na lávkách a také byly skoro všechny zkratky vnitřkem zamlíkovány. Nedalo se tak předjíždět stylem, který byl vidět na loňském videu. Pak ještě sem tam moře kořenů a už tu byl tobogan se závěrečným výšvihem na sjezdovku a dojezdem do cíle. Tento závěrečný toboganek se mi zdál o něco pomalejší než loni, ale postupně vysychal. Naštěstí nám po celý víkend svítilo sluníčko a vládlo zářijové počasí. Po západu slunce ale byla kosa jako v zimě a přes noc se všechno měnilo v led.

V sobotu stíháme před kvalifikačním závodem dvě tréninkové jízdy. Je to tak akorát na zapamatování trati a rozhýbání těla. Oproti Mega je Maxi zábavná projížďka, skoro vše se dá zapamatovat a síly nechybí. Letos má trať cca 8 km. V sobotní kvalifikaci stojíme s Kelim v první řadě. Vedle nás redaktor z německého Freeride magazinu. Ríša Sýkora startuje ze čtvrté řady, a tak musí o to víc bojovat. Okamžitě po startu nás předletí a volí stopu zcela mimo hlavní dav závodníků. Jeho taktika se vyplácí, následujeme „znojemskou raketu“, jejíž stopa předjíždí minimálně dvacet lidí na prvních sto metrech. Dál už nevím, kluky jsem neuvisel, ale vyjíždějí si pozice do prvního závodu v neděli ráno. Richard Sýkora skončil na 20. místě (15:48), Filip Švrček na 21. místě (15:55). Dalším postupujícím Čechem je Honza Černý z Theo Sportu, který startoval ve druhé kvalifikační vlně a dojíždí na 25. místě s časem 15:25.

Pro zpestření bylo na tratí několik skoků | Na Maxi se netrpíte samotou, v každém okamžiku máte okolo sebe soupeře

Já se spokojím s Mega Challengers startujícími v neděli o třicet minut později. Na Mega byste v neděli museli vstávat velmi brzo ráno, tady vládne pohoda a protože na start jedeme jen jedinou lanovkou, stačí se nakládat na lanovku 30 až 40 minut před startem. První vlna startuje v 10:30 následovaná druhou vlnou v 11:00.
V této druhé vlně Mega Challengers jsme také tři Češi – já (Oskar Jančík pozn. red.), Radek Broz a Raf. Štěstěna nám není příliš nakloněna. Radek Broz dojíždí bez řetězu s urvanou patkou, já s prasklým vodítkem přehazovačky, ale jakž takž s řetězem a Raf s luxací malíčku po setkání se stromem.

V první vlně těsně v cíli Richarda Sýkoru přespurtoval Honza Černý. Filip Keli Švrček dojíždí s plandajícím řetězem.
Není moc času na opravování, ale výměna přehazovačky je rychlá oprava. Jenom na okraj, devítková přehazovačka opravdu na desetipastorku dobře neřadí. V Shimanu sice nelžou, ale všichni víme, že to dělají naschvál.
Finálový závod startuje ve dvě hodiny. Pohled na pekelně se soustředícího Dana Athertona a rychlost, s jakou se celé závodní pole dává do pohybu, je impozantní. Na kole to člověku nepřijde, že jede tak rychle. Honza Černý má krátce po startu defekt, Filip Švrček opět plandavý řetěz, a tak nejrychlejším Čechem tohoto víkendu je na celkově 59. pozici Richard Sýkora jezdící za Mongoose CKK Znojmo.
Ríšovi se marathon downhilly zalíbily, a tak je pravděpodobné, že jich příští rok objede více.

Vítězem se stává Švýcar Lukas Anrig s časem blízkým 12 minutám, resp. 11:55 a 12:01. Dan Atherton dojíždí druhý. Ženám, kterých se na startu sešlo neuvěřitelných třicet, vládne Tracy Moseley. XC trénink na Cape Epic a nedávné vítězství na Trans Provence značí skvělou formu, a tak Tracy dojela první s časem 13:43. Spousta slavných jmen specialistů na Enduro a Marathon Downhill, ale na výsledkovce chybí. Příští týden se ve Finale Ligure jede závěrečný závod Super Enduro serie, a tak Jerome Clemenz, Remy Absolon a další zvolili místo závodění na Maxi odpočinek u moře před finálovým závodem.

Protože se jednalo o závod finálový, vyhlašovali se i celkoví vítězové poháru a co je pro nás zajímavější, je informace, že příští rok se plánuje závodů pět. O tom, že je tento druh závodů ať už ve formátu hromadných nebo sólových startů na vzestupu, nemůže být pochyb. I UCI cítí, že by z toho mohlo něco být, a tak se můžeme těšit na příští sezónu.

Když je fronta na wapce, co udělá šikovný Angličan. Vleze i s kolem do myčky na auta!