Report: Bike Rally Most

Autor: Vítězslav Stránský, O. Šenk, kategorie: Report, vydáno: 8.10.2013

Něco mi prostě říkalo, že to bude zábava. Navíc je to kousek. Poslední podrbání na hlavě a je rozhodnuto. Sehnal jsem test bike od Máry Pittla z giantí prodejny Bikebros. Jmenovitě pak 29kový (čti twentynájnr) Giant Trance, jehož sedlá, v čím dál tím méně častých volných chvílích jmenovaný pan majitel a šlo se na věc.

Vše pěkně plyne, když v tom kamarád Radek týden před závodem volá. Prý mu asi nestihnou opravit a následně doručit tlumič. Už to trochu vypadá, že nakonec pojedu sám, když se Radkovi usilovnou facebookovou aktivitou podaří zajistit test bajk, tentokrát od Specialized, jmenovitě pak brutální Enduro Evo. Za karmickou se dá považovat skutečnost, že bajk měl navíc zamluvený Štěpán Hájíček z Bike and Ride, který však nakonec ochotně Radkovi stroj přepustil a sehnal si v Praze jiný. Díky za to.

#Most #Koupaliště Ressl #Radek 59 #já 103 #Mood up drink v láhvi #banánek v čokoládě #řízek od maminky #čekání na start #Braap

Osm rychlostních zkoušek, celkově je potřeba, být do 3 a půl hodiny v cíli, toť nejpodstatnější info od pořadatelů. Jedeme se projet do lesa, skočíme si zkusmo jeden skok a vracíme se zpět na start, kde už se schyluje ke startu prvního fičáka. Ano s jedničkou startoval Jirka Fikejz, všem zasvěceným známý to střelec. Z dalších borců uveďme Michala Prokopa či celkového vítěze Českého poháru v XC Jana Škarnitzla.

Enduro na start přivedlo přes 100 lidí, viděti bylo možno od XC hardtailů, přes různé typy celobrk včetně endurových speciálů a jejich, jak jsem se dočetl posléze, trailových variant, na jejíž praktické ukázce jsem právě, vstříc novým dobrodružstvím, seděl. Všude vládla pozoruhodná pohoda, nikdo nic nehrotil a jeden po jednom se jezdci vydávali k prvním RZtám. Nic nenasvědčovalo, že 30 km celkové délky s 9,1 km RZ na 900 metrů převýšení, by mělo být nějakým drsným zážitkem.

Radek startuje cca v 11:00, a když se někde nesekne, měli bychom se ještě potkat. Cíl první RZ je totiž v prostorách startu a já vyrážím až minimálně tři čtvrtě hodiny po Radkovi. Radek dojíždí, chválí si rozhodnutí nemontovat na bajka SPD. „Drsný, nahoře zavřený zatáčky v prudkým svahu, šutry, nic jednoduchýho“, sundává z hlavy zpocenou helmu.

„Víťa?“, kývne na mě startér, pípne mi čip a popřeje hodně štěstí. Zvolna se vydávám na start své první RZ. Na vrcholu kopce čeká cca 5 lidí a jeden po druhém si řekne, kdy chce do boje. Obyčejně je to kolem minuty po odjetí předchozího, ale když se dva znají, klidně i méně. Zapnu kufr, sedlovku dolu, startér mi pípne a jdu si pro první enduro trance v životě. Lesní svah řádný, cesta prašná, kořeny, šutry, cesta namotaná mezi stromy, kde nejedno rameno ve snaze o prúlet určitě utrpělo. Nic, zachovám chladnou hlavu, snažím se neudělat větší chybu a pomalu se s kolem seznamuju. Ve třetině RZ lidi povzbuzují, to už ale adrenalin dělá svou práci a dostavují se první známky euforie. Do cíle přijíždím s vědomím, že to šlo určitě o dost rychleji. Zvolna vyrážím na druhou RZ, u které mi dělá společnost skupinka z Bike and Ride. A zjišťuju další rozměr endura. Celou dobu závodu se seznamuješ s novými lidmi, za různých situací, na přejezdech, na občerstvovačce, na startu nebo v cíli RZ. Prostě paráda, žádná křeč.

To už ale dojíždíme ke druhé RZ. Tu jsem si užil moc, poprvé zkouším ze svého klidného představení (flow vole) občas i pohrotit a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. Opouštím cestu do širého lesa, ale naštěstí bez závažnějších komplikací. Nejvíc si ale rochním s teleskopem pod zadkem, jakmile je možnost, nechám ji vystřelit nahoru a odpočinu si, za RZ to udělám klidně několikrát. Samozřejmě, že si taky někdy omylem přehodím tác, místo sedlovky, ale to se podá  Druhá stage za mnou. Hlavně neplašit, říkám si a šinu si to občas i tlačením na další RZ.

To byla pro mě další lahůdka, rychlá bez nějakých extrémností a strašně bavila. Sice i tady jsem dostal po dobrém pocitu tři čtvrtě minuty od nejrychlejších, ale co, hlavně úsměv, ať vydrží co nejdéle. Čeká nás nejkratší RZ číslo 4, kde nejrychlejších cca 10 borců zajede pod minutu padesát. Cítím, jaké mám rezervy ve sjezdech, ale stále se nepouštím do žádných větších akcí s cílem nic nezničit, neútulně si lehnout apod. Jakmile vidím, že je rychlejší úsek, beru za to a snažím se jet, na co mi síly a schopnosti stačí. Za každou zatáčkou se těším, co přijde dalšího a strašně si to užívám. Dupu i do cca 100 metrů táhlého kopce před cílem.

Zatím dobrý, no, ale to sem ještě nevěděl, že mě čeká nejdelší, v mém případě skoro sedmiminutová nálož, kdy budu po pěti minutách křičet: „pískej konec“. Fakt drsný. Zjišťuju, že to není dobrý, že mi to docela naložilo, ale že by nebylo nejrozumnější tady tuhnout. Odevzdaně lezu opět do sedla a šinu si to podél jezera na RZ6. Potkávám Radka, který má za sebou 6ku – na křižovatce kousek od občerstvovačky. On však čerstvě nevypadá vůbec. Nezdržujeme se dlouho klábosením, jdu vdechnout banán, zalít colou a ionťákem. Doplňuju láhev a razím si to na hrad, ke startu šesté stage.

Cestou se ke mně připojí ještě Honza Hotovec, který si spletl značení a 6ku vynechal a zjistil to až na startu sedmičky. Dorážím ke startu, zrovna když se chystá na tu zakletou šestku. Zakletá byla, protože místo toho, aby hned po startu zabočil doprava, dal si to vesele doleva na nějakou brutální stezku pro pěší. Vrátil se po cca minutě, kdy už se chystám na start já. Prej neslyšel volání, ale sám po krátké sléze uznal, že tudy trať vést nemůže. Nic, jedu, když tak tě pustím, volám na něj. V půlce stage mě fakt dojede a hlásí, že si najde místo. Dvě stě metrů to fakt nejde, pouštím ho ale na kratší rovince, kde je konečně místo. S hlasitým „dííííííky“ mě předjíždí a točí doleva do prudkého svahu. Nevím, co tam vyváděl, každopádně vteřinu po tom co jsem ho pustil před sebe tam hodí takovej no control s objetím plané břízky, že jenom nevěřícně kroutím hlavou. Čeká mě pak nejprudší a nejtechničtější pasáž, kdy brousím zadkem plášť a připomíná to spíš kontrolovaný sesun, než jízdu.

Vylezu na kopec a pouštím se do RZ 7, druhé nejdelší. Ve druhé půlce už to je čistě jen boj a ne závod s časem, 300 metrů před cílem pouštím týpka za mnou, snažím se ho chvilku držet, ale jede jiný level, takže se potkáme až v cíli, kde mi děkuje za ochotný odsun z cesty.

Nekonečný přesun na osmou RZ si moc nepamatuju. Z mlhy paměti se vynořuje podivné škubání

do stehna, určitě bílá barva ksichtu, touha to dojet do limitu, abych si nezkazil celkový čas zbytečnou penalizací. Nevím, jestli to stihnu, pořádně už mi nejde přičíst ke startovnímu času 11:46 3 a 30 minut. Točím do lesa po panelce, kde si nechám rovnou pípnout poslední RZ a se snahou se někde nerozstřelit dorážím do cíle, kde čeká vydýchaný Radek. Nebudu popisovat, co se dělo, po 15 minutách agónie, jsem povstal jako znovuzrozený, šel si dát birella a checknout výsledky.

Závod vyhrál suverén dnešní sezony Jirka Fikejz, kterému zdatně sekundoval jeden z místních pořadatelů Tomáš Trunshka a bronz patřil Ondřeji Zelenému. Tvář seriálu, Michal Prokop, skončil na 4. fleku. Stupně vítězů 5.místem dotvořil Zdeněk Hendrich. V ženách vyhrála Jitka Škarnitzlová, 2. místo si vyjela s půlminutovou ztrátou Ivana Pechoutová, a bronz patřil Andree Drengubákové. Kompletní výsledky zde.

Cíl, nebýt poslední jsem si splnil, celkově 87. flek z 99 dorazivších a dojezd do limitu mě plně uspokojil. Rád bych závěrem poděkoval Bikebros za velikou ochotu s půjčením, seřízením kola a v posledku za umožnění super zážitku. Enduru, i když může mít dle profilu tratí mnoho podob. Určitě se chci v budoucnu zúčastnit znovu a myslím, že nebudu sám. Je to návykové a baví to, troufám si tvrdit, jak neortodoxní XCčkaře, tak i sjezdaře. Srovnání těchto komunit v rámci jedné disciplíny, řekl bych, stále novotou vonící fenomén, nebo ne?

Foto: Ondřej Šenk – galerie zde