Report: druhé kolo seriálu WBS odjeto a my byli u toho

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 4.4.2016

Jak říkal Steve McQueen, závodění je život, všechno mezi tím je jenom čekání. Takže se v neděli ráno pakuju a jedu žít směr Otrokovice. První kolo WBS v Bučovicích jsem samože prošvihl, protože jsem se zrovna opíjel a točil Gear and Beer na Elbě, ale o to víc mám závodní náladu. Dojezd na klid v neděli v 8, rychlá registrace, naladit se a čas jezdit. Ouha. Jasně, Otroky nemaj lanovku, to víme, tak si říkam, cajk budeme tlačit. Jaké je moje překvapení, když jsem asi jediný kdo přijel dneska ráno a počítá s hodinkou tréningu a tlačbou do kopce. Vývozy tady frčí už hodně od rána, včera to prej vypadalo úplně stejně. No nic, vývoz nemám, tak prostě čekám, až mi přijede stejně smýšlející slovenský kolega Kopca z BesneBetale Race teamu a tlačíme spolu. Jedou se dvě tratě, po 15 minutách tlačení jsme nahoře a naskakujeme na trať RZ 2 a 4. Cca minutu a půl dlouhá trať kde je hromada horizontů, odkloněných pasáží, pár zatáček s dvaceti číslama prachu, kameny, kořeny, boule. SU-PER. Dvojka je zábavná jako prase, nicméně jelikož je celá trať relativně „pomalá“, placatá a zatáčky dost zavřené a navíc přes horizont, je mi tady velký sjezďák spíš na obtíž. Krátké a šlapavé enduro je pro příště jasná volba.

Jsme dole, opět tlačba, tentokrát si střihnout traťRZ 1 a 3. Ta je o něco rychlejší, kratší a v prostřední části trochu prudká a hoooodně prašná. Navíc slovy ve „všec“h jízdách nedokážu trefit vnitřní stopu v nájezdu do prudké pasáže, takže ztrácím v každé jízdě asi hodinu na ostatní. O tom, že se skoro vždycky zabiju při přeskoku asi 5 cm vysoké klády škoda mluvit, prostě chodící kok*t drevený plechom pobitý. Ale o tom potom. Jednička/trojka jsou o trochu náročnější, o něco kratší. Dáváme každou trať dvakrát, po druhém svezení mě víc baví zase těžší a kratší jednička. No je čas na trochu zevlení dole.

A nejdůležitější věc, jelikož #beerismycopilot, je čas vyslat tam jednoho až dva Rebely 11 abych se na trati sám nebál. Registruju se sice přes internet ale pozdě, takže číslo 147 znamená „startuješ fakt za dlouho“. Do tratí se naskakuje podle čísel od 1, vždycky s 30 vteřinovým rozestupem. Ten je vcelku dostačující, jelikož jedu jak dement, nikoho nepotkávám.

Jo, jako vždycky když dojedu na WBS v den závodu uznávám, že by asi nebylo úplně zlé zkusit dojet na WBS den dopředu a ne až v den závodu a zkusit trochu trénovat. Obzvlášť na šíleně nepřehledných tratí v Otrokovicích, kde není vidět za nejbližší zatáčku, by bylo fajn vědět kam jedu. Nicméně protínám pásku jako první… bohužel ne cílovou, ale mlíko které vymezuje trať. A ak ještě jednou. Prostě „za tím horizontem to krásně vynáší doprava, je to o feelingu a talentu, nechat se vést trailem“. Kok*t podruhé… Nechci nijak kritizovat stavitele, ale jelikož se nejely vyježděné tratě na Otrokovickém kopci, ale spíš jejich variace, bylo prostě na každém místě napojení poznat, že trail takhle běžně nevede. Pokud jedete, jako já, bez toho aniž byste kdovíjak znali trať, snažíte se číst trail který vás prostě vždycky nějak vede. A najednou BUM, trail který prostě normálně vede doprava, včetně vyjetých kolejí a rolet a všeho, vede rovno. Tenhle pocit jsem zažil na víc místech. Jasně, je moje chyba že jsem netrénoval. A asi sem byl jeden z mála, co se fakt trať neučil metr po metru, ale baví mě jezdit spíš na oči a Otrokovice to moc neumožňovaly, hlavně kvůli tomu že vlastně nikdy nevíte, do čeho jedete.

Ale oukej, párkrát trefuju pásku, poseru co můžu, ale užívám si to na max. Moc nás nahoru netlačí ale taky neva, aspoň si můžeme pogratulovat, jací jsme pankáči. Časy ani neřeším, vím, že jedu pomalu a blbě, dám si 4 měřené jízdy a jedu domů s pocitem že jsem si to užil.

Jo závodění je super. Jasně, není úplně reálně nějak seriózně závodit, když netrénujete, minimálně tady ne, ale výborně připravené a zabezpečené tratě, kotel fanoušků za každou zatáčkou a mimo jiné i super počasí zařídily super závodní den. Když jsem odjížděl, jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo, jak moc vážně WBSko spousta lidí bere. Vždycky to pro mě byly „startovací“ závody. Tam kam jdeš když si chceš užít trochu závodního stresu, rozjezdit se před začátkem hlavní sezóny a nebo si vyzkoušet, jaký je to mít na sobě číslo poprvé. S coby začínajícího závodníka by mě možná trochu poplašilo, jak seriózně začalo WBS spousta lidí brát. Nad druhou stranu, i dost toho punku zbylo, ať už to jsou kluci z Punk Riders kteří ve svých vlajících košilích prostě umí pobavit, nebo kluk co startoval za mnou na normálním xc kole se sedlem dole, homemade vodítkem a véčkovejma brzdama. A rozhodně nejel zle. Pokud totiž člověk co je tady poprvé překoná překvapení z toho jak Worldkapově celá akce vypadá, všimne si, že i když se top 20 většinou po tréningu s vývozama zavře do karavanů a nepromluví s nikým ze zbytku startovního pole půl slova a myslí jenom na závod, pořád je tady spousta lidí, kteří závodí protože je to baví. A je jedno jestli máš na kole Kashimu nebo Suntour XCR, prostě závodíš a užíváš si. Příští kolo se jede až 9.7. v Trnavě, tak doufám že tam potkám i ty, kteří si pořád nejsou jistí jestli závodění zkusit!

Samozřejmě nemůžeme zapomenout na výsledky, celkově vítězí Petr Malý, druhé místo Libor Macek a třetí místo bere po pádu Tomáš Navrátil.

V Juniorech vítězí Erik Cais před Kristiánem Porubanem a top trojku uzavírá Tomáš Škarek. Mezi holkama jde vítězství taky do spešlu díky Simoně Porubanové, druhá je Michaela Šantavá a třetí Aneta Sládková. Nejlepší ve střelcích (ročník 2002 a výš) byl Lukáš Rokyta, druhý Tomáš Kolečík a třetí Matyáš Piňos. Vítězství v „dědkách“ bere samozřejmě Vlasta Hynčica.

Foto: Libor Drábek a Roman Sehnal, více na bikegeneration.cz