Report: SuperEnduro round 4 ve znamení bláta

Autor: Smety, kategorie: Report, vydáno: 21.9.2017

Čtvrté kolo italského seriálu SuperEnduro se jel o víkendu 9–10.9. v městečku Calestano. O traily se tu stará místní team Alpicella bike a na enduro traily tu podmínky opravdu mají. Všude samý kopec, ale to taky znamená pekelný výšlapy. Celý závod byl původně na 44 km s převýšením 1630 metrů. Počasí si ale s organizací pěkně pohrálo a tak byli organizátoři nuceni jednu nejtěžší erzetu zrušit.

Ale pěkně popořádku. Já (Milan Smetaník) s Tomem Hradeckým a mojí drahou polovičkou Lenkou, která nám celý víkend zajišťovala vývozy a za to ji opravdu veliký díky, jsme vyrazili na SuperEnduro do italského městečka Calestano. Již jsme v minulosti SuperEnduro na několika tratích jeli, ale zde jsme nebyli a tak jsme nevěděli, co čekat. Jeli jsme ve čtvrtek na noc a ráno v sedm jsme na místě a hned si jdeme dát (jako tradičně) do kavárničky kávičku a croissant. Hned na to jedeme autem na první kopec, kde jsou erzety 1 a 3. Kopec je to opravdu pořádný a auta mi je trochu líto. Ale hlavně si nějak nemůžu představit, že tady v neděli pojedu 2× nahoru. Jsme docela unaveni z cesty, ale vybalujeme a tlačíme na start. Je tu po vydatném dešti, tak už jen samotné tlačení kola dá slušně zabrat. Na startu se rozhodujeme, co pojedeme první a jelikož RZ1 hned prudce padá dolu, jedeme na erzetu 3. Ta je ze začátku pozvolná v odkloněném traverzu a pěkně to klouže. Najednou se trail hodně svažuje a je to perfektní hřebenovka, ale hodně, ale hodně z kopce a posetá kameny, které jsme nazvali ledové kameny, protože se na tom nedalo vůbec jet. Na pár místech musíme kola stlačit. Trochu níž je terén zase na mazlavé hlíně a máme tam opravdu plné ruce práce. Tohle nebude vůbec jednoduchý. Když se dostáváme dolu, jsme z toho dost přepadlý. Ještě jednou vyjíždíme na ten samý kopec a jedeme erzetu č. 1. Ta je hodně prudká a hodně zasekávací za stromama. Přijde nám ale trochu lepší než trojka.

Pak jedeme 10 km za město na trail č. 2. To bude pořádná porce šlapání při závodu. Dvojka je od začátku hodně dobrá. Perfektní hřebenovka se super zatáčkama. Prostě to jede. Potom se to stočí a jede se palba i s výšlapy po vrstevnicích. Je to ale úzká cestička a hlavně je to korýtko. Po jedné zatáčce si na chvilku nedávám pozor a kraj koryta mi chytá přední kolo a už s tím nejde nic dělat, tak si pěkně lehám. Bohužel mi řidítko sundává kolenní chránič a natrhává mi kůži na holenní kosti. Dost to bolí, ale jedeme dál. Dolů je to pořád stejný, pěkná palba.

Nakonec nám už zbývá poslední čtvrtá erzeta. Na ní je taky pekelně dlouhý výjezd. Erzeta je nazvaná La DH, ale DH to úplně není. Je to super trailík, který má 4,5 km a končí ve městě na náměstí (kam pořadatelé natáhli konec závodu). Je to nejhezčí trail, který má i flow, tak si ho dáváme nakonec ještě jednou. Nakonec jsme dost unavený i po cestě, tak se odpoledne přesouváme do městečka 20 km vzdáleného, jelikož v Calestano již nebylo volné ubytko. Ubytování je super, takže vybalujeme a odpočíváme. Večer ještě prší, tak se obáváme, jak to bude vypadat.

V sobotu ráno je poměrně krásně. Jedeme hned na jedničku a jelikož je po desáté hodině, traily stihly i slušně vyschnout. Až nás překvapilo, jak pěkně. Najednou je to super jezditelný a baví nás to moc. Hned dáváme i trojku a ta se na tom suchu dá jet taky pěkně. Je to lepší a lepší. Pěkně nám to odsejpá, tak jedeme dvojku a pak hned čtyřku. Vše bez nějakých problémů a moc si to užíváme. Sjíždíme do města, kde již probíhá registrace. Bereme čísla a prezenty od sponzorů a jedeme na ubytko. Nejdříve jídlo a pak jdeme ladit kola. Venku se trochu začalo zatahovat, tak se modlíme, aby se z toho něco nespustilo. Bohužel už při při přípravě kol se z nebe spouští lehký deštík a ten se postupně mění ve vydatnější. V devět večer se obloha otevřela a na zem se valí provazy vody. To není dobrý. Celou noc je stejně a ráno už to na chvíli vypadá, že se počasí umoudří. Než ale vyrazíme do Calestana, z nebe se opět spouští liják jako blázen a už to nijak nepolevuje. To zase bude závod.

V Calestano je situace s počasím obdobná, prší a prší a jen občas neprší. S Tomášem vyrážíme po povinném rozhovoru na startu s komentátorem Enrico Gualou na první výšlap. Je to 7 km a pěkně do kopce na rozehřátí. Docela to jde, nahoře pořadatelé dali občerstvovačku s pitím a to následně bylo na každém transféru. Výborný počin. Úplně volně jsme nešlapali a nahoře jsme měli 10 minut do startu. S Tomem si říkáme, jak bude erzeta 1 klouzat, ale to netušíme, jaký to bude peklo. Hlavně pro mě. Startuji před Tomášem. Projíždím první dvě zatáčky a najednou letím přes řidítka. Z ničeho nic. Nechápu. Lezu na kolo a chci se rozjet a po 2–3 metrech je situace obdobná. Koukám na kolo a předek je obalenej bahnem, jehličím a listím a kolo se vůbec netočí. Rychle to vyšťourávám a snažím se kolo víc roztočit. Projíždím několik bahnitých zatáček a opět se mi blokuje přední kolo a jdu zase mimo něj. Nechápu, že se to tak rychle zablokuje. V tu chvíli mě už předjíždí Tomáš. Ještě to párkrát zkouším, ale nejede to. Myslím, že je to blatníkem. Bez nářadí zkouším strhnout blatník z vidlice, ale páskovačky to fakt drží. Po 2–3 minutách se mi to daří a tak ještě chci závodit. Chvilku to jede, ale nejednou se mi zase ucpává přední kolo. Tomáše jsem už nedohnal a většinu trailu jsem tlačil a vyšťourával bordel mezi vidlicí a kolem. Erzetu, která měla trvat 7–8 minut jsem tlačil 24 minut. Totálně vyčerpán. Tomáš na mě dole čekal asi 5 minut. Koukáme, co se dělo s kolem, že to nejelo a zjišťujeme, že nová vidlice RS Pike má snížený můstek asi o 8 mm oproti loňskému modelu a proto tam nezbylo místo na to, aby ten bordel tudy prošel. Takže zradila technika. Ach jo.

Bohužel jsme si odkrojili z transferu na druhou erzetu asi 20 minut a je to fakt daleko, jsme si skoro jistý, že nestíháme start. Musíme do toho hodně, ale hodně šlapat. Vyčerpání začíná být už po jedný erzetě veliký, ale nevzdáváme to. Počasí je taky hnus, ale start stíháme a máme dokonce ještě asi 2 minuty času. Je obrovská vlhkost ve vzduchu a tak se nedají ani nandat brýle. Většina jezdců je nenasazuje. Bohužel se bez nich moc nedá jet, takže erzet 2 jedu víc poslepu než že bych závodil. Na dvou místech musím i zastavit a vyndat bláto z očí. Je to fakt peklo, ale alespoň to už jelo. I když někde defektím a půlku erzety jedu na poloprázdným zadním kole.

Po dvou erzetách je povinná občerstvovačka v místě startu. U auta se snažíme vyměnit alespoň zabahněné rukavice a já přezouvám zadní procvaklý plášť. Jedeme na náměstí, kde se dozvídáme, že byla zrušena RZ 3 z důvodu bezpečnosti. To chválíme, jelikož by to bylo tlačení po ledových kamenech a taky to stejný ucpávací bahno jako na RZ1. Start na RZ 4 byl posunut o 1 hodinu a tak ještě převlíkáme některé mokré věci. Klepeme ale fakt kosu a to jsme dlouho nezažili.

Konečně vyjíždíme další transfer na poslední nejdelší erzetu zakončenou průjezdy uličkama historického městečka. Těšíme se na ni. Celá erzeta slušně klouzala a hodně se na ní šlapalo, ale jelo se perfekně. Jednou si ustlávám v zatáčce v největší kaluži, ale za chvíli už sprintuju městečkem a projíždím cílem.

Je to za náma. Totálně zasviněný, promrzlý a promočený. Ale vysmátý. Ještě klepeme kosu asi 40 minut ve frontě na umytí kol za vydatného deště, ale po převlečení do suchýho a teplýho nám je už fajn. Ještě na náměstí koukáme na výsledky, který pro nás nejsou vůbec zajímavý a pak vyrážíme na dlouhou cestu. Na konec sezony to byl zajímavý závod.

SuperEnduro je seriál závodů s dlouhou tradicí. Určitě bych doporučil všem, kteří se chtějí posunout trochu dál. A taky těm, kteří nemají (třeba finančně) na to objet závody EWS. Toto je super alternativa za rozumný peníz.