Report: Enduro de Giromagny - závod, který nechceš, aby skončil

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 5.9.2017

Francie, země, která dala světu MTB enduro je místo, kde se každý víkend koná nespočet enduro závodů. Pokud si chceš užít pořádné závodění, skvělé dráhy a úžasnou organizaci není nic jednoduššího než vyrazit právě sem. Po roční pauze jsem opět vyrazil spolu s Tomášem a Oskarem do Giromagny a byla to zase pecka.

Giromagny je malá vesnice nedaleko Belfortu, Belfort je větší město, má vlakovou zastávku, ale takovou na které staví francouzský rychlovlak TGV, ale přestože zde je TGV, tak ve francouzských rozměrech je to maloměsto. Nicméně jeho okolí to je Alsasko, kraj kde jsou relativně velké kopce, na naše poměry, na francouzské to jsou spíše kopečky, 1400 metrů nad mořem ve srovnání s Alpami je nic. A právě okolí jednoho z místních vrcholů Ballon de Alsass se konal již šestý ročník závodu Enduro de Giromagny.

Letos to vyšlo tak, že se závod konal víkend před veletrhem Eurobike a relativně blízká vzdálenost přímo nabízela spojit obě akce dohromady, slovo dalo slovo a plán byl na světě. Nicméně první problém nastal, když jsme se chtěli přihlásit, web organizátorů hlásí vyprodáno. Oskar je však zasloužilý závodník v Giromagny, jel všechny ročníky mimo jednoho, kdy měl krátce po vyléčení zlomené pacičky a zná se tedy velmi dobře s pořadateli. Jeden mail a už jsme byli na startovce, tři magory, kteří váží 1000 kilometrů dlouhou cestu na závody až z České republiky prostě na závodě mít musíš.

V navečer sobotu, když dorazíme do Giromagny, ladíme piva a taky kontrolujeme startovní čísla, no ty voe, máme 19, 20 a 21! To znamená, že jsme na začátku startovního pole, sem úplně výkonnostně nepatříme, první desítka jezdí EWS a jsou zde jména jako Jeromé Clement nebo třeba Rémy Absalon… Kluci pořadatelský asi netuší s kým mají tu čest.
Výhodou startu na začátku je lepší stav dráhy a zase naopak horší čtení trailu, protože nejsou vyjeté žádné stopy, závodníci z konce startovního pole to mají zase úplně obráceně. Jo a samozřejmě, jsme ve Francii, takže se jede na oči.

Neděle, krátce po deváté se jede na start jedničky, všichni v dobré náladě, vtipkují, smějí se. Po cestě nechybí zastávka na kávičku a bábovku, pecka. První RZ startuje kousek pod vrcholem Ballon de Alsass, pár zatáček na louce a už se jede do lesa. Prvních 100 startujících jede ve 20 sekundových rozestupech a zbytek po 15 sekundách. Dvacet sekund uteče jako nic a už valím za Tomášem, který startuje přede mnou. Dráha je parádní, zatáčky, odklopené šikminy, sem tam prudký úsek, skůček, ale i trocha šlapání. Podle mapky to vypadá, že pojedeme hrozně dlouho, když najednou – jsem v cíli. Cože, to je už konec? Tak krátký? Já na tomto chci závodit dýl, chci víc, jen pět minut RZ – to je málo, tohle nemusí končit nikdy.

Transfer na dvojku je milosrdný, jedeme, tlačíme a kecáme, uteče nám to hned, startuje se kousek od startu jedničky a dráha je stejně parádní jako na jedničce. Dojíždím Toma a dropuji na cestu, nový Cannondale Jekyll na kterém jedu je sice hodně progresivní, takže nejde dát skoro doraz, ale já ho dal. Byla to rána jako do piána a zadní guma říká pápá, defekt… snad už budu na dohled cíle… no nebyl jsem, byla to nejdelší RZ dne a na prázdným zadním kole trvala věčnost. Ale i tak to byla krása.

Na trojku jedu již s duší, nabombeno snad na tři atmosféry, před startem kontroluji tlak jaký vozí Jeromé, prej 1,7… já to mým tlakoměrem v pravé ruce šacuji minimálně na dvě a půl, dám do kola ještě pár šťouchanců pumpou, pro jistotu. Trojka je už technicky těžší, některá místa jsou fakt hodně z kopce a chce to jet opatrně. Tady se válet by bolelo.

A teď to přijde, OBČERSTVOVAČKA. V Giromagny mají na občerstvovačce spoustu jídla, ovoce, sýrů, salámů, ale hlavně, hlavně čerstvé vafle s nutelou. Vynikající! Pojedem kolem vaflí dvakrát, yes, to chceš! Ne, vlastně třikrát, čtvrtá erzeta vede těsně za stánkem s občerstvením, spousta diváků, hudba hraje, to tě vyhecuje k ještě většímu výkonu.

Na poslední RZ je třeba ještě pokořit celý kopec, místo startu je shodné se čtverkou. Začíná se skalkou, hodně prudkou zakončenou točkou doleva, nejtěžší místo celého závodu, ale přitom to bylo relativně snadné, následuje dlouhý traverz v šikmině, kde si prostě na přední brzdu šáhnout nesmíš. Křížíme šotolinovou cestu a co by to bylo za závod, kdybych se nevyndal, šup a už ležím. Posbírám se a najíždím do tobogánu, tady je to jak na skluzavce, naštěstí překonám jej bez ztráty další kytičky, vidím cílové město. Profrčím pár prudkých switchbacků a najednou proti mě jde zástup lidí… Co tady děláte? Nic, jdeme se kouknout na závod, ty jsi už projel cílem a nějak jsi to nezaregistroval… aha, bylo to tak krásný, že bych klidně pokračoval dál.

Francouzské enduro je rozmanité, na jejich poháru v Samoens na počátku léta jsem bojoval o život a skončil na chvostu, zde v Giromagny, na menším závodě jsem se zase cítil jako závodník. Na toto mám skill i fyzičku a hlavně tohle je super zábava bez ohledu na to jak rychle jedeš. Věřím, že i ten poslední dojel do cíle s rohlíkem na obličeji. A pokud se chceš na závodech bavit stejně jako my a dalších 350 lidí vyraz do Francie, otevře ti to oči, rozšíří obzory a možná pak už nebudeš chtít závodit nikde jinde.

Foto: Damien Guoit