Report: La Trental - když zaprší, tak nejezdi - my přesto jeli!

Autor: Keli, kategorie: Report, vydáno: 11.9.2017

Mervelier je malá vesnička v kantonu Jura na dohled Francie, místo, kde nejsou žádný velký kopce v okolí a taky místo, kde se jezdí švýcarský enduro pohár. Kdo by čekal nějaký Alpy, kopce s mega převýšením, bude zklamán, ale Švýcaři umí udělat sakra těžké dráhy i na menším kopci.

Závod La Trental byl zakončením našeho francouzsko-německo-švýcarského tripu během kterého jsme měli naplánovány dva závody a mezi nimi návštěvu Eurobike veletrhu. Zakončení to bylo opravdu důstojné, ale k tomu se dostaneme.

Švýcarské enduro, byť nás od Francie dělí jen pár kilometrů, je trochu odlišné od toho francouzského, především v tom, že se jezdí s tréninkem. Dráhy jsou známé dlouho dopředu a samotný závod se jezdí v sobotu. Takže několik víkendů před ním je na dráhách nátřesk, ani my jsme trénink nevynechali a dobře jsme udělali.

Místní dráhy jsou totiž hodně z kopce, tak hrozně dolekopcom, že z toho jde místama až strach. Měli jsme na trénink sobotu před závodem v Giromagny report zde a cílem bylo objet co se dá a přitom se totálně nevysílit před závodem. Shuttlem na kopec a pak si druhým autem dojet pro auto, co stojí na kopci a tak stále dokola. Plán skvělý, ale podařilo se nám projet jen tři z pěti RZ, s tím, že zbylé dvě natrénujeme v pátek před závodem a nebo pojedem na oči v závodě.

Oskar zde závodil již loni a naštěstí zvolil na trénink ty těžší. Díky mu za to, říkal jsem si při závodě! Od Oskara respektive od jeho kámoše Guillauma Heindricha je i rada „když zaprší, tak nejezdi“. GH na kole umí a jezdí fakt rychle, výsledkově cca top 10 ve Francii, jeho radě jsem nejdřív nerozuměl, ale nyní po závodě už vím přesně, co tím myslel.
Tři dny před závodem hodně pršelo, organizátoři dávají na fejsíček motivační video se slavnou jízdou Dannyho Harta na blátě z Champéry… Oskar do toho v pátek háže vidle a že nejede. My s Tomem to nevzdáme, kolem dvanácté večer kempujeme u fotbalového hřiště v Mervelieru, kde je zázemí závodu.

Ráno vyfasujeme číslo s čipem, kávu, bábovku a můžeme na start. Není určené pořadí ve kterém se startuje, ale pro jednotlivé RZ jsou otevřené časová okna, například první RZ můžeš jet od 8:30 do 10:00, ani dřív, ani později. Závodí se na dvou kopcích, na každý z nich vede cesta, na jeden kvalitní asfaltka a na druhý lesní cesta, celkem na nás čeká 2000 metrů převýšení… výjezdy jsou relativně milosrdné, sice jedeš pořád do mega kopce, ale příjemně… skoro to ani nebolelo… skoro.

Jednička je krásná erzeta na rozjezd, dáváme ji na oči, takže to kvitujeme. Jedná se o dráhu plnou klopenek, zasekávaček a traverzů, kromě pár metrů na startu nikde nešlapeš. Povrch je blátivý, ale takové to správné blátíčko, někdo tomu říká plastelína, jiný zase kostičky – grip jako kráva, boží.

Přejezd na dvojku ozvláštní místní trubadůr, když na alpský roh vyhrává a tobě se hned líp šlape. Tuto dráhu jsme jeli a bavila nás hodně, spousta techniky a několik míst na které si vždy vzpomeneš, třeba jako úzká north shore lávka cca v polovině. Dojel jsem na ní týpka, který vede kolo… „Run, run, run!“, řvu na něj, protože když na lávce zastavím, vím, že spadnu. Borec běží a na konci seskakuje, uff, to bylo o fous. Na konci dráhy už to tolik nedrží a spíš to hodně klouže, podaří se mi šikovně vystoupit z kola, ale už nedaří se mi dostat zpět na dráhu… je to volaké šmyklavé.

V cíli se všichni smějeme. Avšak jen do chvíle, kdy z nebe začnou padat první kapky. Teď to začne být zajímavé. Transfer na trojku je v totálním chcanci a z třetí dráhy máme všichni velký respekt, je hodně z kopce, spousta kamenů, kořenů a hlavně míst, kde rozhodně nechceš padat. Jakmile odstartuji, je mi jasné, že dostat se do cíle bez pádu je unreal. Stejně tak i celou dráhu sjet nějak důstojně. Prudká bahnitá místa kloužou tak, že leckterá klouzačka by se mohla jít zahrabat. Výhodou je, že si cestou popovídáš, kolem dráhy postávají další závodníci a přemýšlejí nad taktikou jak se dostat dolů. Volba stopy je zásadní, nemyslím volbu jízdní stopy, myslím stopu kudyma to sejít a zůstat v celku.

Čtyřku a část pětky jedu na oči, z transferu tuším, že tohle prostě v extrémně mokrých podmínkách asi nesjedu a po pár prvních metrech vím, že ty prudký místa ani nesejdu. Nejhorší je, že se na dráze střídají místa s geniálním, ale naprosto geniálním flow s maximálním gripem s úseky, kde grip absolutně neexistuje a navíc jsou extrémně z kopce. Těžko popisovat, to se musí zažít. Podle informací po závodě, prý jen tři lidi z celého pole sjeli dráhu bez pádu, kouzelníci.

Poslední RZ je nejdelší, nejnáročnější, nejvíce z kopce a taky nejtechničtější, ani za sucha v tréninku to nebylo zadarmo, ale bylo vše jezditelné, velmi těžké, až trialové, ale sjízdné. Za totálního chcance a bláta byl problém některé úseky sejít, nebýt pomoci diváků okolo trati, tak nevím jak bych se dostal dolů.
Jako bonus se mi na jedné z treter vycvaklo Boa kolečko a bota nedržela na noze, jestli pojedu 15 nebo 20 minut už je mi úplně jedno, zastavuji, sundávám rukavice a opravuji. Dojíždí mě Tomáš a společně zafandíme závodníkovi, který jeden úsek projel. Mega respekt! Mimochodem, nejvíc nejtěžší úsek na pětce se jmenuje Delirium, v kraji, kde má absinth silnou popularitu, je to hodně příznačný název.

Jestli se můj výkon na prvních dvou erzetách dal považovat za závodění, tak od trojky to je kompletní survival, cílem je jen dojet. Valná část závodníků prý závodí v enduru, survivalu nefandí a tak je v cíli klasifikováno 72 závodníků… ze 130! Během závodu jsem se válel tolikrát asi jako za posledních pět let dohromady. A jak řekl Tomáš, kdybych měl na nohách místo espédéček pohorky, sundal bych ze závodního času minimálně deset minut!

Švýcarské enduro není pro každého, nejsou to cestičky, které sjede každý, jsou to extrémně náročné dráhy, které dokonale prověří nejen tvoji techniku, ale i fyzičku. Pořadatelé naprosto bez respektu vyberou to nejtěžší, co na kopci najdou a zařadí do erzety. Ale i vše ostatní je na špičkové úrovni, jsme ve Švýcarsku, jen občerstvovačky slabší, český standard tě rozmazlí. Potěší společné jídlo po závodě, zázemí s teplou sprchou a společná party, kde probereš zážitky s ostatními. Zkušenost veliká a rozhodně neříkám, že sem už nepojedu, spíše naopak. Protože zážitky musí být silné a La Trental enduro jím rozhodně byl.

A na závěr, jedna nově nabytá zkušenost: Když to klouže, zkus to po zádech!

Foto: Guillaume Le Guillou Photography