Report z Enduroserie: (Ne) Bahenní lázně v Morávce

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 28.8.2018

Tentokrát jsem se rozhodl vzít Enduroserii „poctivě“, tj. sobota tréning, v neděli závod. Žádné „Na oči“ jak to drhneme obvykle.
Vzhledem k teplotám posledních několika týdnů a naprosté absenci deště, připomene pohled z okna každému zkušenému hráči PC her, že by si mohl jít zase znovu zahrát FallOut trojku. Proto všechny zemědělce a taky lidi, kteří nemuseli o víkendu závodit, potěšila předpověď víkendových dešťů. My ostatní z ní byli nadšení už výrazně míň. Navíc v Jeseníkách prší i když neprší. Navíc, tréning ukázal, že na mokru to tady nebude žádná lambáda. Teda lambáda to vlastně naopak bude, tanečních kreací bude dost.

Tým v čele s Kamilem Tatarkovičem připravil na letošní rok celkem 5 RZ pro kategorii Race, Hobíci nejeli první RZ, takže ti měli 4. Kamila i lidi okolo musím pochválit za přípravu tratí, evidentně se docela hecli a připravili jednu úplně novou RZtu, jedničku pro Race a zbylé 4 byly překopané tak na padesát procent. Takže i účastníci loňských ročníků rozhodně nejezdili z paměti. Občas se maximálně objevilo drobné Deja vu z loni, díky podobným napojením atd, nicméně jinak se jelo opravdu téměř po nových tratích. Některé nosné prvky trailů zůstaly, k nim se ale z pravidla přidalo něco víc zábavnosti. A nebo něco víc šlapání.

V sobotu nad ránem asi něco vody spadlo, ale nebylo to evidentně nic extrémního. I to ale stačilo, aby byly kořenové pasáže při dopoledním tréningu řádně oslizlé. A že jich bylo dost. RZ1,2 a 5 byly situované v bikeparku Kopřivná, trojka vedla už tradičně do druhého údolí směrem na Karlov a čtvrtá „stage“ byla na kopci ve Skiareálu Myšák. Jednička nebyla vyloženě extrémní, ale ve své horní části měla poměrně nepřijemně vyhlížející „skalku“, místo kde bylo hodně kamenů, hodně kořenů, hodně stupňů sklonu a hodně málo místa na chyby. Za vlhka to nebylo nic moc. Za mokra to bylo moc. Moc děsivé místo. Jinak byly ale všechny tratě v Kopřivné velice podobné, hodně hrabanky, hodně kořenů, ne vyloženě rychlé zato, pokud jste se jenom nevezli, vyloženě bolavé. Ačkoli to v sobotu nebylo až tak cítit, protože jsme se spíš vezli, 1,2 a 5 po závodnících chtěla dost fýzy. Tu jsem s sebou nepřivezl. O tom později. Trojka a čtverka byly podobného ražení, dost kořenů, dost hrabanky, trocha kamenů ale výrazně vyšší rychlost a tím pádem menší nároky na sílu nohou.

Tak jsme si v sobotu potrénovali, pojezdili a můžu říct, že sobota maximálně bavila. O tom, kolik jsme za tréning stihli piv škoda mluvit. Ale rozhodně přidali na fun factoru tréningového dne. Večer jsme pak zakončili tradičním večerním prologem. Někdo se světly, někdo bez. Tradiční přescesťák se pro letošek výrazně snížil a zkrátil, takže ho vyslali asi skoro všichni, dole pár klopek a boulí a tradá, jste v cíli. O večeru nemá cenu se rozepisovat, jelikož jsem závodník,jel jsem na slušno domů, dal si těstoviny a šel brzo spát (tvl, normálně sem to fakt tentokrát udělal… stárnu)

Ráno většinu závodníků probudil zvuk vody padající na zem. Evidentně ji bylo hodně. Evidentně padala dlouho. Evidentně to dneska nebude zadarmo. Evidentně bylo v Malé Morávce okolo deváté hodiny 8 stupňů nad nulou. (Pro srovnání, před týdnem bylo po celé ČR minimálně o 20 stupňů víc). Zde patří velký dík klukům z Beast Bikes, kteří mě nechali ohřát se a najít úkryt v jejich obytce na jejich stánku (Kupte si Beast a k němu Quai kola!).

Chvilku bojuju i s myšlenkou, že se na to dneska vykváknu. Obzvlášť když vidím nešťastné Hobíky, co dojíždí do cíle jejich první RZ a jsou komplet mokří, komplet od bahna, komplet zválení. No… nezávidím. A to navíc nejedou tu nejhorší RZ. Kterou jedem jako první. Naštěstí pro nás, startující v 11 hodin, se počasí okolo desáté dost umoudřilo, přestalo pršet a dokonce se i dost oteplilo. I tak ale volím nepromokavé kombo a podzimní bundu a drápeme se na první RZ. Tu s tou skalkou bez místa pro chybu. Tu, co bude za mokra survival.

No, kopec v Kopřivné není velký, nahoře jsme po šotolince zachvilku. Nicméně přemluvit se do startu jedničky stojí výrazně víc sil. Nakonec ok, „seš ready?“ „Ne, ale pípni mě i tak“… a jedu. Po prvních pár metrech mě ale čeká relativně příjemné překvapení. Ačkoli čekám bahenní lázně, výše zmíněná Falloutová země saje vodu docela značně. A kořeny taky tak. Takže pod tenkou vrstvou bláta a i přes malinkou oslizlost kořenů, to překvapivě docela drží. A neříkám že jedu dobře ani rychle, ale prvních pár metrů se úplně netrápím. Pak ale nájezd do prudké těžké pasáže, vycvakávám nohu (nevím proč) a hlavně si všímám (nevím proč se dívám okolo sebe) spousty lidí, co tady čekají na krev. Už dlouho se mi nestalo, že by na enduro závodech byl regulérní kotel okolo trati. To mě samozřejmě plaší ještě víc a sjíždím nejtěžší pasáž (kde se báj d vej dokonce v jednom místě i práší, fakt bylo sucho) v elegantním no footu za doprovodu nadávek, které pramení z momentální chvilky sebereflexe. Ale jo, přežil sem, s jedním odšlápnutím a jedním drobným sáhnutím na zem… a teď už to teda bude lehký? No… ani ne. Většina převýšení co mám na jedničce najet už je za mnou. Takže šlapání. A není ho dost. Neříkám, že jedu po rovině, ale prostě to bez šlapání nejede. A už vůbec ne rychle. Tady přichází ke slovu ta má fýza… jak ji nemám. Plíce pálí, nohy bolí a stejně nejedu rychle. Ouha.

Cíl jedničky, překvapivě cítím mimo bolesti i to, že je mi vedro jako prase. Na jednu stranu šlapání, na druhou ono nepromokavé kombo, co rozhodně dneska nebude potřeba. Navíc mraky se začínají trhat a teplota stoupá. Je rozhodnuto, převleču se. Ale jednička končí zhruba v polovině kopce u kotvy, tím pádem pitstop bude po dvojce. Zase šotolinou nahoru. Přitopili řádně, nějak se potím.

Dvojka. Dvojka začíná z cesty kus od lanovky a jede částečně po fun trailu. A je dost šlapací. No. Je celá šlapací. Ačkoli v tréningu jsem si užíval a vezl se a docela mě to bavilo, v závodě to bylo slabší. Buď jedete po kořenech v hrabance, která je vlhká a zrovna dvakrát nejede. Nejrychlejším klukům, co to tady evidentně museli mega rvát, nezávidím. Já se tak napůl vezu a díky tomu mi naštěstí zbylo dost síly, abych si užil dost legrace ve spodním lesíku. Široké zatáčky v hrabance, hodně stop na výběr, hodně kořenů. Boží úsek. Jenom kdyby byl malilinko víc z kopce. Ale uznávám, to je spíš má chyba.

Hned, co dojedu dolů posledníma klopkama v bikeparku se běžím převlíct do něčeho co větrá… opět do stánku Beastu, kupte si dva beasty a dvě sady kol! Kupujte věci, jsou dobré!

A přesun na RZ 3. Za vede z „vedlejšího kopce“. Výšlap je trochu delší, proto je logické, že se nám v hlavě odehrává myšlenkový experiment obsahující „Pivo“ a „kdy a kde je nejdřív sehnat“.

Start 3 začíná zajímavým sjezdíkem s kameny an širokou cestu. Tady opět kus oblíbeného šlapání, naštěstí se pak trail výrazně nakloní a hlavně rozjede, protože se jedná, jako v předchozích letech o křižování do lesa a zpět okolo široké lesní cesty. Nálety do lesa baví, navíc není potřeba vyloženě moc brzdit a relativně to i drží na vlhkých kořenech. Ne moc, ale trochu jo. Závěr je pak spousta příjemného pohoupání v hrabance.

Přesun na Myšák. Bohužel nás a naši chuť na pivo dost překvapuje vybydlenost Karlova a hlavně zahrádek a restaurací. Jasně, pršelo… Ale nikde nikdo. Takže s jazykem na dresu a myšlenkou na nejlepší nápoj na světě trpíme výjezd na čtyřku. Ta je velice podobná jako loni, začátek na DH myšák, hlína kořeny v lese, dvojitý dropík (co teda klouzal), přejezd louky co dost, dost bolela a pak hrabanka a trochu kamenů. S výjimkou asi tří míst velice malinko šlapavá RZ. Asi nejmíň ze závodu. Oukej, může být.

Poslední výšlap už je v podstatě za odměnu, nohy sice bolí ze šlapání v RZ ale vidina zrzavé odměny v cíli je silnější než bolest.

Pětka je velice, velice podobná dvojce. Hodně hrabanky, horní příjemně prudká a rychlá pasáž vede kousek od bývalé DH tratě je vyježděná skoro do sucha, takže drží jede a je megazábavná. Pak teda zabolí přejezd celé sjezdovky, po něm pár zhoupnutí v hrabance a zase výšlap… no v tréningu byl teda kratší… a zase podobný závěr jako závěr dvojky. Poměrně plochá spodní část lesa, nájezdy a výjezdy na nízký hřebínek, zatáčky zařezané do hrabanky, co drží jenom tak tak a musí se z nich vyšlapat. Pak trocha podrncání v klopkách, zase šlapání přes sjezdovku (tady už nevím jestli stojím nebo sedím, prostě to jenom bolí) a dojezd do cíle. Au. Štíplo to.

Letošní Fox Enduro race Morávka měl spoustu hrabanky, spoustu vody, ale naštěstí ne na trailech, spoustu novinek, ale taky dost šlapání. Je tady trochu cítit, že kopec je holt malý. Tým stavitelů z něj evidentně vydoloval co šlo, každopádně i tak ale patří enduro v Kopřivné spíš k těm technicky míň náročným podnikům. Ale o to víc náročným fyzicky.

Nicméně tratě byly opravdu pěkné a až na pár nepříjemných zpomalovacích zatáček měli super flow a určitě by se daly parádně odjet na oči. A pokud přijeli účastníci za zážitky, dostali jich možná víc, než unesli. Obzvlášť parádní byly hrabankové pasáže, hrabanky bylo dost pro všechny a i oněch úseků bylo docela dost. Jo, takhle by mohlo vypadat přijemné enduro, co přitáhne dost lidí. Pro HC ortodoxní závoďáky, co chtějí opravdu těžké tratě to tady ideální nebylo. Na druhou stranu, svezení parádní a ono sjet i snazší trať dobře, dá zabrat.

Mezi nejrychlejšími to vypadalo takhle: Celkově vyhrál kategorii Race slovenský sjezdař Martin Knapec na CTM, druhý Kuba Říha a třetí Petr „Maloch“ Malý. Na čtvrtém místě pak vítěz kategorie U21 Vojta Bláha a pódium uzavřel sjezdový a teď už vlastně i enduro matador Vlasta Hynčica (který vyhrál Masters 40+) V holkách si vítězství odvezla Andrea Drengubáková, před druhou Štěpánkou Nestlerovou ze Slovenska a takřka domácí Janou Horákovou na třetím místě.

V kategorii Hobby bylo pořadí kluků: Martin Moško, Vojta Kurfiřt a Filip Zajac, holkám pak dominovala čtrnáctiletá Simonka Kuchyňková (to je ta malá holka, co zase zajela hodně velkejch kluků), druhá Téra Vybíralová a třetí Dana Vosičková.

Foto: Rob Trnka / Enduroserie.cz