Report: Tom Gayer závodil ve Finsku - enduro za polárním kruhem

Autor: Tomáš Gayer, kategorie: Report, vydáno: 2.8.2018

Po letech jsem si dopřál dva měsíce letních prázdnin, jako to bývalo kdysi na škole. Protože nemám moc rád letní horka, nabalili jsme dodávku a vyrazili na sever projet si celou Skandinávii. Letos je tu ovšem nejteplejší léto za posledních 250 let a slunce pálí snad šestnáct hodin denně, tohle prostě nenaplánuješ.

V dodávce vezeme i moje endurko. Co ale s ním v rovinaté zemi tisíce jezer? Po pár dnech googlím „enduro Finland“ a hele – mají tu taky svoji Endurosérii! Sportax enduro series má letos pět závodů a tak hned koukám na lokality a kalendář, jestli něco nemáme po cestě. A něco by tu bylo!

Levi Midnight Enduro 2018 vypadá na webu výborně. Nejsevernější enduro závod na planetě! Bikepark Levi leží totiž v Laponsku, vysoko za polárním kruhem. Santa Klaus bydlí o dost jižněji. Závod nabízí 2700 výškových metrů sjezdu (víc prý nemá žádný závod na sever od Alp) a race time přes 35 minut vypadá taky slibně. Sami Finové říkají, že Levi není žádná hora, je to jen kopec. Tak kde to tu nabrali? Kopec má 580 metrů, tak se pojede 10 RZ s převýšením 250 – 300 metrů. No a ještě by byla škoda nevyužít dalšího lákadla severských zemí a to je polární den. První dvě RZ pojedeme už v pátek pozdě večer a světla opravdu nebudou potřeba.

Do Levi přijíždíme ve čtvrtek odpoledne. Už z dálky vidíme z rovin čnít kopec obestavěný lanovkami a sjezdovkami ze všech stran. Kempujeme na parkovišti nejblíž registraci. Nepojede se tu jen enduro, ale taky XC 24hodinovka, triatlon, běh do vrchu a další. Celé se to jmenuje Levi Outdoor Fest.

Z auta vytahuju kolo, abych ho trošku naladil na závod. Jak všichni víme od Číži, základ jsou pláště. Takže šup tam odolnější Super Gravity gumy. Bezduše mě ladil Kule svým super pudingem, který poctivě vyškrábu z lehkých plášťů a přendám do závodních. Někde se stala chyba, přední průběžně uniká celý závod. Na servis vidlice po koupi dodávky taky nezbylo, takže aspoň namazat kluzáky a přitom taky přední kotouč – prostě šikula. A na závěr ještě trošku ufouknout tlumič, abych zjistil, že sebou vezu nefunkční pumpu. Ok, už to kolo raději nechám být a projedu si aspoň jednu trať. Ta kopíruje profil laponských kopců, ty mají plochý vrch a prudší úpatí svahu, takže dole před cílem je to už docela seriózní technický padák. Tohle vypadá hezky.

V pátek ráno zkusím ještě projet nejdelší RZ závodu. Je na sousedním kopci, kam se šlape za svoje. Výhled z vrcholu stojí za to. Přišli se pokochat i dva sobi. Samotná RZ je fyzicky hodně náročná. Vede po hřebeni a docela kus se v ní i šlape do kopce na menší sousední kopec. Z něj pak padáme po turistické pěšině plné velkých kamenů a menších skalek. Nádhera, ale já moc nedávám to šlapání a vidlice bez servisu ty kameny. Jdu si odpočinout na registraci. V ceně startovného (55,65 nebo 70 Euro podle data přihlášení) je lanovka na pátek i sobotu. Zvlášť ten pátek je od pořadatelů fajn bonus. Je to vlastně lanovka na trénování, protože na dvě páteční RZ se pošlape za svoje. Registruju se na místě jako jeden z posledních. Číslo 169 znamená, že budu startovat do všech RZ hned jako čtvrtý.

Nechci se před závodem nějak vysilovat, na kolo nebyl v posledních měsících skoro čas. Z šesti různých tratí (čtyři se pojedou dvakrát) si projedu před závodem tři. Následuje briefing v angličtině v podání majitele finské značky Pole, která je jedním z hlavních sponzorů. Na startu je Pole taky hodně vidět, sedlá ho odhadem každý desátý závodník.

Šlapu na večerní start a navazuju první kontakty s finskýma závodníkama. Chtěl bych se o ježdění ve Finsku dozvědět víc. Pevně daný čas startu už se blíží, bezkontaktní časomíra zapípá a jde se na to. Hlava závodit chce, ale v kopci to nedokáže vysvětlit nohám. Předjedou mě dva závodníci na 12 minut dlouhé RZ. No co už. Jsem na dovolené, tak kam bych se honil.

Šlapeme na dvojku a Sasu Kirvesmäki, který startuje za mnou, už mě rovnou upozorňuje, že mě zase bude předjíždět. No tak snadno by to zas nešlo, kámo! Dvojka je technická a z kopce, tak se hecnu a Sasu nemá šanci. Tohle se mi už líbilo, takhle by to šlo!

Ráno znovu nafoukat Kuleho bezduše a hurá na lanovku. Celý to parádně odsýpá a nikde se moc nečeká. Sjedeme dolů a hned lanem nahoru, pět minut čekání na další RZ a tak pořád dál. Jedeme dvě RZ v bikeparku, kde některé úseky vysypali prosívkou, z které je teď totální písek. Je to tak na fatbike. Podobný povrch se tvoří v zatáčkách na sjezdovkách, kde přeschlá hlína tvoří hluboké koleje v sypkém podkladu. V jedné takové zatáčce jdu k zemi. Tyto RZ se jedou většinou dvakrát. V druhé jízdě se mě daří víc jezdit rychlejší vnitřní stopy a snad je to znát i na časech.

Většina tratí by se dala označit za hodně rychlé a šlapavé s minimem zatáček. Na naše poměry vlastně trošku nuda. Finové to ale zjevně mají rádi, stejně jako jejich kola Pole, která jsou na tyto tratě jako dělaná. Extra dlouhá geometrie a položená vidlice a bike jede jak po kolejích.

V cíli zvu všechny do Čech na českou Endurosérii a český pivo. Tady stojí plechovka Holby v Lidlu 3 Eura. Výsledky ukazují 65. místo ze 135 závodníků v mužské kategorii.

Zajet si z Čech do Finska jen na enduro závod nemá smysl, to jeďte raději do Francie. Je to poloviční vzdálenost a zážitek několikanásobný. Ale spojit zahraniční závod s dovolenou je super, to můžu všem jen doporučit!