Report: Max Adami na Enduro Salines

Autor: Max Adami, kategorie: Report, vydáno: 4.5.2019

Max Adami ve Španělsku na Evropském poháru v enduru. Nečekej nudný report plný popisů tratí, wattů a kdo ví čeho ještě. Max ti poví pohádku o jeho dobrodružství na Enduro Salines. Zábavu zaručujeme. Jo a mimochodem, Max tam dojel pátý!



Milé děti, povím Vám pohádku o mém dobrodružství. Plán zněl následovně. Z Hradce Králové do Puntone, což je městečko poblíž už známějšího města pro enduristy Massa Marittima. Tam jsme drandili na endurech a na silničkách od pátku do středy dalšího týdne. Čtvrtek byl den přesouvací. Vyrazili jsme kousek po půlnoci a odpoledne jsme dorazili do Maçanet de Cabrenys ve Španělských horách. Cesta byla dlouhá, ale díky řidičskému umu italských a zejména pak španělských řidičů se člověk nenudil ani když řídil a ani když jel jen jako pasažér a sledoval jevy dějící se okolo na silnici.

Na hotel jsme každopádně dorazili v pořádku. Vybalíme se, já si spokojeně lehnu do postele s tím, že si chvilku odpočinu a najednou se ozve: „Hoši, mohli by jste si udělat něco do školy, když máte teď chvilku čas“ … zanadávám, ale nedá se nic dělat. Bylo to tak. Dokonce teď ve chvíli, když ve škole píšu tento článek lituju toho, že jsem tomu nedal víc. No ale co už, o tom tohle povídání není. Nějak přežiju samostudium, navečeřím se, jdu spát.

Pátek

Ráno budíček a na desátou do race village na riders breefing. Nic zásadního se nedozvídáme. Jedu teda nahoru. Dneska jsme mohli trénovat jen 3, 4, 5. Jednička a dvojka se otevíraly až v sobotu. Na start trojky přijedu v 11:30 a teď přede mnou stálo rozhodování. Španělé jsou totiž v organizaci možná ještě horší než Italové. Měl jsem dvě informace. Jedna informace říkala, že se rychlostní zkoušky otevírají v 11:00 a druhá, že o hodinu později. No nic… pomyslím si, že nemá smysl riskovat nějakého šťourala a raději vyrážím až ve dvanáct. Tu půl hodinu jsem seděl na šutru kousek od startu rz a hrál jsem Mad skills bmx 2 na mobilu. Kdo nezná, vřele doporučuju.

Sjíždím trojku a pohodka. Byla to taková naboostěná Sušice a tu já rád, takže nebyl problém. Trojka má cca nějaké tři minutky, takže pohoda lahoda. Z trojky následuje asi minutový přejezd z kopce dolů a přijíždím na start čtverky. Už na začátku jsem se několikrát ztratil. Trať bylo totiž postavená stylem skalka, switchback, skalka. Na skalce samozřejmě mlíko nijak neuchytíte, takže tam ani nebylo a ve chvíli, kdy jsem přejel celou skalku jsem ve většině případů zjistil, že zatáčka byla pět metrů zpátky. Tahle byla výživná. První se nahoře jela palba dolů mezi stromkama a pak byly ony zmiňované skalky. Po skalkách, po kterých jsme už všichni toužili po odpočinku následovalo 200 metrů výjezdu po cestě. Po tomhle se letěla zase kudla lesem v takovém vyshapovaném koritu, takže no brakes až do cíle.

Problémy ovšem přišly ve chvíli, kdy jsem s totálně odrovnanýma rukama přiletěl do klopny a zjistil, že jednoduše nejsem fyzicky způsobilý na to, abych dokázal překonat ono přetížení, které bylo značné. Po namlácení brady o řidítka jsem to trochu přehodnotil a do dalších zatáček už jsem jel s větší rozvahou. Dojedu čtverku, vydýchnu a jdu hledat pátou rychlostní zkoušku. Tady to zkrátím. Prostě jsem ji nenašel ani s GPX souborem tratě. Po tomhle jedu domů, dám rychlý oběd a ve chvíli, kdy se táta zeptá, jestli nechci dát nějakou školu, když mám teď celé odpoledne, tak prohlásím, že si to asi ještě dám ještě jednou. Pro jistotu, že ano.

No, takže jedu znova nahoru, tentokrá za rekordních 80 minut a pochvaluju si svůj výkon. Nahoře potkávám Myšáka, který se akorát chystá k první jízdě, takže mu zkratkovitě představím, co ho čeká a pak se to všechno opakuje znovu, akorát s tím rozdílem, že tentokrát už je postavená pátá rzeta, takže projíždíme i tu. Vesměs bylo všechno stejné, akorát jsem málem zabil pár kaskadérů, co tlačili nahoru po trailu. Docela snadno se podle toho dá poznat národnost. Italové a Španělé se vám omluví. Frantíci nikoli. Ti jsou vám někdy ještě schopní vynadat, že jste je ohrozili. No.. přicházím domů, dávám sprchu a ulehám, protože jsem totálně KO. V hlavě mi jen běží: „Maxi, jsi vyndanej po jednom dni tréninku a neprojel jsi ještě ani všechny RZ… jsi pěkně v prdeli.“ S touto motivační větou jsem usínal a přál si, abych už zítra nemusel.

Sobota

Vstát, posnídat, na kolo. Rutina, kterou opakuju téměř každý letní víkend. Dojíždím na jedničku, která je dnes nově otevřená a zjišťuju, že jsem zapomněl kameru domu. Super. Dám rz a ve chvíli, kdy jsem myslel, že už tak dvě minutky šlapu transfer jsem zjistil, že tomu k mému zděšení není. Tohle byla celou dobu erzeta? Vážně? V tuhle chvíli už jsem přesvědčen, že zítra je můj poslední den a abych byl upřímný, tak jsem nebyl zas tak daleko od pravdy.

Cesta se změní v kamenitý trail a už to zase jede samo. Konečně.. přijedu docela slušnou rychlostí nad skalku, kde postává tak 15 sendrů a spekulují o tom, která lajna bude mít nejvíc flow a která lajna bude nejvíc garly. Zastavení bohužel není ani jedna z možností které jsem v tu chvíli měl vzhledem k mé rychlosti a tak jsem to tam prostě poslal. Rovně, přes největší šutr, pak polet, přistání v kamenném korytu a zaříznutá zatáčka. Nevím, jak se mi to povedlo, ale ze zvuků, které se za mnou ozvaly jsem usoudil, že to asi bylo spíš gnarly než flow. Aspoň už tuhle lajnu chlapci hledat nemuseli.

Pocit poloboha mě ovšem přešel poměrně brzy a to po příchodu další skalky, kde jsem se totálně zasekal, ale co bylo nejhorší… bylo to přímo před fotografem. V duchu jsem zanadával, zklopil jsem uši a již ve skromnosti jsem dokončil první rychlostní zkoušku. Dáme oběd a jdeme na dvojku. Jinak řečeno rychlé těstoviny a osm set nahoru. Dvojka byla šílená. Velké slizké kameny, vlhká hrabanka, sem tam byl některý šutr volný, totální střecha a k tomu tak milion verzí průjezdu, takže člověk fakt nevěděl. K tomu ve prostřed prudký výběh s kolem na zádech, protože to nešlo ani vyjet, takže vlastně cyklokros a pak zase maso dolů. Moc si z ní ale bohužel nepamatuju, protože jsem byl pak totálně vyndanej. A ano, pořád se bavíme o tréninku.

Neděle

Ráno, jako vždycky na závodech. Nic extra krom toho, že prodloužili časy na dvou transferech. To byl mimochodem můj nápad na race meetingu a myslím, že bez toho by starty stihlo tak 15 lidí. Trochu to skipnu a přesuneme se do cíle první rychlostní zkoušky. Kamarád, kterého jsem tam potkal mi říká, že to bylo hodně těžké, že se mu vůbec nepovedla a že jede hlavně pro zkušenosti, takže je to v pohodě. Zkušeně mu odpovídám, že to je v pohodě. Že je tady kvůli zkušenostem a ať to neřeší. Až se otrká a bude jako já, tak pak ať řeší výsledky, ale že teď si s tím nemá lámat hlavu. Opět jsem si připadal drsně. Trapné ovšem bylo, když za mnou po závodě přišel, že mi tam dal asi 15 vteřin. Nechápal jsem, ale ok.

Závod byl fajn, jel jsem to, co jsem chtěl, co se týče stopy, takže to je fajn posun. Zarážející je ale zjištění, že všechny transfery jsem jel úplně naplno. Ano, jel jsem stejným tempem, jako jezdím XC závody a myslím to zcela vážně. Nahoru kudlu, dolů kudlu a tak dál. Po dojetí do cíle mi bylo neskutečně špatně, chtěl jsem domů a do postele, protože jsem byl naprosto vyčerpaný a není divu, protože původních 1600 metrů, které udával pořadatel se trošku protáhlo na 2200, které mi ukázal Garmin. Na to jsme měli pouze 4 hodiny a nějaké drobné. Na xc? V pohodě, ale na enduru? To ne kámo… to fakt ne hele.

Oficiální výsledky se protáhly asi o půl hoďky, protože borci od časomíry počítali penalizace za pozdní příjezdy, takže asi tak no… Bylo tak toho víc, ale to bych tu byl ještě dlouho. Já nakonec bral 5. místo, které sice není propadák, ale rozhodně netrénuju kvůli tomu, abych tleskal dole pod podiem, takže příště. Držte palce a já se ozvu zase z Innerleithenu, kde bude pokračovat Evropský pohár za dva týdny. Čus.



Chceš vědět o Maxovi víc? Sleduj jeho Instagram, najdeš ho pod @max.adami.

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace