Foto+video: Atlas Attack! - Gaspi s plnou polní přejel pohoří Atlas

Autor: Gaspi, vydáno: 23.4.2018

Atlas Attack!

Gaspi s kamarádem Pierrem-Alainem Renferem procestoval pohoří Atlas na kolech v plné polní

To je tak, když se jednoho dne probudíte a řeknete si – co asi dělá kámoš Pierre – Alain z Marakéše Je pravda že na poslední výlet do Maroka nemám zrovna super vzpomínky, protože jsem si odvezl pětinásobnou frakturu kotníku a nártu, ale už jsou to čtyři roky a Atlas je obrovské a krásné pohoří, které na mě působí jako magnet a už mě zase přitahují, tentokrát s novou myšlenkou: co takhle skloubit bikepacking a freeriding při přejezdu Atlasů.

Na kole se dostanete do míst, kam auto nemá šanci docuknout a objevíte novou dimenzi čistokrevného freeridingu v místech, kde před vámi ještě nikdo nikdy nejel. Ještě ten den kontaktuji Pierra, jestli je vůbec v Maroku a má čas.

Pierre – Alain Renfer je 57letý biker ze Švýcarska, který už víc jak třicet let pracuje jako profesionální průvodce. V Maroku funguje od roku 1992 a je vlastně průkopník, který zemi představil jako jednu z nejlepších destinací pro MTB. V současné době se zaměřuje především na e-bikové túry. Protože má neskutečnou fyzičku, přijal mou výzvu a stal se mým sparingpartnerem na přejezd Atlasu v plné polní. Díky tomu měl možnost zavzpomínat na staré časy, kdy působil ve švýcarské armádní jednotce na kolech.

Je na nás přichystaný a těší se. Domlouvám kameramanan Martyho a fotografa Miloše, kteří nás budou se svou těžkou technikou doprovázet na elektrokolech. I tak se budou muset trochu kousnout.

Po několika mezinárodních freeride kempech, simpleshow na závodech WTCC cars a media tripech s filmováním je to již má sedmá návštěva Maroka, takže vím, do čeho jdu, ale na jižní stranu Atlasu jsem se ještě nepodíval. Předpověď je příznivá, i když na vrcholcích přes 2 000 m vysokých hor napadalo nejvíc sněhu za poslední roky a otevřeny jsou jen hlavní tahy, jako je silnice na průsmyk Tichka.

Marakéš se strašně rychle mění v moderní město, místní kulturu bude v budoucnu připomínat snad je centrální Medina s historickým nádechem. Náš přejezd Atlasu přes opuštěné vesničky mimo hlavní tahy naší cestě dodalo nádech opravdového dobrodružství. Posuďte sami, třeba se tam také rádi vydáte.

Tohle všechno se mi musí vejít na kolo a na záda… uff, bude to maso. Spacák do minus 17° C se do podsedlové brašny pěchuje fakt těžce. Trail bike Mondraker Foxy si bude připadat jak místní ověšená tažná mula.

Najděte 16 rozdílů – je to 16 let dělící Gaspiho a Pierra. Pierre je tahoun a Maroko zná jak svoje boty, ale na jižní straně nebyl už skoro 5 let.

Kasbach je název pro místní stavby připomínající hrad. Právě zde odpočívaly karavany putující z pouště. Jižní strana Atlasu je jimi poseta, avšak do některých se zakousl zub času a jsou z nich jen hliněné torza.

Každý den v úmorném horku, větru na otevřených pláních s vidinou nějaké vesnice, vody a jídla nás třeba hnala okolo tohoto monumentu hned dvakrát. Nakonec jsme zde i přenocovali.

Je super úleva, probudit se a nemít v puse pavouka… brrrr

Mula Bikepacking – lokál na nás koukal jako na blázny, že s takovou náloží šlapeme na kolech, když za něj práci oddře ušák.

Šlapání do kopce mě fakt nebaví a už ve 2 500 metrech plíce pálí, jako když vdechujete chilli, ale přece to neotočíme. Čekají nás ještě zhruba čtyři hodiny výstupu. Snad jen…

Zastávka na porci místního jídla – tajině (tažín). Je to dokonalost. Ale nohy začínají tuhnout zimou a pot na zádech studit, takže jen rychle hodíme něco za žebro a frčíme dál. Nemáme čas vykecávat se s lokálama v kožichách.

Království Marocké je pyšné na svého krále a svou vlajku, která vlaje skoro všude.

Po nacucané trávě to jede snad hůř než po sněhu, ale pořád je to lepší než přes odpadky, výkaly nebo partu poblázněných turistů s teleobjektivy fotící ptáčky.

Na druhé straně se před námi otevřelo neuvěřitelné freeridové hřiště, vysoké kopce se zdály být bez větších kamenů a Pierre už tušil, že bude mít na chvíli pauzu. Já shodil brašny, nazul chrániče, nasadil velkou helmu a šel do stěny. Tohle mě baví pořád nejvíc – najít si panenský kopec, cestou nahoru ho očmuchat a dát ho dolů jednou ostrou jízdou. Real freeride!

Někdy je potřeba se zastavit, pokecat a rozmyslet se, zda to kousek nelíznem po asfaltu.

Nic nekopat, neupravovat a využít jen daného terénu tak, aby to na fotce dobře vypadalo, není vůbec snadné. Když se konečně něco naskytne, má to často šílený dojezd, jako to bylo zde – za zeleným křovím se skrývala dvoumetrová díra s potokem.

Na rozlehlé poušti jen zřídka kdy někoho potkáte. Buď utíkají před vámi nebo za vámi. A Berbeři mají opravdu velmi těžký život ve vydlabaných jeskyních nad vyschlou řekou. Široko daleko není nic.

Kdyby nám už docházelo sušené maso a chytali jsme křeče do svalů, tak si můžem líznout bílých solných fleků ve stěně – nikdo ale neví, jestli si tam před tím necvrnkla nějaká koza terénovka, takže se řídíme základním eskymáckých pravidlem „Nejez žlutý sníh!“ a míříme na pivo do vesnice.

Denní porce najetých kilometrů jsme nepočítali, jen kapacitu baterií v elektrokolech kameramana Mártyho a fotografa Míly. Podle odhadu to vycházelo na 60 až 80 km denně. A to jsme často ani netušili, kudy jedeme.

Záchrana! Během bouřky po setmění jsme neodmítli nabídku Berberů, kteří nás pozvali na kuskus, pivo a nocleh, takže nás čekal – strašnej adventure.

Fotograf Míla udělal zásadní chybu, vyfotil si holčičku pasoucí kozy a nedal jí dirham. Během urputného sprintera nás pronásledovala několik následujících minut, během nichž si ji Míla ještě několikrát vyfotil, a pak jí dal pomeranč.

Utrpení v kamení. V tomhle se doopravdy nedá freerideovat, takže jsme pokračovali dál. V pozadí se už otevírá další prostor, kde by to šlo poskákat.

Trochu stínu po náročném dopoledni nám poskytla další Kasbah, kde jsme doplnili vodu, ustálili tělesnou teplotu a jukli do mapy, kam budeme pokračovat. Kluci dobili kameru a svá e-kola. Po hodinové přestávce jsme zase šlápli do pedálů.

Ze sněhu zas hup do pouště. Maroko je země kontrastů barev od černé až po bílou. Vysoké kamenité hory se v dalším údolí promění v rudě zbarvenou poušť připomínající Utah. Tady se dá najít snad každý kousek světa.

Pro místňáky byl skoro svátek vidět naší partu na kole. Staří nás zvali domů na čaj a prckové nám skákali po hlavách.

Nejnebezpečnější při otevřeném freeridingu je nárazový vítr. Nikdy nevíte, kam vás to zfoukne a v Maroku fouká pořádně!

Moje kolo Mondraker Foxy Carbon má normálně 14 kg a s plnou se ručička váhy zastavila až u 25 kg. A to nepočítám batohy na zádech. Pocit ovládání jak na motorce Honda Goldwing

Pět dní na cestě je hodně vyčerpávající, ale když se před vámi otevře něco tak neuvěřitelného, jako jsou rudě červené kopce bez velkého kamení, pumpa se vám rozjede a únava je pryč. Už zas sundavám brašny a jdu do stěny.

Je potřeba držet to v červenym…

Dlouhou dobu nikoho ani nepotkáte, a ejhle, na skále stojí malá holčička. Nikdo nechápeme, co tam dělá, proč tam je, jak daleko to má domů… to jsou myšlenky, které mi kolovaly další hodinu v hlavě.

Míla ve skejtovejch botech, fotí nové nášlapné pedály

Obrovský monument by se dal objíždět, přejíždět, skákat celé dny, ale tolik času nemáme. A tohle je jen malá část velkého bikového hřiště.

Tady je určitě zkamenělý dinosaurus, kterého je třeba osmykovat a probudit

S Atlasem za zády dojíždíme po naší finální asfaltce k Pierrovu autu, které nás dopraví zpátky na Marakéše. Byl mi velkou oporou v situacích kdy jsem už přemýšlel, že to otočíme. Zvládl jsem to jen díky němu, a proto mu patří můj velký dík.