Report: blátivá Kopná ukončila letošní sezónu WBS

Autor: Kule, vydáno: 29.9.2017

Podkopná Lhota, jediná zastávka, kterou sem loni vynechal a letos se tady má celá série rozhodnout. To si určitě nesmím nechat ujít, takže sem už ňákou dobu dopředu domluvenej s Frenchiem, kterej si premiéru wbs odbyl na Trnavě, prej to bylo cajk a tak se na Kopnou docela těší. Já se těším taky, hlavně to vypadá na repete loňské Kyčerky, kdy trošku sprchlo a byl to docela slušnej sračkokros. Předpověď probíráme, následky, který to ale nejspíš zanechá na trati si tak trošku nechávám pro sebe, prostě na kamošsko, nechcu jet nakonec sám žejo.

Naše dobrodružství začíná v pátek, kdy nás odpolední tréning klasicky donutí zkrátit si pracovní dobu a příjemně si tak prodloužit víkend. Jo, to mě baví. Kolem 2hé už máme auto nacpaný kolama a škopkama a pali směr Kopná. Frenchie nenápadně schovává zrzky různě po autě, což zlehka dráždí můj alkoholismus, večer to bude bojovka. Tři stíhám zachránit na přední sedadlo, takže je můžu po cestě v klidu zadávit. Venku je parádní sluníčko, huba jede, kecáme nesmysle, cesta krásně ubíhá a tak kousek po 4té sme na místě, převlíkáme a tlačíme najíždět.

Track walk nemá smysl, takže dáváme track ride, jízdu tzv. na čumendu. Začátek je rovně po louce, přejezd asfaltky a do lesa, pár zatáček a padák na silnic. V zatáčce nad silnicí Frenchie parkuje a odchází kamsi do šáší. „Co dělá ten vůl?“, směju se, šahám na brzdy (čti eject button), parkuju hned vedle, akorát já nikam neodcházím, já si rovnou válím čuňu v bahně. Tohle bude sranda. Za silnicí je ještě pár zatáček, ňáký menši skákání, dupačka na louce a finiš mezi barákama. Od spodu se vyváží dodávkama, my sme ale podle Haffa prej spíš „enďůristi“, takže statečně šlapem hore.

Dem na druhou, opět společná louka, pak táhlá pravá, levá, přejezd asfaltu, následuje skok kterej ne příliš koresponduje s pravidly wbs, bo objed ho je podle mě rychlejší. Znovu dvakrát přes asfalt, kdy druhý z nich po nájezdu na dlažbu trošku klouže, pak dolů kolem myslivny, přes silnic do lesa, pár zatáček a odkloněnej svah, kde to jako „kurva uchcává“. A zvlášť v setupu kterej vezem, tedy vepředu business, vzadu párty (suchej plášť). Ale pořád je to celkem čuryna. Postupně si zvykáme, že to bude dost často dveřma napřed a docela nás to ba. Frenchie navíc příznává, že je to jeho first time na takovým povrchu…možná sem mu to měl říct dopředu, hlodá mě svědomí, ale když vidím ten rohlík od ucha k uchu, nechám to plavat. Samozřejmě v zápětí se Frenchie vyndává na asfalt a deformuje rodla…Pecka.

Zaregistrujem se na noční race, dáme ještě jednu tréningovou, tím máme každou 3krát, ideálka. Začíná to docela lítat, čas to zabalit, něco pojíst a hlavně vypít, žejo. Koupili sme sebou pytel těstovin a máčku, takže sháním sporák. Bohužel na myslivně nefičí, jsem odkázán na penzion, kde k mému velkému překvapení paní kuchařka souhlasí, chápe, že guláš nebo kyselačka nejsou uplně race ready chálky a se slovy „dej to sem“ nám chystá luxusní pastu se zeleninkou – to sem fakt nečekal. K tomu dáme plzínku, čekujem zprávy a pak sunem pomale na noční. Zbývá už jen namašlit světlo duct tapem na helmu, když v tom slyším z majku, že je start o čtvrt h posunutej, takže na převlíknutí a setup světla plus tlačku na start máme dohromady cca 10min…a to sem myslel že stihnu eště kuželku.

Nahoře zjišťuju, že nejsem vůbec napsanej. Nic, co by se nevyřešilo připsáním na konec startovky. Horší je zjištění po pár metrech jízdy, že sem si světlo dal trochu moc dopředu, takže si svítím nejdál na přední kolo. Zvedám bradu abych si posvítil, kde mám začít zatáčet. Aha, už sem v ní, pozdě…zkouším to vytočit, tak tak, ramenem olizuju křoví ale jinak víceméně bez ztráty květinky. Pokračuju svoji spanilou jízdu s bradou nahoru, připadám si jako dement, vzpomenu si na Erica Cartmana na special sports games, takže si okamžitě naprskám do integrály. Dolů se ňák doplácám, spravuju světlo a Frenchie se chlubí další rybou na asfaltu. Vůbec si z něj od teď nebudu dělat prdel.

Druhá jízda je víceméně podobná, svítím sice pořád docela dolů, ale už aspoň nemusím tolik zaklánět hlavu abych něco viděl. Frenchie tentokrát zastávku na silnici vynechá, takže pro dnešek padla, nic nám nebrání jít se převlíct a vylejt. Konečně. Mrknem na vyhlášení, Kikin vyzpovídá Frenchieho v angličtině, trochu si u toho šlape na jazyk, samozřejmě únavou, což po celým dni chystáni je jasná věc, dělat bezpečáka není žádná sranda. Pak už se ale parkál docela rychle vylidňuje, Haff nám dává poslední instrukce k bydlení v myslivně, která je mimochodem luxusně vytopená krbem, pan ředitel nám dovalí ještě pár polen na noc. Tímto ofiko děkujem, spalo se parádně.

Lemtáme škopky u auta, sranda se balí, Otrokovičáci do nás nalejvaj pálenky ze všeho možnýho, snažíme se trochu brzdit, ale ne se tady moc jako odpověď nebere…a to sme se ještě ráno bavili, jak nepijem panáky. Tímto tempem lovím kolem 11té poslední páreček Mediumek na dobrou noc, je krásně vymetená obloha, klid před bouří. Dem to zabalit, ja si na akrobata lehám na úzkou lavici co nejblíž ke krbu, naštěstí v noci nepadám.

Zato v sobotu padáme a ne málo. Ráno kolem 5té se naplňuje předpověď a začínaj padat trakaře. To, co byla včera sranda dveřma napřed bude dneska spíš survival. Frenchie má jasno, race tactic: stay on my bike. Ranní povinnej tréning moc nevypadá, obě tratě zřidka kdy někdo sjíždí. My máme stejnej názor a snídáme v klidu u krbu. Mít ňákou mokrou gumu, mohli sme tendle čas využít přezouváním. Bohužel Frenchie nemá a já na svoje wagon wheels u nás ani Maxxisa neseženu. To mi připomíná Znojemskou Vokurku Ríšu, kterej dorazí rano s přítelkyní a jasnou vizí, že na to sere. Osudným se mu bohužel stává rozhodnutí před odjezdem pozdravit Haffa, ten ví jak někoho ukecat, takže se po „Miláčku počkej na mě v autě, já za chvílu přídu a pojedem“ vrací do auta s lehce provinilým výrazem a startovním číslem (nebyl sem u toho, ale takhle to určitě bylo, žejo Rýšo?). Takže převlíct, vytáhnou Scalpela na háerkách nafouklejch tak na 2 a půl atmosféry minimálně a je ready trénovat. -Na tomhle nepojedeš ne vole? -Myslíš, že je to moc? -No nevím, ty seš závoďák. Rýša de jezdit, my okupujem krb pěkně v teple myslivny.

Nevypadá to, že by přestávalo pršet, tak dem aspoň kouknout dolů na pravou RZ, jestli se dá pořád projet ten odkloněnej svah. Už cestou je jasný, že tohle bude mnohem horší než včera. Prvních pár lidí nás moc nepotěší, je vidět že se tam hodně trápí, zkouší to různě objet, ale to tady moc nefunguje. Pak to tam pár lidí narve stejnou stopou jako včera a hele, ono to de. To nás celkem uklidní, takže se dem pomalu chystat. Potkáme Rýšu, kterej se prej vyndal při nájezdu na dlažbu pod penzionem a na každé trati má jedno místo, který prostě neprojede. To sou super vyhlídky. Začínám chápat, proč nechtěl jet a během oblíkání sám sobě trochu nadávám.

V 11 tlačíme nahoru, závod s enormní účastí 64 jezdců právě začíná, vypadá to na nejrychlejší wbs v historii, půl hoďka na erzetu je slušný. Vzhledem k tomu, že start a cíl je stejnej, časomíra se nepřesouvá, takže celej závod bude pěkně v tempu, žádná siesta jako ve Zlíně. Mrknem tradičně na střelce, takhle ňák bych to rád projel, to vypadá pěkně. Ale samozřejme to neklapne, na startu mě chytne závodní amok, šlapu jak o život, než se předemnou z mlhy vynoří první levá na cestu. Aha, mohl bych trochu ubrat, šahám na brzdy, kouknu doleva, a ty vole, předjíždí mě zadní kolo. Pustím brzdu, trochu srovnám a zas. Takže to aspoň otáčím na druhou stranu kam potřebuju zatáčet, bohužel ale cesta se blíží a já jedu pořád moc rychle. Další pokus o spomalení končí ejectem, kolo zůstává nahoře, já sedím na cestě a bahno mám až v trenažérech…teda doufám, že bahno. Natáhnu se pro kolo, naskočit a pokračuju přes cestu do lesa, ale ani tady to s gripem není o moc lepší. Za silnicí se mi podaří první skočík s oběma vycvaklýma, takže noufútr s přistáním na sedlo, paráda. Druhej už je v pohodě, nalítnu nahoru na louku, dupačka, cíl. Takhle zasranej sem už zase dlouho nebyl. S Frantíkem po krátké konzultaci měníme taktiku ze „zůstat na kole“ na „držet to a modlit se“ a šlapem na druhou.

Další pokus už je lepší, podaří se mi ňákým zázrakem nepadat, ale s časem žádná sláva. Kontroluju Vokurku, jeho čas je na tom ještě o kus hůř. To smrdí, když vyšlapem nahoru, už je převlečenej a balí to. Další nepříjemnej pád znamená padla a jede se dom. My ale nemáme moc času, takže po krátké zastávce u krbu dem na druhou trať.

Chvilku koukáme, jak se projíždí první série zatáček. Teoreticky to máme zvládnutý dobře a nezapomínám si rejpnout do Frenchieho, že tady na asfaltu je dobrý nepadat. Bohužel praxe je horší, nadjedu si sice dobře, ale zatáčím moc brzo, takže před asfaltem du opět na rypák. Zvedám sebe, kolo, rozbíhám se, ale ve chvíli kdy naskakuju dostávám přímej spritz bahna do oka, tohle jestli někdo natočíl tak mě nominace na AVN za best eyeshot nemine. Snažím se to rozmrkat, kolem penzionu, přes silnic a do lesa. Pár zatáček, blíží se odkloněná, mám ale malou rychlost, zkusím se odrazít nohou směrem kam potřebuju, kolo drží, dostávám se až nahoru, tam mi ale bohužel ustříkne klasicky zadek a du. Zvedám se, zatáčky v bahnitým mordoru, dupačka a cíl.

Na závěrečnou erzetu přidává déšť na intenzitě a je celkem kosa. Frenchie už je docela nasranej, Haff si z nás po cestě nahoru dělá ještě k tomu prdel, nechávám tentokrát bez komentáře. Daří se mi úspěšně nepadat, do odkloněné v driftu už najíždím, znovu použiju taktiku odrazu nohou, ale sem krátkej, dostávám se akorát před strom, takže další zdržení. Nevadí, vydupu cíl a máme splněno. Kola umyjem tady, nechce se nám řešit fronta nahoře. Pan ředitel nám poslední výšlap odpouští a bere nás na vozejku, takže dem rovnou převlíkat, nebo spíš, vyslíkáme se rovnou do pytlů na odpadky. Jak je Frenchie v suchým, přestává bejt nasranej a je rád, že sme to jeli.

Namašlit kola do auta, mrknout na vyhlášení, kde Frantík bere prní místo za nejvzdálenější posádku, asi ňáká nová kategorie. Rozloučíme se, dáme rychlou chálku v penzionu a pali domašov. Hadry perem před garáží, večer rekapitulujem nad škopkem a mytím kol. Závod to byl vydatnej, to se musí nechat.

Závěrem nemá smysl nic vymýšlet, kdo byl, tak si to užil, snad…a kdo né, jeho chyba.

Díky všem a zase příští rok!

Foto: Sabina Vaculíková

Podobné články

Komentáře

Publikovat jako anonymní uživatel - přihlášení, registrace