Report: Urban DH Grasse - je to šílený, ale dává to smysl

Autor: Vítězslav Stránský, kategorie: Report, vydáno: 17.11.2023

Márty Brza je na tuhle svoji hlášku pyšnej. Proč jí teda nedat do titulku, když vystihuje náš poslední výlet? Na mušce máme po loňský premiéře opět francouzský město Grasse. Tenhle závod je tradiční derniérou urban downhillové sezony. Na startu kromě pozvaných jezdců z různých koutů Evropy stojí poprvé i závodníci z Chile. Celý to pořádá fotřík Loica Bruniho ve spolupráci s DT Swiss. No a mojí fotku z loňska si ty chytrý kluci francouzský dali na oficiální plakát. Něco mi říká, že slovy klasika: "to zas budou závody..."

Vyrážíme s Martym v pátek, závod je v neděli. Dvanáct set kilometrů uteklo jak proud v Lipně a už vylézáme v naší italské mezizastávce San Remu. V plánu je trénink na místních spotech, kterých je tu nekonečnej vesmír. Jeden z nás vždycky hlídá bezpečnost chodců, druhý trénuje na schodech. Italové jsou v pohodě, před 14 dny se tu downtown jel, tak jsou asi zvyklý. Městských sjezdařů ráj. 

O vzruch se postará nakonec až černá kočka. Nemluvím o náhodné Italce, ale o symbolu neštěstí. Za divácky atraktivní místo zvolila dopad dropu do schodů. Jdu jí vysvětlit, že to není její nejlepší nápad a mohla by přijít o jeden ze svých sedmi životů. Velmi neochotně se zvedá a mám za to, že odešla. Vracím se na bezpečné místo a zaujmu kameramanskou pozici. Márty zahuláká: "Stráňo jedu".

V tom jí spatřím znova. Na dopadu. Jako zabít černou kočku prostě nechceš, takže okamžitě, jak jí zmerčim, zařvu: "Máš jí tam zase!" To už ale Márty zpoza rohu odlepuje Pivota. Číča se přikrčí a doufá. Já uskakuju do strany a v mžiku splynu se zdí. Doufám taky. Pravý rodlo mě v další pikosekundě míjí ve vzdálenosti rovnající se maximálně délce Mártyho penisu. Což samozřejmě není věru mnoho. Já něco okamžitě o penisech do éteru tiše pronesu. Márty se po zabrždění omlouvá, prostě neslyšel. (video zde) Plní dojmů se můžeme přesunout na další spot.

 

Po celym dnu ježdění se navečer přesouváme na ubytko - do dějiště závodu, města Grasse. Po typický francouzský snídani s domácíma džemama v naprostým zenu jedeme na prezentaci. Jde se do práce. V cíli se potkáváme s Tomášem Králem, vítězem Downtownu Rakovník a jeho sympatickou přítelkou Nelou.  

Trať popisovat nebudu, z videa vše vidno. Ve zkratce čistých dvanáct set metru ryzího města s nemalým převýšením, hodně schodama a dvěma dvojáka, jump or die. Na trénink ve finále jen hodina a půl. Se shuttlama to šlo otočit třikrát, čtyřikrát. Není čas ztrácet čas. První tréninková, všechno nalítáno. Jdeme zrychlovat. 

Na startu kontrolujou nejen páteřák, ale povinný jsou i lokty. Kdo nemá nejede, čti propozice. Martymu pučuju páteř, lokty prej ukecá. Ve druhý tréninkový to valí za jedním chilským borcem, cejtil se prej skvěle, a tak asi trošku podcenil místo, kde bys zalehnutí nečekal. Přehlídnul kamenný práh francouzskýho bytu a chytnul ho pedálem. Následovalo, co muselo: zámek řídítek, flop přes boudu, zákus tlamičkou do schodu, naštíplá ruka a pár šrámů v ksichtě s naštěstí nepotvrzenou frakturou rypáku. Suma sumárum slušnej zához, kterej vystavil pro dnešek stopku. Když přijede Chilan dolu a oznamuje že Marty hard crash, zjišťuju u zdravotníků rozsah škod a přepínám z tréninkovýho módu do pečovatelskýho. 

Marty nakonec vcelku dobrej, po ošetření v sanitce stačí prej rentgen až v ČR. Nestíhám už poslední shuttle, takže v kuse si to dám až v první jízdě. S vědomím, že mám za sebou jen dvě jízdy a někdo musí řídit zpátky si, ordinuju safe run a užití místní atmosféry na maximum. 

Ke konkurenci. Spousta jezdců, co okusila svěťák, ať už ve sjezdu nebo v enduru, specialisti na downtown. Suma sumárum lehce přes 30 borců na startu, kde nikdo nedělá křoví. Ženský tu nestartujou vůbec, junior jeden, kromě mě další dva masters, jinak pure elita. Každej skalp se počítá a mě se po první jízdě povedly na opasek připevnit tři. Dobře já. Tomáš Král zajede 17 flek a pokud se chce dostat do superfinále pro prvních 10 jezdců, musí to hooodně votevřít. Stejně tak jako Ben Moore, který to přehnal na cíláku s protlumením. Exploze zadního kola pocuchala nejeden divácký bubínek a do cíle dobíhá vedle kola na Frooma.  

Do druhý rundy jdeme od nejpomalejšího. Na rapidní zlepšení bych to musel poslat bez brzd na 200 metrových schodech, kde mám největší rezervu, ale taky plný ruce práce. Vzhledem k tomu, že jsou prakticky na konci tratě, kde stříkám laktát vůkol, chce to lepší celkovou silovou i kondiční přípravu. Tu samozřejmě nemám, a tak nemůžu čekat zázraky. Na poslední cílák si navíc musíš v nádrži nechat aspoň rezervu. Jinak to buď potupně vobjedeš chicken lajnou anebo vohraníš. 

Ani jedno neplánuju čili jedu, na co mám a v cíli je z toho solidních pět vteřin zlepšení. Posun v pořadí to však neznamená, bo zrychlujou všichni. Já jsem ale spoko a s napětím číhám na přílet Toma. Ten bohužel na poslední sprintový rovince řadí moc rychle v tahu dolu a přeskočí mu řetěz mimo kazetu. Podle výrazu tváře usoudím, že ho technický patálie kulantně řečeno hodně mrzí. Konec nadějí na českou účast v superfinále mrzí zase mě, loňskej devátej flek Mártyho bohužel nepřekonáme.

Superfinále je to, co chceš v urban downhillu zažít. Frenetickej komentátor, volume muziky hodně vpravo. Někdo jede na čas, hodně borců ale potěší voko diváka trikama na posledním skoku. Týhle show chybí snad už jen ohňostroj. Čistá radost, tenhle event, povídám. Každej rider je tady minimálně v dětských očích za poloboha, tolik autogramů jsem nerozdal ani při nacvičování podpisovýho vzoru v bance. Sem se budeme vždycky rádi vracet a příště to plánujeme spojit s delším pobytem. V San Remu hlásej na tenhle týden třicet ve stínu, Finale za rohem, zima je dlouhá, život je jen jeden a chybama se člověk učí.

Pro mě osobně a Martyho však sezona nekončí, v půlce ledna čekej report z Kolumbie, kam si účastí na Urban DH Manizáles jedem s Márošem Lučivjanským splnit další svůj vlhkej sen, Marty posunout svoje limity a Datel potvrdit svou dominanci. Něco mi říká, že se ohledně disciplíny urban downhill se v příští sezoně globálně blýská na hodně lepší časy, ale vo tom zase třeba příště...

foto: Vincent Saverino