Test: Merida One-Forty 3-B

Autor: Čert, kategorie: Test, vydáno: 31.3.2014

Pokud byl rok 2012 rokem ve znamení Avolnation – Sail v každým videu, rok 2013 rokem Athertonů, co všechno vyhrajou na nový Furii, tak rok 2014 se dá v klidu označit za rok sedmadvacetipal­cových trailbiků se 140mm. Snad každá značka do tohoto mustru nějakým způsobem dosadila alespoň jeden model ze své produkce. A jako prozatím poslední se nám do ruky dostala Merida One-Forty 3-B.

Ano, posedlost čísly a pomlčkami u této německé značky zůstává, nicméně jinak na kole od loňského modelu téhož názvu nezůstal kámen na kameni. A nejde jenom o větší kola, největší inovací je přechod na vlastní platformu virtuálního odpružení s názvem VPK. Tento systém byl poprvé použitý na loni testovaném enduru One-sixty, kde fungoval velmi přesvědčivě, nicméně mírně trpěl na boční tuhost. Jak si ale VPK povede při nižším zdvihu?

Specifikace označovaná jako 3-B je třetí ze čtyř modelů, nicméně i přes její situování do nižší výbavové poloviny nabídky ji rozhodně nelze označit za nějak ořezanou a myslím že cenovka 62 990 za kolo, které je kompletně na Foxu a bez výjimek na SLX je velmi přijatelná. I přes to, že jsou tlumící jednotky, jak vepředu „dětská“ vidlice Float 32 150mm, tak vzadu tlumič Float, spíše základem portfolia Foxu, obě disponují nastavením CTD, které při zdvihu 140, respektive 150mm začíná mít význam. Co ale trochu zamrzí je linearita chodu vidlice i tlumiče, obzvlášť v módu „descent“, který jsem měl při testu v plánu používat nejčastěji, nafoukal sem na cca 25% Sag, nicméně pokud jsem nepřepnul na „Trail“, poměrně často jsem pociťoval dno zdvihu, obzvlášť vzadu. Na druhou stranu, při přepnutí do trailmódu byl sice tlumič trochu méně citlivý, ale o poznání šlapavější a bezednější. Tady má prostě CTD zase smysl.

Osazení kompletem SLX je u Meridy velkým překvapením, ne snad že by Shimano nebylo jejich dvorní dodavatel komponentů, ale v dřívějších časech bylo přímo specializací Meridy montovat na kola přehazovačky minimálně o dvě řady vyšší, než zbytek komponentů. Nechodí to líp, takový XT s Deore pákama chodí stejně jako Deore, nicméně: má to XT přehazovačku? Je to „kolo na ixtéčku“. Budiž tento akt znamením, že Merida šla do sebe a začala dělat kola co jsou doopravdy „na SLXu“. Sadě se samozřejmě v zásadě nedá nic vytknout, brzdy jsou famózní, přehazovačka přesná podobně jako XT, ale míň mrzí když opustí kolo letem plavmo, kliky jsou tuhé a lehké. Je pravda že „výprodejová“ trojpřevodníková verze je mírně „de mode“, nicméně musím říct, že mít po dlouhé době na kole zase „granny gear“ (čti kašpárka/zoufalcův převod) je v určitém ohledu příjemné odfouknutí.

Nezbytným prvkem pořádného trailbiku je samozřejmě teleskopická sedlovka. A stejně jako loni, i letos odsoudím KindShock SuperNatural SB0 31.6 s ovládáním pod sedlem do hliníkového pekla. Idea teleskopické sedlovky by měla spočívat v usnadnění jízdy. To, že budu muset ve chvíli, kdy se řítím do místa, kde budu potřebovat sedlovku dole pustit řidítek a začít si šmrdolit rukou pod sedlem je prostě zvrhlost. Myslím si že by bylo lepší ušetřit zákazníkovi pár korun a nahodit běžnou sedlovku s rychloupínákem na objímce, aspoň by to jezdce nesvádělo ke snižování sedlovky za jízdy, když to nejde. A když už jsem u těch výčitek, druhou, opravdu špatnou věcí je kokpit a primárně představec. Ačkoli kokpit parádně padl do ruky, jak díky snesitelným 730mm širokým klackům, tak díky krátkému představci, ne a ne v té ruce zůstat. Jelikož byl představec těžká aluminiová gramařina, při každém opření se do řídítek se kroutil naprosto neuvěřitelným způsobem, určitá odchylka se dá odpustit, ale aby mi na konci řídítek dělal výkyv třeba centimetr i víc, to už je hodně velká „známka punku“. Navíc nejsem přesvědčen o bezpečnosti, protože když se jednou představec rozhodně, že už ho to kroucení nebaví a půjde, myslím že jezdci to radost neudělá.

Ale tím tak nějak končí výčet toho, co mi na kole vadilo, příjemným překvapením byl ráfky Alexrims, které se ani po relativně urputném snažení mých 90 kilo nepodařilo nijak zásadně zkroutit a parádně akcelerovaly, stejně jako sedlo Selle Italia X1, na kterém se na rozdíl od ostatních mučících nástrojů stejné značky dá docela dlouho posedět.

Herce už známe, chybí sólista. A tím je rám One-Forty. Ten si do letošního roku veze mimo větších kol i položenější hlavu, pevnou osu 142×12 a hlavně virtuál. VPK má při nižším zdvihu významně zlepšenou boční tuhost, bohužel ale také výraznější linearitu, která v kombinaci s výše zmiňovaným tlumičem vedla k dorazům. Lékem bohužel pouze určité znecitlivění a to buď nižší SAG nebo otočení na Trail na tlumiči. Myslím, že v kombinaci s nějakým progresivnějším tlumičem by kolo dokázalo předvést mnohem lepší divadlo.

Kolo je pocitově poněkud kratší, což mu sice mírně ubírá na stabilitě ve vyšších rychlostech, ale zase zásadně přidá na zábavnosti, i přes větší kola se pěkně zvedá do vzduchu a náramně cpe do klopenek. Co se týče polohy v sedle, delší horní rámová trubka a úhel sedlové trubky způsobují posed spíš bližší XC kolům než sjezďákům.

Co lze tedy z dostupných indiciií vydedukovat. Merida One-Forty určitě není kolo které by mělo kdovíjaké závodní či sjezdové ambice, je posazeno spíš do jezdiva než sjezdova, samozřejmě větší kola přidají i jistotu ve sjezdu a potenciálně by na tomhle kole šlo odjet pár enduro závodů (po nasazení tužšího kokpitu a dospělejší vidlice, nicméně cíl One-Forty je spíš nabídnout jeho majiteli možnost, jak na jednom kole během jednoho dne udělat 60km po polňačkách a večer si klidně jít trochu zaskákat na lokálním trailu. Na bikeparkování to zrovna není, ne že by to rám nevydržel, ale proč se trápit s dorazy na Ještědu nebo v Koutech když můžu užívat příjemnou efektivitu šlapání a krátkou a skákavou zadní stavbu na Singltreku nebo Rychlebkách.