Report: Kuleho Klíny - poslední špíl českýho endura

Autor: Kule, kategorie: Report, vydáno: 11.10.2016

Poslední špíl českýho endura, tečka za celou sérii v novým, na Klínech, a mě se vůbec nechtělo raportovat. Jednak už to není vtipný a dvak neustálé ovlivňování ze strany servisáka Aspire, jako: „tohle tam prosímtě nepiš“, mě prostě neba. Takže report zkouším nenápadně přehodit na Šímu, například pod pohrůžkou, že dopíšu Čertův chybějící odstavec z Rychleb, na což se mi dostává obratem docela fér nabídky: „Vyser se na to a odvezu tě aji zpátky.“ No nic, takže neúplatnost tohodle serveru jde opět do kytek a slohovka zůstává na mě.

Na Klíny sme dohoukaní ve 4ech, klasika Jeronymo, Francimór, já a Tomáš, kterej nemá (což je u nás dost neobvyklý) žádnou přezdívku, takže dostává pracovní – TenCoNemáMéno – abych ho nemusel z reportu vynechat. Nocleh domlouváme u Bárta na chatě v Mikulově, google ukazuje krásných 40min cesty z Brna, takže paráda. Sraz v pátek vo půl vosmý, naladit cajky do #endurospecific Stilla, kola na koule-nosič od Keliho – kterej má ale jinou zásuvku na světla, takže zpátky na stromy, koule nosič uskladnit do Kuleho garáže a za svý došlápnout k Šímově garáži, kde to namašlýme na střechu, z čehož já mám dycky supr pocit. Šímův plasťák do kufru a fíčák směr západ.

Cesta na Klíny je pořád rovně, D1, cajzl, Teplice, kde máme sraz s Bártem a Mikulov, kde složíme hlavy. A protože pořád rovně je to nuda, Šíma tahá nejkratší a kroutí, musím ho nějak podpořit. Pod nohama mám nachystanou tašku Mediumek a lámu jedno za druhým, protože prostě kamoš, že jo… Tempo je vražedné, takže na srazu s Bártem je moje víkendová zásoba ta tam a musím doplnit o Excelentní Gábinu, abych si neničil játra kolou.

Ubytko je cajk, pokoj v druhým patře chaty, kde se sice netopí – touhle dobou už mi stejně zima není, ale je tu sprcha a tunning v podobě dvou přímotopů je naprosto dostačující. Bárt tam měl původně zůstat s náma, ale nakonec padá rozhodnutí, co se 4ma nažranejma klobásama a jede spat dom. Prej má pro nás ale překvápko, jedno od mladé na chatě (chlebíčky) a další od něj na sobotu a neděli (Bárt se podílel na trasování).

Chlebíčky padaj za vlast – tímto děkuji za nás všechny, byly moc dobrý – a protože nikde není trafika s papírkama a jak říká Kojak, sranda se sama neudělá, přidává se k naší výpravě pan Jabko. Tím je naše panoptikum kompletní. Tenhle typ je docela šprýmař, takže nakonec zaleháváme s mírnejma křečema v břichu, já se tulím se Šímou na horní palandě, dole na gauči rozjíždí Frenchie francouzskej styl na Tomáše a hned je nám teplo-uš.

Ráno je kosa jak z nosa, snažím se navrhnout, že to pojedem v nedělu na voči, ale tady to někdo bere moc vážně, Jerome mele něco o bedně, tedy převlíct a směr areál Klíny pořádně to najet. Tam je kosa ještě vetší, mrholí, fouká větr a vůbec je tu taková pohodička. Na parkále vidíme #glutenfree Čížu, což Šíma kvituje slovy „kuvapča, tak první nebudu no…“, kupujem lítačku a hurá na stage 1.

Dost schizofrenní erzeta, kdy vršek je park, docela lehkej – klopky boule atd. a od spodní stanice lana pokračuje hrabankou, v malé rychlosti, takže z mé strany totální marnost, vůbec se mi nedaří se tím prohrabat. Na lano a směr RZ2, dneska to vypadá, že to dáme popořadě, což je jednak docela lame a navíc místo toho, aby sme vylítali prvně park, dokud jezdí lano… no nic… já to říkal.

Dvojka má supr začátek, pak se to ale narovná a hrozně dlouho je to takový XC, který skončí trialovou rock garden, kterou vzdávám ve chvíli, kdy týpek předemnou urve šaltr. Tohle je na mě moc drahá sranda, v závodě to jedu cyklokross stylem, kolo na rameno a po svejch. Sem trochu nasranej, je to zbytečně dlouhý a zbytečně šlapavý. Před trojkou dáme chál v knajpě se Žateckým škopkem, takže česnečka a 3 kousky k tomu. Hrnek supr, česnečka bez česneku a Šíma neustále mele o výborným kuřátku co si dal. To ale ještě netuší, co příde…

Trojka, totálně zbytečná, kilometr dlouhá blbost kolem zahrádek, koloběžka na odkloněným a vůbec to není tak ňák sranda, jediný pozitivum, je to dolekopcom. Pak dlouhej výšlap na 4ku, ještě delší tlačení do hangu kolem obory, pak sjet kousek níž a start. To už Šíma běduje, že kuřátko se líhne a přešlapuje jak mistr ve stepu. Dáme první sjezdovou část, zastavuju, když potkám Jeromeho jak dlouhýho tak širokýho, prej sem na vás chtěl počkat ne – jasně, cokoliv brácho… Kucí za náma ale ne a ne přijet, Jerome stepuje a nadává, mě je kosa, ptáme se okolojedoucích co se děje, prej se tam fotí na ňákým nesmyslu… Každopádně sme se shodli, že tahle se Bártovi povedla a moc, jestli to někde dál neposral, tak bude výborná. Samozřejmě posral, zbytek z celkových 3,5 km vede po transferu, úzkej trailík nad srázem, kde to dost často uchcává na mokrejch kořenech a kamení. Supr na víkendovou vyjížďku, kdy si to můžeš dát znova, co neprojedeš napoprvé, ale na závodění je to takový jakýsi divný. Podle mě se to dalo utnout dřív.

Cestou na pěku zjišťujem, že lano jede do 17.00, nahoru to ještě dáme, ale esi sjedem znovu dolů, pak už to bude po svejch. Za mě padá okamžité rozhodnutí – zítra na oči a rovnou Chotěboř za 9.90,– u Rock Machine stánku, kde rozděláme oheň a pečem buřty, zatímco Šíma zápasí na retychu s kšandama a páteřákem, aby si nenaložil do cyklovložky (prej to bylo o fous). Když má dobojováno, jedou to projet, zbabělci. Já místo toho navštěvuju stánek dědy Mavica, aby mi napích zadní brzdu. Hned jak dodělá Myšákovu, dem na to:

Já: Zůstalo ti v tom těsnění..
Karel: To nám asi nebude vadit, divej, na nádobce mám dokonce dvě…
Já: No to znamená, že ta brzda cos teď…
Karel: Ty vole, Myšák! (? Takže znovu, doplnit chybějící těsnění do Myšákovy brzdy a dem na mou…)
Karel: Dobrej tip tyjo, to musím kontrolovat.

Není problém Karle, kdykoliv, kdybys potřeboval s něčím poradit, ozvi se… :D

Mezitím se u RM stánku rozjíždí docela dobrej jam, je tam teplo a alko, takže každým dalším pivem posunujem regeneraci o 8hodin, Šíma prej tím pádem regeneroval naposled ve 20ti a já tuším, že líp na tom asi nejsem. Vanik to hodnotí, že 10 piv za kilo je dobrý jak zmrd a že mu aspoň nebude kosa ve stanu. Vyzvednout čísla, Frenchie se je snaží přesvědčit, že už platil, na což mu milá paní na registračce říká, ať jí to teda ukáže a divně se u toho uculuje. Frenchie má ale věci na ubytku, na což paní odvětí, že teda zítra a že bude nachystaná… a zase se tomu směje. Tady holky asi nechodí pro ftípky daleko a to se cení!

Přesun do Mikulova, kde ještě mrknem na Everest mana – závod spočívající v tom, že běháš sjezdovku 12hodin nahoru a dolů, dokud nenasbíráš výškový metry Everestu – tzn. 35krát! Ptám se na nejrychlejší čas na kolo, na což se mě paní dole ptá na méno a že mi můj nejrychlejší čas dohledá. Marně se jí snažím vysvětlit, že sem dojel na kole a že nahoru bych to dal maximálně lanovkou. Takže se dem převlíct a na Bártovo doporučení sedáme do knajpy ménem Cepín, kde mají bohužel Krušky, známý to bolebřuch funkčností hluboko pod ředěným sirupem na kašel a pinkla zaseklýho adekvátně názvu tohodle podniku. Jerome chce jít spát, ale ujišťuju ho, že mu budu tak dlouho křepčit u hlavy dokud do něj nedostanu aspoň 6 kousků. Nakonec kompromis, dáme 5, to už i mě lezou Krušky aji vočima, takže rychlá session s panem Jabko a dem chrápat.

Ráno je tma, kosa a mokro. Sice už neprší, ale vypadá, že to není moc dlouho co přestalo. A protože se startuje už v 9 a čísla máme poměrně nízký, potřebujem zvládnout celkem svižnej výsadek, ňejak zakomponovat ranní chál a zbavit se té mrtvé zrzky co mě buble v břiše. Těsně před 9tou sme na místě činu, počásko jak z Ladových ilustrací a štosujem se k bráně. Ja musím jít znovu potlačit zrzku, ale i tak mám neustálej pocit, že ve mě něco umřelo.

I když točím nohy opřenej o Mavic káru, startuju do jedničky ztuhlej jak kuře z Alberta a po pár zatáčkách mi dochází, že sme to včera vzali jinudy. To už znamená jeden a půl erzety na voči. Tady naštěstí není moc co řešit, to pravý mrcasení přichází opět v hrabance, kde jedu totální plíseň, takže dostávám zářez chvíli před tím, než ideální stopu přesně trefuju strom. Dole sem napůl zmrzlej a napůl zpocenej, stejná rozpolcenost jako charakter tédle erzety. Dojíždí Frenchie a šmatlem na 2ku.

Do té se vyloženě těším, startér mě roztlačuje přes první metr bahna za batoh a já si du užít začátek, protože pak už vím, že mě čeká jen utrpení. Jasně, šlapat po rovině je zábava asi jako koukat večer na Poštu pro tebe, ale koná se nemalé překvápko, totálně rozbahněnej trail je motokrosový porno, neustále noha dole a mě to normálně ba. Sice nejedu moc rychle, protože na to nemám fyzičku, ale jedu, dveřma napřed a to je samozřejmě dycky velká prča.

Dole těsně před cestou, kde stojí typ s krabičkou je takovej větší šutr, do kterýho to docela táhne. Tak tak se mu vyhnu a du se dívat, co to dělá s lidma za mnou. Týpek před Frenchiem to bere do kamenu a ňák ho to zázrakem přehodí za. Frenchie už tolik štěstí nemá, říkám bacha vole, mrd, rana jako kráva a face plant. Prasklej blembák, ohlá brzda, nefunkční sedlovka a krev z nosu sou výsledek toho „já sem to chtěl přeskočit“.

Než se Francimór vzpamatuje, dojíždí taky no-nickname Tomáš, kterýmu to asi šláplo, protože začínal až čtvrt hoďky po nás. Mě už je zas kosa, takže táhnu kousek napřed, chci jet rovnou na trojku, ale posílají nás na občerstvovačku zpět do areálu. Nechtěl sem, ale rozhodně sem nelitoval. I přes stále chybějící evian je tahle fakt přísná. Od buchet, chleba se sádlem a cibulí, různý drogy až po horkej čaj, kterej si můžeš říznout joinťákem. Nebo pilkou, jak mi nabízí slečna. Což o to já bych to řízl, ale… no nic. Tentokrát to nechám bez komentáře, přijíždí zbytek výpravy, Frenchie si nechává od dědy Mavica narovnat brzdu, a snaží se vyřešit sedlovku. Já sem samozřejmě kamoš, takže aplikuju pravidlo Top Gearu a mizím na 3ku.

Na startu se za mě řadí Vlasta Hynčica, což komentuju „To asi vole jako nechceš jet hned zamnou, že?“ Ten to kvituje takovým otcovským „Neboj, nebudeš ani první ani poslední koho zaříznu.“ Takže když nedává pozor, domlouvám se nenápadně se startérem, že ho pustí až tak cca za půl hoďky.

A i tahle erzeta mě překvapí, když mě opět baví mnohem víc než v tréningu. Jednak docela trefuju stopy, jednak to docela držím a taky už sem se konečně naučil pravidlo jedna ježdění na mokru – když je blato, nahoď mokrej plášť. Taky zajíždím týpka přede mnou, kurvím to až v místě, kde mi někdo kolem tratí hlásí bacha strom, říkám kterej vole, sme v lese je tady spousta stromů. Týpek se začne řezat, já taky a du přes rodla. Hynčica stahuje tu půl hoďku a dojíždí těsně zamnou.

Po požití drogy ve formě gelu následuje celkem svižnej transfer na čtyrku, mě ani nic jinýho nezbývá neb sem chudý a mám jen 36ku kazetu. Tlačení kolem obory dávám za hlasitýho funění a uvolňování zkaženejch Krušek, což se mi málem vymstí před startem, kde si nejsem tak uplně jistej, esi sem si nezahřál trenky. Naštěstí je to v suchu, na tuhle se těším, teda zase jenom na začátek, transfer jedu na jistotu neb se mi nechce škrábat zpátky nahoru, kdyby to někde jó uhlo.

Teď už je to jenom kousek k lanu a pak nás táhnou dvakrát hore, před a po poslední erzetě. Nahoře vysmátej Jeronymo prej kde seš, na tebe čekám, že ten závod vodjedem spolu. Blbý ftípky, ale 5ku ještě nejel, takže ho pouštím před sebe ať nezdržuju. Startérovi oznamuju pípej, jedu hned za ním.
Nene, čekáme.
Pípej, jedu hned.
Nene, čekáme.
Tak vole, on je tak o 30 míst rychlejší než já, buď tak hodnej a pípej.
Nojó nó…

Tady je několik míst, kde se to dá ochcat, ty sem si prohlídl z lana, takže jich hojně využívám. Jinak je to v podstatě zas stejný jak ta první, trochu míň se asi šlape, ale obtížnost je velmi nízká. Takový svezení na závěr, spíš do počtu, aby Hobbíci nemuseli na 4ku.

Chcem se převlíct, klíče od auta, který Tomáš samozřejmě nenechal u dědy Mavica, má sebou, takže čekáme, než se doplazí nahoru. Oni jednou na 5ku, my dem na pivo a gáblík a čekáme na vyhlášení. To přichází díky časnému startu někdy o půl 4tý, takže po páté už máme zderatizovanej pokoj v Mikulově a předáváme klíče Bártovi.

Závod to byl řekněme netradiční, hodně dlouhej a náročnej, podle pověstí zřejmě lepší finále než Most, kde sem sice nikdy nebyl, ale slyšel sem hodně. Taky počasí supr vyšlo, když sedáme do auta směr domašov, akorát leze oskar a dělá se celkem snesitelně. Celý to zakončíme návštěvou Kafíčka na kafíčko na benzínce ve Velmezu, marod zůstal doma, tak z nás tahá infa a zároveň zve na ilegál (posuň to vo ten tejden prosimtě! :D )

Letos se mi tímto podařilo objet celou sérii a abych za sebe za ní udělal ňákou tečku, řeknu to politicky korektně, tedy zůstávám fanouškem hlavně těch závodů, kde tratě dělá Tatarka… a Ještěd je dobrej no…

A jestli hledáš výsledky, tak tady je hledáš marně, výslkedky jsou totiž tady.