Report: Přema Tejchman měl poslední měsíc našlapaný

Autor: Přemek Tejchman, kategorie: Report, vydáno: 12.10.2016

Enduro sezóna už je definitivně za námi, jeden z našich nejlepších enduráků, Přemek Tejchman si ale poslední závodní měsíc užil fakt naplno. A tady máte přímo od Přémy report o všem, co podnikal.

Jenom doplníme, že sezóna byla pro Přému úspěšná jak u nás, tak v Evropě. I přes absenci na posledním závodu v Klínech se umístil na druhém místě celkově v naší Enduroserii a o jednu pozici níž, tedy na třetím místě celkově, ukončil sezónu v německo/rakouské Specialized Sram Enduro Series. DK gratuluje, díky za vzornou reprezentaci!

Jak jsem již slíbil, rozhodl jsem se pro vás sepsat pár vět o tom mém trojtýdenním výletu Francii a Itálií. Vyjel jsem s kámošem Čížou (Milan Čižinský, pozn. red.) jeho extra ultra super vesmírným obytným vozem, který nám zajistil fakt mega pohodlí a mohl jsem po večerech z pohodlí poslouchat moře a pak hned ráno sednout na kolo a sjet si parádní kopce. Svoboda je fajn, ale i obytňák má svý mouchy. O tom ale až za chvíli.

Celou mojí evropskou tour odstartoval závodu u nás a to konkrétně na Špičáku. Tam se jelo 5 RZ, větší část byla hodně šlapavá, chvílema jsem si připadal jak o 2 roky zpátky, tratě byly o hodně víc „cross country“ než jsme teď u endura zvyklí. No nějaká doba už od Špičáku uběhla a o tomhle závodu jste si už určitě přečetli hodně a proto to uzavřu jen tím , že jsem byl fakt šťastnej stát zase na tom nejlepším, 1. místě a užívat vítězství! Byl to super začátek dlouhý cesty a tenhle pocit naplnění, jak kolo a všechno okolo závodění miluju, jsem si nesl ještě pár dní potom. Hned po závodě jsme s Čížou a jeho domem vyrazili směr Německo, kde jsem musel počkat, až si odpracuje povinnosti a pak už nás konečně čekala jenom krásná, skoro 12 hodinová, cesta směr Valberg ve Francii.

A jelikož je Valberg usazení v 1700 m.n.m. přivítala nás ku… doopravdy velká zima, na kterou jsem teda moc připravený nebyl. Parkli jsme to uprostřed hor, na šotolinovém hřišti a odtud jsme každý den vyjížděli trénovat. Naštěstí jsme všechny kopce nemuseli šlapat, byly zapojeny vývozy, což pošetřilo dost sil. Hodně pršelo, byla zima, občas v noci i taková, že se mi kouřilo z pusy. Nic moc, co se teplíčka týče. Rána byly krušný, vstát, jídlo a tréning. V den závodu, což bylo v sobotu, hlásili docela slušný počasí, což jsme všichni ocenili, jelikož na 2 RZ trval výjezd do kopce příjemných 3,5 hodiny.

Tratě byly parádní, náročné a to mám rád. Místy hodně nebezpečných míst, občas jsem koukal ze srázu dolů a říkal si, že tohle rozhodně není bezpečná cesta pro kolo… V neděli zbývaly ze závodu ještě 4 RZ, které byly hodně sjezdové a po vydatných deštích pekelně klouzaly. Nakonec to ve Valbergu hodilo 48. místo. Odjíždím spokojen, že jsem si umístění v neděli vylepšil a jedeme odvést Čížu na letiště, protože mě zase opouští, protože musí na týden do Německa. Rozhodl jsem se, že pojedu kousek od Nice, do města San Remo, kde to už trochu znám a tak budu moct trochu zatrénovat u moře a v teple. A vzhledem k tomu, jak velká zima tam nahoře byla, jsem se na teplo fakt těšil.

Zapíchnul jsem u moře kousek od kempu, abych měl svůj klid. No klid tak úplně ne, je pravda, že jsem trochu trnul a doufal, že mě nikdo nechytne. Nechytnul. Po 2 dnech samotaření, jen já a kolo, za mnou přijel německý biker, kamarád Ronnie. Je to šoumen, takže jsem se fakt nenudil a naučil ho slova co se mu budou při závodění rozhodně hodit, jako třeba kok*t a tak… dva dny jsme s Ronniem uživali mořského vzduchu, jezdili po lesích a hledali nové traily podle mapy, prostě jsme si užívali srandy a ježdění. Navíc i počasí bylo celý týden super, takže přesně to, co máme všichni na kole nejradši, teplo, slunce, kámoši, super traily. V pátek jsme se zase shledali s Čížou a vyrazili do Finale Ligure, se všichni spolu připravit na víkendové závody. Finale Ligure mám fakt rád. Ty závody mají svoji atmosféru, hodně se tam fandí, všude to žije a RZ mají super flow.

První den, sobota, byla hodně sjezdová, 3 náročný RZ, kdy hned na 1 RZ měl jsem pocit že se mi uvaří brzdy. Na 2 RZ se mi bohužel zapletly nějaký klacky do kola a to byl fakt zoufalej pocit. Vteřiny mi utíkaly úplně zbytečně. No nic. Jdu na 3. RZ a dojíždím po trochu smolném dnu na 69. místě. Číslo je teda překrásný – to jo, ale mě to zas tak netěší a doufám, že v neděli už žádný další klacky nepotkám a závod se mi vyvede o poznání lip.

V neděli jsem se probudil a věděl, že musím jet na 100% plnej a držet. Únava už byla znát, konkurence asi největší z celého roku a já cítil dva pocity. Na jednu stranu jsem se mega těšil na poslední závodní den v EWS co mě čekal a chtěl ze sebe dostat max, na druhou stranu už jsem se i těšil domů na odpočinek a že budu moct po dost dlouhé sezóně „vypnout“. Atmosféra byla fakt pecková. Lidi řvali, fandili a povzbuzovali fakt po celé trati skoro všech nedělních RZ a to mě táhlo dopředu. Nohy v mínusu, jel jsem nadoraz s vidinou vylepšení 69. Moc jsem si to přál. RZ byly jen čtyři, každá jinýho ražení a tak jsem musel zapojit všestrannost od sprinterského maratonce až po sjezdovej skill. Fakt jsem si hrábnul na svoje hranice a hlavně díky tomu jsem si vylepšil svoje finální umístění na krásný 52. místo. Měl jsem radost. Ty klacky v kole z dvojky mě sice sr*ly, ale nedalo se nic dělat. Závod. Pocit uzavření posledního závodu EWS byl skvělej. Sezona je u konce a byl to nejlepší závod, co jsem jel. Dobrej pocit. Čekala nás cesta domu, tentokrát s Milanem Myšíkem, kdy jsme po 12-ti hodinový cestě zaparkovali v Čechách a tím pro mě skončil fakt náročnej den. A taky fakt náročný tři neděle. Náročný, ale skvělý! Tímto bych chtěl poděkovat Milanovi Čižinskému za super zázemí a společnost a Myšíkoj za vývozy a cestu domů.

Tak takhle to bylo. Takhle jsem žil a takhle jsem si závodil ty poslední tři týdny, za který jsem fakt vděčný. Jsem strašně rád, že můžu žít tak, jak jsem si vždycky přál… Ještě bych chtěl poděkovat závěrem celé sezony VŠEM sponzorům, všem co mi fandili a podpořili tenhle sport, kterej se snažím posílat dál a dělat pro něj maximum. Sedím tu teď a zas balím… Ale tentokrát už bez kola, jen s plavkama, milovanejma, ženou a pocitem opravdové dovolené a odpočinku… po 15 letech all inclusive… pláž, moře, palmy, jídlo, jídlo, jídlo a odpočinek. Pak zas začně ZIMNÍ PŘÍPRAVA, ale to už je další příběh a o tom zas jindy.
Díky za čtení!

Mějte se! Přéma

Dík Předkoj za boží repec, ať se mu dobře válí a jí a ať to příští rok jezdí ještě líp!

Foto: osobní archiv Přemka Tejchmana