Rozhovor: Kafíčko - bajkuje, závodí, kope traily a vždy s úsměvem

Autor: Keli, kategorie: Rozhovor, vydáno: 13.2.2017

Každý kdo jel jakýkoliv závod v ČR ho zná, věčně vysmátej, pozitivně naladěnej týpek, kterýmu by jsi asi nehádal věk, který má. Jirka Smejkal neboli Kafíčko je hlavní postavou dnešního rozhovoru, povídali jsme si o ježdění, cukrovce, závodění či stavění trailů.

d:key: Kafíčko, jak vznikla tvoje přezdívka? Má souvislost s kávou? Představ se nám trochu.
Kafíčko: Čágo, jo Jirka Smejkal dostal přezdívku Kafíčko tak, že kamarádi měli u nás bar a večer po práci sem se tam autem stavoval na pokec a když řídíš, tak sámo jen na kafíčko a kolu light a přezdívka byla na světě.

d:key: Popiš nám prosím tvoji cestu z motorek na bajka.
Kafíčko: No vono to je spíš o tom pocitu volnosti. Na motorkách sem tenkrát jezdil „terénní soutěže motocyklů“, v dnešní hantýrce „enduro“ a protože to bylo za hlubokýho totáče a všechno bylo všech, tak se nějak neřešilo, kde se jezdí a závody byly v Krkonoších, Beskydech, na Šumavě, v Tatrách – tam kde jsou dneska národní parky a pomalu tam nesmíš ani na kole a právě ta volnost, když jseš sám v hlubokejch lesích, kamennejch stržích odkázanej sám na sebe to je to, co je společný u obojího, ale motorka je slyšet a ruší zvěř i lidi a na bajku vo tobě nikdo neví.

d:key: Jak se z maratonského závodníka v XC stane endurista?
Kafíčko: Hihihi :) No von se ani tak moc nestal, ale v tý době prostě teprv byly ty všechny ilegál a ofiko endurešn v plenkách. Mě vždycky bavily výzvy a proto sem maratony jezdil prakticky jen ty nad 100km – Sudety, Malevil, Beskid trophy, MarathonMan Europe (Německo, Salzkammergut trophy, Dolomity), Král Šumavy. A pak se to bohužel začalo sunout směrem palba po lesní cestě, zatáčka, palba zpátky a na to jsi nepotřeboval prakticky vůbec umět jezdit na kole, akorát být řádně nadupanej. A přišla spása v účasti na otevíračce Rychlebskejch stezek. No to bylo něco, pro mě ráj na zemi a dodnes to je pro mě nesmírná srdcovka. Následovala akce, kterou zorganizoval Pavel Horník v podobě tripu do Walesu na jedny z nejstarších trailů v Evropě. Na tu euforii, kterou sme tam zažívali se nedá zapomenout. Půlku ekšn nám prochcalo, ale my sme lítali jak smyslů zbavení a spoustu kamarádů mám právě z týhle doby. Hltal sem zvěsti jak kdesi v Kruškách ňákej Rob kope pekelný traily, bylo to děsně tajný, ale všichni vo tom mluvili. Byl sem šťastnej, že se mě přes kamarády tam podařilo dostat. Bylo to parádní jak jedna banda rajdrů nakopala fakt těžký traily a druhá banda na další rok musela mít ještě výživnější traily. A fakt sem měl děsnou radost, že sem se tam nezabil, hltal sem co ti kluci jsou schopni projet a mě se to taky podařilo – sámo zdaleka ne v takovým štajlu jako voni.

d:key: Jezdil jsi mx enduro, jak se ti zkušenosti z motorek hodí na kolech?
Kafíčko: Terénní soutěže motocyklů sem jezdil v 80tejch letech minulýho století, no ty kráso, to už je 40 let, tak nevím esi se dneska dá hovořit o zkušenostech :). Tenkrát se mi po vítězství v kubatuře 100 cm³ (teď tak uvažuju že sem byl asi docela dobrej, z 9 závodů jsem 7 vyhrál a mám pocit, že i bez rozdílů kubatur) při nástupu na základní vojenskou 2letou službu podařilo dostat do Dukly Benešov. Když jsem sloužil druhým rokem, tak nás přišel trénovat, po jeho ukončené aktivní kariéře v Dukle Praha, kapitán Franta Mrázek – několikanásobnej Mistr Evropy a člověk . co získal světové trofeje na motocyklové Šestidenní – mimochodem táta Franty Mrázka, bývalého DH rajdra a stavitele kol. Na to, že byl jeden z nejlepších jezdců světa, tak byl nesmírně skromnej, tichej, ale dokázal obrovsky předávat zkušenosti, poradit. A spíš ten jeho přístup – trpělivost, rozvaha, nikdy to nevzdat – je to, co se nikdy neztratí.

d:key: Jsi diabetik, pícháš si inzulin. V této oblasti jsem absolutní laik, jak jsi k cukrovce přišel?
Kafíčko: Cukrárnu mám cca 33 let. Narukoval sem na zimní vojenské cvičení, dostal sem 40tky horečky a páč marodila půlka pluku, tak velitel zakázal marodit. Ráno sme se ve sněhu na Šumavě budili s přimrzlejma ušankama do ledu. Tak to prostě chodilo. Žádnej GoreTex, termoprádlo a podobný zhýčkanosti, stejnou funkci plnilo Rudý právo na tělo. Po návratu z cvičení sem začal hubnout + šílená žízeň a bylo vymalováno.

d:key: Rozhodně nevypadáš jako typickej diabetik, jsi štíhlý a ve formě. Tvoji fyzičku by ti mohli závidět jezdci o dvě generace mladší. Jak se udržuješ?
Kafíčko: No s tou fyzičkou to není žádná sláva :). Do fitka, posilovny a podobnejch vymožeností nechodím. Snažím se o přirozenej pohyb a jak je trochu času, tak sednout na bajka a jet a jet a jet a bavit se. Jo a trailkutátorství dá taky trochu zabrat.

d:key: Jak tě tvoje nemoc omezuje? Na co je třeba si dávat pozor?
Kafíčko: Neomezuje. Neřeším. Musím akorát řešit to, že mám v sobě dávku inzulinu, kterej spaluje cukry a k tomu fyzická námaha taky spaluje cukry – musím mít s sebou dostatek jídla pro doplnění energie na dobu plánovaného času bajkování. Ne na každý občerstvovačce při závodech se můžu spoléhat, že tam bude to a to jídlo. Zažít když mě začne klesat v lese glykemie, a přestane mít v první řadě mozek, ale i svaly palivo, je prekérka. Jehličí, kořínky atd. moc rychlejch cukrů nemají. Někdy je to docela komický jako např. na Megavalanche, když všichni na rámy bajků páskujou duše a další náhradní díly a já tam vezu přilepený Tatranky a Ledový kaštany, abych to moh do sebe bez zastavování narvat v případě krize, páč je to vlastně hodinová erzeta. Je to složitější, ale v jednoduchosti to asi tak je.

d:key: Na kole jezdíš téměř pořád, máš čas i na další koníčky? Nebo je kolo tvůj hlavní kůň a vše ostatní musí jít stranou?
Kafíčko: Bajk a hledání novejch lajn je hlavní kůň. Mám i vybavení na lyžování, ale nebyl sem na tom kolik let. Zimy nejsou to co bejvalo než sbalím lyže, lyžáky atd. do auta, dojet na sjezdovku, tak radši skočím na bajka a za tu dobu mám projetý dva traily. A když zamrzne řeka, tak nasadit gumy s hrotama a zkusit ji projet co nejdál, je taky paráda. I když letošní zima sněhu nadělila docela dost.

d:key: Kromě ježdění jsi trail builder. Máš v okolí tvého bydliště doslova trailový ráj, jak jsi se k tomu dostal?
Kafíčko: Páč bez kopání není trailování. Když vyšetříš 3–4 hoďky času, tak to je málo někam se přesunovat ve wágenu za bajkovačkou, prostě si musíš zařídit bajkování tak, aby to bylo co nejblíž.

d:key: Na podzim jsi dělal závody a většina závodníků jen sršela chválou. To potěší co?
Kafíčko: Fáááákt? Tos mě potěšil. Chtěl sem pro bajkery a bajkerky taky něco udělat, se jim nějak odvděčit za to, že mě zvou na jejich akce co pořádají a já si to mohu u nich užívat. A taky slyšet co dělám možná blbě. V sobotu byla noční erzeta, po ní svítily svíčky. V neděli na nejdelším trailu rajdři říkali, že na konci byli totál na hadry. Kamarád pro ně navařil guláše, na srubový základně měli kafe, čaj. Akorát časomíru sme trochu posrali :)

d:key: Jak hledáš nové dráhy, dostávaš tipy od kámošů nebo chodíš a jezdíš po lese a koukáš po zajímavejch místech?
Kafíčko: To je nekonečná story. Chodím, hledám, zvířecí stezky taky hodně pomůžou. Je to docela prča, když se prodíráš houštím, už vidíš jak tam povalíme s kámošema na bajkách a pak před tebou rokle a stěna, kterou prostě nevyjedeš páč tam není dost dlouhej rozjezd, takže srdce zklamaný a nanovo. Šak to znáš, taky kopeš. A fakt někdy to první najíždění si říkáš, co seš za debila, jak ti to dává do držky a že to nemá žádný flou, ale pak zjistíš že se tohle dá najet odtud a támhle to přejet takhle a vono to de. Bingoooo.

d:key: Dej nám tip na nejlepší nástroj na kopání trailů. Hrábě, rýč, sekeromotyka?
Kafíčko: Moc toho potřeba není. Snažím se co nejvíc využít toho co příroda nabízí. Nemusím moc bajkparky a umělý cosi. Základní nástroj je oči a cit pro to jak to bude za ridlama. A na mačetu, hrábě a sekeromotyku pak taky dojde. Ne vždycky se to hned podaří :)

d:key: Byl jsi několikrát na Megavalance, pro spoustu lidí je to velká výzva i ve dvaceti. Když člověk stárne tak se víc bojí. Jak jsi se vyrovnal se strachem a masou lidí okolo tebe. Pojedeš zase?
Kafíčko: Ano, Megu sem jel dvakrát. Vždycky na tejden, aby byl čas na najíždění a užívání si toho. První byl zrovna asi ten nejhorší ročník za dob konání Megavalanche. Chcalo, na Pic Blanc sme se dostali akorát první den a pak už to byl samej led. Střední část jíl a bajk měl snad 2tuny. Tohle šílenství fakt stojí za to absolvovat, potkávají se tady mistři světa proti absolutním amatérům z celýho světa a všichni to chcou zažít, je to Mega. Stojíš na startu, hudba „Alarmáááá“ ti pumpuje adrenalin do žil a ty se za chvilku budeš řítit dolů po sjezdovce a sněhu a vedle tebe dalších 300 stejnejch magorů, uvědomuješ si, že buď ty nebo někdo tebe sundá a ty musíš v první řadě nepustit kolo páč bych se k němu možná nedostal. Snažíš se zuby nehty udržet v sedle a co nejrychleji se dostat z tohohle chumlu po startu. Najíždění a samotnej závod to je úplně něco jinýho – šak víš , několikrát jsi to taky jel. Strach se určitě snaží dostat se ti pod kůži, ale pro to všechno co se v tobě děje prostě nemá čas nastoupit do rozjetýho Pendolína. Akorát respekt tě řídí a to je dobře. Jak víš, většinu závodů si natáčím na kameru a pár tejdnů po odjetí Megy mě přišel email – Byl zveřejněn komentář k vašemu videu na YouTube – Týpek z druhýho konce světa píše: Sorry kámo, ten rajdr na zeleným kole v oranžový větrovce, co tě z boku po startu sundal sem byl já :). Esi Megu eště pojedu nevím, je spousta dalších výzev a snů který lákají.

d:key: Co ty a závodění. Jsi snad na všech závodech co se v ČR jezdí. Jak k nim přistupuješ, jedeš na výsledek nebo spíš na zážitky?
Kafíčko: U mě to fakt o závodění v pravým smyslu slova není. Nejstarší věková kategorie začíná tam kolik mě bylo před 17 lety a to prostě nevojebeš. Někteří „normální“ lidi jdou do kostela nebo do multikina a pro mě je takovej kostel jet na závody, potkat se tam s kamarádama, mít radost z toho jak mladíci i starší kmeti to dávaj. Loni sem toho u nás moc nestih, vono se taky nic novýho nezrodilo a tak sem hledal něco zajímavýho novýho venku. Italský Suprenduro byla dobrá volba. Je sranda jak se mě první závod ze seriálu líbil, ale pak přišel druhej závod a vono to bylo ještě lepší a pak další v Dolomitech a ty tam stojíš na hřebenu hory na startu erzety ve vejšce kolem 3000m, pod tebou se táhne lajna po svahu hory a srdce ti málem vyskočí radostí z těla, radostí z toho, že ti je dopřáno tady stát. Je ti jedno jestli dojedeš třeba poslední, ale byls u toho. Je škoda, že hodně kluků plánuje že by taky něco takovýho jeli, ale teď zrovna na to nemají toho správnýho bajka, fyzičku atd., ale ono to nepřijde nikdy páč bude další proč to nejde. A není lepší se umilovat k smrti než v důchoďáku rozjímat nad projebaným časem?

d:key: Máš kolem sebe partu vrstevníků? Nebo je vás starších na závodech jen pár a moc o sobě nevíte?
Kafíčko: Keli, já ani nevím kolik kterejm klukům je. Já mám radost z toho že rajdrů přibejvá a není jedno jestli jsou mladí nebo starší? Není důležitější že tam jsou a asi je to baví? Jinak by tam přece nebyli :)

d:key: Pochlub se nejlepšími výsledky, nějaký bedny byly a dokonce i v celkových pořadích.
Kafíčko: No tak tady su v pytli. Statistiku si nevedu tak to budeš asi muset někde dohledat.
V seriálu MarathonMan Europe 2010: celkově 69. plac bez rozdílu věkový kategorie. Česko-Malevil, Německo-EBM, Rakousko-Salzkammergut trophy.
Megavalanche 2015: 27. plac v kvaldě a postup (35 postupovalo) do Megafinále do kterýho mě bohužel nepustili, protože mi bylo víc jak 50. Moji kvaldu vyhrál Remy Absalon. Start v Mega Challenger, druhým finálovým race a 15. plac z cca 318 startujících a 5. plac v kategorii master 50+. Sem tomu nemohl dlouho uvěřit, tohle vybojovat mezi bajkerama z celýho světa na největším DH maratonu planety. A pátej na světě v master 50+, tak to mě do teď hlava nebere :) Byls u toho, tak víš, jak jsme to tam celej tejden prožívali.
Seriál EnduroXrace 2015: 3. plac celkově v kategorii master
Mistrovství Slovenska v Enduru 2016 Granč Petrovce: 2. plac v kategorii master 40+
Seriál Superenduro Italy 2016: tuším celkově těsně za bednou v kategorii 50+

d:key: Co je tajemstvím tvé neutuchající dobré nálady? Snad nikdy jsem tě neviděl naštvanýho.
Kafíčko: Život je příliš krátkej na to prožít ho v naštvanosti. Trestáš akorát sám sebe. I když teď zrovna mám občas smutnou náladu po prodělaný borélce, která se na mě pěkně podepsala a nějak nechce poslouchat levá hnáta, ale právě pozitivní nálada mě určitě pomůže se z toho vyhrabat. :)

Kafíčko, díky za rozhovor. Držíme pěsti ať se brzy dostaneš ze zdravotních patálií a nejpozději v březnu tě chceme vidět na kole, přijedeme tě na tvé traily zkontrolovat!

Foto: osobní archív Jirky Smejkala