Report: Raon, Raon! paní Liba, pan Oskar a víkend plný zvratů

Autor: Breeza, kategorie: Report, vydáno: 17.3.2017

Závodní sezóna je zde a s ní jsou zde i reporty, borci z BeerBoys Circus vyrazili do Francie, do Raon l Etape, na závod seriálu Cannondale enduro tour a svým reportem nastavili laťku sakra vysoko. Přečteš to jedním dechem, to ti garantujeme!

Letos se BeerBoys Circus rozhoduje zahájit sezónu dřív, a to závodem Clementzovi série v Raonu. Zimní příprava byla spíš teoretická, tak je potřeba se mentálně přepnout do ježdění.
Raon vybral Tuceq, bo se tam jel loni francouzskej pohár a z videa to vypadalo na zábavný tratě. Cíl byl díky zimnímu netréninku dojet. Předpověď počasí slibovala déšť.

Odjezd je naplánovaný na pátek, v sobotu nějaký pojezd v Saint Dié, neděle závod a zpět. Tučkovo auto má již delší dobu lehkou virózku, která ve čtvrtek graduje svítící kontrolkou motoru. Na cestu do Francie to není. Na scénu nastupuje klíčová osoba č. 1 paní Liba. Nezištně zapůjčuje svůj zánovní vůz. Bonusem je krémové čalounění. Vyrážíme v pátek kolem 7. večer. Cesta je prázdná, jede se dobře. Několikrát jsou mi po cestě ve stylu Horsta Fuchse vysvětleny a poté následně předvedeny výhody adaptabilního tempomatu. Kolem půlnoci se u Schwabachu hlásíme na ubikaci. Ráno v klidu pokračujeme směr Vosges. V hlavní roli opět adaptabilní tempomat. Kolem 2. dojíždíme za parádně slunečnýho (překvapivě) počasí do Saint Dié, kde se ubytováváme v malým hotelu, kde Tučeq nocoval loni. Rezervaci nemáme. Slečna na recepci je nějaká vyjevená, nicméně nás ubytovává.

Jedem k trailům, objet aspoň 3 RZ loňskýho závodu. Při prvním výšlapu mi asi po 10 minutách začíná prokluzovat nová kazeta. Koukám na to, kazeta drží pevně, řetěz a šaltr jsou ok. Sedám znovu na kolo, ale kazeta zase prokluzuje. Při druhým průzkumu a pohledu na kazetu ze zadní strany vidím prasklý náboj, paráda. První myšlenka je jasná, závod v hajzlu. Náhradní kolo nemám. Dožduchám to nahoru, nasranost je veliká. Padá rozhodnutí, že dáme aspoň 2 RZty. Nejsou moc šlapavý, takže to bude v pohodě. Ve sjezdech se nálada trochu zlepšuje, trať je zábavná. Kopec ne moc velký ale s prudkými sekcemi, kameny a hrabankou.

Na hotelu Tučeq zkouší psát pár lidem, co mají přijet, jestli náhodou nemají navíc zadní kolo. Trochu problém je, že jezdím retro 26. Jsem smířen se zítřejší rolí diváka. V hotelové recepci/baru/jídelně zatím probíhá nějaká spářka. Vecpeme se tam na večeři, když se dovídáme, že je tam přítomen sám pan starosta s ansáblem, ale prý nevadí, jsou už na odchodu. Údajně byl pozván, aby se mu noví majitelé mohli představit. Oblečeni jak vágusi s mikinami BB CirCus usedáme k jednomu ze stolů. Jen pro představu celá ta recepce/bar/jídelna má tak 4×5metrů. Pobaveně pozorujeme typický papalášský event v podání maloměsta. Servilní majitelé obskakují místní honoraci. K večeři si objednáváme pivo, dostáváme čaj. Dcera majitele vysvětluje, že se teď přistěhovali z Marseille. Zajímavá věc, už i muslimové původem ze severní Afriky se odtud stahují pryč na venkov. Je sobota večer, tak vyrážíme do ulic. Do prázdných ulic. Míjíme místní čtyřku Les Pichoullis. Vcelku to tam žije, název dobrej. Necháváme si to jako zálohu a pokračujeme po bulváru dál. V jedné z dalších bočních uliček detekujeme další čtyřku s názvem K-Kiss. Dál se nám nechce hledat, tak mažem dovnitř. Decor z 80sátek, rozměr zase zhruba ty 4×5, za barem nikdo, na baru pretty woman o 40 let později, v rohu jakási partička místních individuí. Asi jejich kápo nás jde pozdravit. Něco jako seriál Cheers. Se stejnýma mikinama a Tučqovýma dlouhýma vlasama dotváříme panoptikum zdáním homosexuálního páru. O dvě belgický piva a hysterický výstup jedné z krasavic později opouštíme K-Kiss a valíme na hotel.

Před 11. volá Oskar, jeden z oslovených adeptů o pomoc a zároveň klíčová osoba číslo 2. Na můj problém má jednoduše geniální řešení. Vstane za úsvitu a náhradní kolo doveze. Při té příležitosti si teda střihne i ten závod. Kurva mám radost. Ráno pokoušem snídani nevalné chuti a valíme do Raonu.

Město prázdný, ale u startu to žije. Najdem Oskara a valíme na registraci. Ta se celkem vleče. Ve frontě před náma drtí nějakýho Němčoura, že má špatnej health certificate. Z registrace odcházím klasicky bez čipu. Přijeli jsme trochu pozdě, tak hekticky přezouvám a instaluju půjčený kolo. Na start to nakonec stíháme i díky tomu, že každýmu poctivě kontrolujou batoh/páteřák. Jedem na RZ 1, slunce svítí.

RZ 1 a 2 se jedou paralelně komplet v čerstvé hrabance. Při příjezdu ke startu jsme rozděleni stylem prvý, druhý. Ve druhým kole se role prohodí. Obě RZty mají 1 km ale absolutně žádný hluchý místo. Spousta prudkých, těžších sekcí ani kousek odpočinku. Jak se pozdějc ukáže, je toto leitmotivem celýho závodu.

RZ 3 má 2,6km. Kromě výše popsaného má navíc i trochu dupání a pár rychlých, úzkých, kamenitých paleb.

RZ 4 je dlouhá 1,8 km a opakovat se už nebudu, má všechno.

RZ 5 je stará DH trať, která se jediná dala potrénovat v sobotu večer s lucernama, jako součást promo nějakýho výrobce osvětlení, který šlo zdarma zapůjčit. Trať byla boží. Rozbitý, kamenitý, prudký sekce, pár menších odpalů, zakončená dvojákem u někoho doma na zahradě. Oskar to popsal jako jih Francie. Asi zhruba v 1. třetině sukuju řetěz. Na první dobrou nerozmotávám, tak volím řešení dojet s řetězem bez řetězu. Docela to jde, kde je potřeba trochu šlápnout, běžím. Skoro na konci při výjezdu z lesa k louce si chci srovnat kliky před nájezdem na skok. No nějak se to díky řetězu žvejklo a letím přes rudla směr strom. Dal jsem tam ještě rameno, takže jsem se vyhnul nárazu přímo na hlavu. V davu na louce to zahučelo. Při nárazu se mi trochu zatmělo, ale jinak v pohodě. Kdo v pohodě nebyl, byla mladá dobrovolnice u trati. Byla dost ve stresu a uklidnila se asi až na 15. I?m alright. Do cíle to už nějak ten kousek sbíhám a valíme k registraci vrátit Oskarovi kolo. Bohužel už ho nestíháme. Po závodě se ještě jako součást startovnýho servírují hrany s klobásou. Fronta je docela dlouhá, poslušně se řadíme. Po chvíli zjišťujeme, že na rozdíl od závodu fronta flow nemá vůbec, tak se pakujeme a vyrážíme směr Czechia.

Zase jsem toho neobjel tolik, ale tenhle závod byl za mě jednoznačně nejlepší. Na kopci s převýšením +/- 300m byly tratě těžký ale zároveň zábavný, na kterých si nepamatuju jediný hluchý místo nebo nějakou blbost. Jediný minus by snad mohly být fronty u startů RZ. Nám to ale nevadilo, protože bylo krásně slunečno a aspoň jsme si trochu vydechli. Charakter lesa a podloží silně připomínal Rychlebky?

Speciální poděkování patří paní Libě a panu Oskarovi, bez jejichž pomoci by tento parádní víkend nejspíš stál za hovno :)

Foto: Julien Carez