Report: Trutnov Trails Enduro - první ročník byl těžký a náročný

Autor: Čert, kategorie: Report, vydáno: 22.8.2017

V Trutnově se jelo první enduro, pořádané Přemkem Tejchmanem. Byli jsme u toho. Pro pochopení následujících řádků je potřeba uvést čtenáře do děje. Jelikož jde ale primárně o trutnovský závod, pokusím se úvod co nejdřív zjednodušit.

Přéma je kámoš a zve mě na enduro.
Keli sice často prdí a rýmuje, ale je to taky kámoš a zve mě na svůj ilegál enduro závod.
Oba závody se jedou v jeden víkend.
Chci udělat radost kámošům a taky závodit.
Chci stihnout oboje, kdo je dost velkej poloviční blázen, aby to vyslal se mnou.
Kafíčko je kámoš a až vyrostu, chci bejt Kafíčko.
Tom Gayer je taky kámoš a přijímá výzvu taky.
My tři teda jedem oba závody.
Sobota NaKaKat Illegal Enduro na oči u Keliho, neděle Enduro Trutnov Trails. Na oči.

A už jsme doma.
Po dojezdu do cíle, vyhlášení Michala Prokopa jako vítěze NKK a skončení tomboly sedáme do auta, rozbití jak Bruntálsko před rekultivací. A nechce se nám vlastně asi ani jednomu. Ale výzvy se nepřijímají proto, aby se vzdaly.

Za krásných asi dvacet hodin, sedmero objížděk a devatero semaforů jsme na místě, je sobota deset večer. V3ska Jégru to roztáčí, ale párty úplně nefrčí (ostatně co čekat den před enduro závodem) tak vyzpovídáme pár kámošů co zítra čekat. Ti nás trochu vystraší, že zítra je to trochu těžký a trochu šlapavý. No co, jdem spát. Jelikož jedu „pure cigánit“ (tzn. jedu se spacákem, nafukovačkou, dvěma dresama a jedním trikem), díky své výšce vyhrávám místo na spaní v kufru Kafíčkovo pasáta. Jo holt někdy je výhoda, když vás vaši vyrobí po cestě na autobus při opušťáku na vojně, takže dorostete tak akorát na spaní v kufru!

Ráno je po včerejším závodu trochu bolavý a asi poprvé v životě vidím Kafíčka naříkat na to že ho všechno bolí. Tento stav samozřejmě trvá jenom do chvíle, kdy si za pomoci moka konvičky a plynového hořáku (ne vařiče, hořáku na letování trubek) připravuje první raní kafíčko. Potom Tomovi, za pomoci hořáku, hrnce a Knipexů vaříme vodu na kaši.

Čeká nás ještě registrace na základně stezek kousek od kemp placu a zjišťujem, že dobří lidé v místní hospodě dělají pro závoďáky snídaně skoro zadarmo! A překvapivě, v místní hospodě točí i pivo… co pivo, vždyť to je Piví, Pívínko, Pivínečko… dávám jednoho Kvákonoše a jdem se oblíct.

U startu fasujeme nálepky s časy startů, čip na vidlici a je to. Jelikož start není nijak kontrolovaný, trochu švindlujem a vyrážíme o cca 10 minut dřív, než máme psáno. A jedem jak s medem. A jak s Kafíčkem.

A jedem cca 45 minut a trochu mě překvapuje, že na to že pořád docela jedeme, když tlačíme tak docela v tempu a dojíždíme na start asi 20 minut před startem (vyjeli jsme dřív než jsme měli).

Velký hodiny, píp, píp, píp, píp, pííííííííííííííííííp. A jedu. Začátek jedničky je shodný s RZ 3 a 5. A to mě úplně netěší, páč to znamená (asi nejen pro mě) nekonečnou dupačku po rovině na hřebenu Čížkových kamenů. Tady si myslím, že bylo trošku zbytečný nechat závodníky takhle se vyndat na prvních metrech, přitom stačilo posunout start o pár set metrů dál.

Pak si pamatuju trail s kameny a kořeny. Dlouhý trail s velkými kameny a hodně kořenů. A už vidím cestu a člověka ve vestě, no taky bylo na čase, nohy vlají, ruce bolí, plíce vypadly po cestě.
Nene.
„Jeď dál a šlapej!“
další bytost ve vestě, myslim že dokonce holka. Už taky bylo na čase.
Nene.
„Tady doleva a šlapej!“
Bolest, kameny, šlapání, vidím cestu, člověk ve vestě.
Nene.
„Dál po cestě a zaber!“ Nekonečná dupačka po šotolině, vidím Přemka a lidi ve vestě… asi už víte co bylo, Přemkovi jsem (během toho co ukazoval, že mám jet vlevo dolů na schody) stihl pošeptat slovo, co končí na RÁKU a začíná na ČU a jedu schody v korýtku. Pak zatáčka, jeden výjezd a konečně cíl.

Na trati nebylo nic, co by nešlo jet na oči. Ale asi mě včera někdo mohl říct, že RZ jsou Neku*vaKONEČNÝ.

Limit výjezdu je ale stejně neúprosný, jedem nahoru. A jedem jakože JEDEM! A dojíždíme cca 8 minut před startem, takže čas na nasazení všech chráničů, snězení tyčinky (Pro tip pro sebe pro příště: je lepší zkoušet jíst tyčinku a pít před tím, než nasadím helmu) a jedem na trať.

Zbytek ve zkratce. Všechny RZ byly pekelně dlouhé, pekelně šlapavé a náročné. Ale ani ne až tak technicky, jako častými změnami tempa, rozjížděním z nuly a zavřenými zatáčkami. Na druhou stranu, nechyběly ani doopravdy pěkné úseky s kameny, lávkami, rychlé zatáčky. Prostě všechno co by mělo dobré enduro obsahovat.

Jo, něco bylo podobně zbytečné, jako start 1, 3 a 5, třeba průjezd viaduktu „myší dírou“, která je široká max 81 cm. S osmistovkama řídítkama je to trochu slabší. Nebyl vlastně důvod proč nemohl být koberec už před tunelem a já si nemusel odřít řídítka, rameno a loket. Zbytečný byl i limit na RZ 5. Poslední rz jela totiž jenom kategorie Elite a z nějakého důvodu měl přejezd limit tak o deset minut míň než ty ostatní. Ale dlouhý byl stejně. A hlavně byl poslední.

Pokud se ale přenesu přes přísný limit a trošičku zbytečné natahování tratí, bylo enduro v Trutnově na jedničku. Největším odznakem je už to jak snadno jej šlo jet na oči. Nebylo to zadarmo, ale nikde nebyly nesmyslné pasti, všechno bylo výborně označené a mávačů bylo taky dost, mlíka akorát, nikde jsem nebloudil, neměl pochybnosti kudy jet. Obří pochvala za označení obtížností, v případě dvou variant trailu. Dvě šipečky s nápisem „lehká“ a „těžká“ skoro nic nestojí a pocit ze závodu mega pozvednou. Za značení jasná jednička!

A vlastně i za délku a náročnost RZ. Je fajn si občas hrábnout na dno a jsem rád, že jsem v Trutnově nechyběl. Hodně šlapání, hodně drncání, dlouhé RZ a ostré limity nejsou pro každého a je podle mě škoda, že některé „závodníky“ může odradit fakt, že závod prostě bolí.

Ale je super a myslím že i docela nutné, pokud budou po boku Enduroserie, kterou chápu jako příjemné závodění pro každého a dokáže k enduru přitáhnout mraky lidí, co by jinak nezávodili, vznikat „o něco ostřejší závody“. Závody pro lidi, kteří si chtějí buď vyzkoušet co dovedou a co snesou, nebo pro ty, kteří se chtějí posouvat. A Přemek Tejchman se v Trutnově ukázal jako někdo, kdo takovýhle bolavý a posouvací závody dokáže vymyslet.

My to všechno přežili a užili.

Dík Přemkovi za boží závod, dík Kafíčkovi za odvoz a hotel a Tomovi za společnost.
Boží víkend. Jenom trošku bolavej ještě pár dní po něm.