Test: Nicolai ION-G16 - dlouhý, delší, nejdelší

Autor: Čert, kategorie: Test, vydáno: 24.11.2017

Je otázka, jestli má cenu značku Nicolai přestavovat. Ti, co ji znají prostě ví; ti, co ne, ji asi jenom tak nepochopí. Každopádně jsme projeli jejich „enduro“ Nicolai ION-G16.

Nicolai jsou Němci, co se nebojí dělat všechno hooodně po svým. A teď nemyslím, podle mě doopravdy nádherný průmyslový design rámů. Ale geometrie.

A u enduro/freeride modelu Ion se toho opět nebálil a udělali ji, mírně řečeno, radikální. Jak jinak byste označili kolo se 155 nebo 170mm zdvihu vzadu (podle toho jestli použijete 216m nebo 222mm tlumič) co má:
Hlavový úhel 63,5°
Reach v M 502mm
Zadní stavbu 443 mm
Rozvor 1289mm
Sedlový úhel 77°
BB drop 17mm

Víte jak poměrně často mluvím o tom, že mám radši delší položenější kola? Když jsem viděl Nicolaie, zdálo se mi jako by začala hrát hudba, která ve videohrách oznamuje bossfight, ej kej ej souboj z nejtužším protivníkem celé hry.

Arénou byl samozřejmě Kronplatz, tím pádem byl míč trochu na mé straně hřiště, jelikož takhle dlouhé a položené kolo by mě na hodně sjezdových tratích vyloženě trápit nemělo. Ale byly tady i zatáčky.

Asi nikoho nepřekvapí, že Nicolai geniálně sjezduje. Čím prudší a rychlejší úsek, tím lépe. Opravdu se mi ani zdaleka nepodařilo dostat tohle kolo do situace, kde by mi přišlo neklidné nebo nestabilní. Prostě když to pálíte z kopce rovno dolů, nebo jste zakouslí v odkloněném svahu, tohle kolo je bezkonkurenční.

Teď asi čekáte, že budu psát o tom, jaká tragédie přijde, když s tímhle kolem chcete zatáčet a skákat. No, jo i ne. První dva skoky, případně dvě místa, kde chcete kolo odlepit od země jsou tragédie. Podobně první dvě zatáčky. Pak, teda aspoň jsem to tak měl já, pochopíte, jak je kolo dlouhé, kde začíná a kde zhruba končí. A tím pádem víte, co máte dělat, aby se chovalo, jak vy chcete.

Na pár kolech už jsem seděl a vždycky mi vadily kola vepředu krátká a vzadu dlouhá. Proto jsem u Nicolaie čekal něco podobného. Ale ty VOLE! Pokud je celé kolo dlouhé, prostě jedete na vyváženém kusu železa a jediný rozdíl je v tom, že se od zadního kola musíte odrazit o trochu později a v zatáčkách kolo víc naklánět a vybírat malinko jinačí stopu pro průjezd zatáčkou (dycky tu „co nejrychlejší“ a „nejmíň zavřenou“).

Jasně, kdybych jezdil na trailech okolo Brna, asi bych měl trochu jiný názor, pokud budu brát striktně Alpy, je to i na takhle obřím kusu železa obrovská zábava. Díky tomu, že (a pozor, přijde náročná matematická úloha):
je všude kopec = nemusíte tolik šlapat při výjezdu ze zatáčky + je všude kopec + máte pod sebou kolo na kterým není potřeba z kopce moc brzdit, protože si poradí se vším = i když jste v zatáčkách možná pomalejší, na rovině to okamžitě doženete = jedete pořád docela kalup = je to mega zábava + každá zatáčka je výzva, protože do ní letíte dost rychle a máte dlouhý kolo = tohle všechno se rovná, že se na Nicolai ani vteřinu nenudíte! A to šlo.

Neříkám, že je to kolo, které bych si okamžitě koupil domů a každý den na něm jezdil. Ale akt by mi nevadilo mít je doma i kdybych je měl jednou za čas vytáhnout do pořádných kopců nebo na sjezdové tratě jakéhokoli bikeparku. Jo a vtipná poznámka pod čarou, díky sedlovému úhlu 77° se na tom kole přímo parádně jede do kopce. Jenom tak, aby výrobci věděli a třeba se už konečně vykašlali na číslo 74°u sedlovky.

Nicolai boží, jiný a přitom boží.