Report: Ambasadoři Whyte Bikes na MČR v enduru

Autor: Whyte Bikes, vydáno: 28.6.2018

O víkendu se jelo MČR Enduro v Sušici na kterém nechyběli ani ambasadoři Whyte. Jak se jim závodilo a jak to dopadlo se dozvíš v reportu od Petra Letáka a Terky Vybíralové.

Tereza Vybíralová

Do Sušice přijíždíme s mým parťákem Tomem už ve čtvrtek v noci a zabydlujeme se na chalupě v Malé Chmelné, nedaleko od startu první RZ. Čeká nás Sušice, prý nejtěžší závod v republice. Jako závodník – začátečník si to nedokážu dost dobře představit. Od mého prvního enduro startu neuplynuly ještě ani dva měsíce, že to ale bude fakt těžký je jasné už z čísel. 7RZ, 45 km a 1800 m převýšení. K tomu ještě časové limity na starty a na pořádný respekt k závodu je zaděláno.

V neděli ráno šplhám na pódium s dost smíšenými pocity. Všechny erzety mám projeté… jednou… a nic moc si z nich nepamatuju. Na každém transferu tak zoufale zjišťuju, jestli zrovna v téhle nebyl ten kámen, co se musí jet zprava, drop, skalka a tak dále. Stejně to nakonec tak domotám, že zprava jezdím snad všechno a děkuju kolu pod sebou, že to nějak vyřeší za mě, když se zrovna netrefím.

Holek se tu nesešlo tolik, na startech se pravidelně potkáváme tak tři, čtyři. O to větší obdiv ale máme. Z několika stran se ozývá, že místní tratě nejsou zrovna holčičí a že super bude už jen to, dojet ve zdraví do cíle. Před sebou i za sebou mám ale skvělou podporu, fandíme si a užíváme den.

První půlka závodu mi docela sedí, na Svatoboru toho ale už začínám mít plný kecky, a to to nejtěžší teprve přijde. Z pětky si pamatuju schody, co z člověka vytřepou duši a drop mezi stromama. Drop, u kterýho jsem se den předtím skoro rozbrečela, protože od doby, co jezdím na platformách, zásadně vzduchem nelítám. Tady ale není na výběr, prostě skoč, nebo jdi domů. Domů nechci, tak skáču.

Už zbývají jen dvě, to už musím dát… říkám si na startu šestky. Po chvíli ale v prudké kamenité sekci přelítávám řídítka a posílám to pořádným obloukem hlavou rovnou do šutrů. To teda nebylo dobrý, ale musím dál. Rozmotávám sebe, někdo z diváků mi rozmotává kolo (děkuju!) a jedu, než to na mě padne. Rozklepu se ale dřív, než bych si přála a posílám to před cílem k zemi ještě jednou. Týjo… mám toho dost.

Naposledy se vyškrábeme na Svatobor. Sedmička se mi včera docela líbila, a to mi dává naději, že už to bude dobrý. No není, všechny síly už jsem dávno vyčerpala na předchozích kopcích a tady už jen vlaju někde za kolem, nebo si musím sednout. Na náměstí do Sušice dojíždím s defektem, síly na opravy nejsou.

Plný talíř jídla a pivo za odměnu do mě padnou jako nic a pak to teprve přijde. Pocit, že jsem to zvládla! Zvládla jsem Sušici a vlastně jsem si ani nevedla tak špatně, jsem sedmá… ale hlavně jsem celá! Byl to neskutečně těžký, ale parádní závod. A taky zkušenosti k nezaplacení.

Petr Leták

MČR byl pro mne jeden ze stěžejních závodů sezóny. V Sušice se nás sice nesešlo mnoho, něco málo přes 100 závodníků, ale byli tam skoro všichni, kteří chtěli nějakou tu medaili urvat. Na kopci jsem tedy závodil se stejnými jako závodím během celé sezóny.

7 RZ a 7 hodin na kole není málo a když chcete zajet dobrý výsledek, musíte si zapamatovat každý kousek trati, každou zatáčku co vynáší, všechny skalky. Dost pomáhalo, že tratě se změnily od minulých let pouze minimálně i když některé změny byly a byly k lepšímu, nová RZ 6 byla fantastická!

Tohle vše ve spojení se snahou zajet co nejlepší výsledek mě příliš nehodilo do „race modu“. Úplně na rovinu, od rána jsem se necítil ve své kůži. Žaludek stažený, snídaně ve mě ležela ještě na 4 RZ, hlava přemýšlela úplně nad něčím jiným než na tím, že mě čeká parádní den na kole, na krásných trailech v okolí Sušice.

Na první RZ jsem po 50 metrech udělal díru do předního pláště, jedu stopy za které bych si nafackoval, nedokáži se soustředit. O tom je právě ten pravý „race mode“. Naprostá koncentrace na jízdu ale zároveň uvolněnost, která vám pomůže si s kolem hrát, zvládat situace které přicházejí a užívat si to. Já byl toho dne úplně někde jinde.

Po 4. RZ a na dlouhém přejezdu na Svatobor si v hlavě říkám, že to musím zlomit, otočit to. Ten kopec mám rád. Jedou se tam další 3 rychlostní zkoušky, ty si užiju! A taky že jo. Svatobor byl skvělej.

V Sušice to nebyly RZ, ani výkonost ani nic jiného, ale byla to moje hlava co mě nejvíce limitovala, ale to už jsem prostě já, dost často přemýšlím nad věcmi, které bych v tu chvíli asi řešit neměl a měl bych jen víc dupat. Po celém dnu závodění mi na 3. místo chybí necelé 4 vteřiny, trochu škoda, ale je to motivace pro příště.