Rok s Noidem: první svezení - ruce i žebra jsou bez fraktur, kosti máte vcelku

Autor: Čert, vydáno: 8.7.2019

Stejně jako loni jsme dostali díky českému zastoupení firmy Kellys možnost celou sezónu testovat jejich sjezďáka Noid. Letos je to nejvyšší model Noid 90, který hlavně mezisezónně narostl o jeden a půl palce na kolech.

Jo, naše dlouhodobá testovačka je sjezdová devětadváca.

Kellys se v případě velkokolového Noida úplně nesnažili udělat univerzální kolo pro všechny a pro všechno. Ne, Noid 29 je primárně závodní kolo. Proto je s velkými koly k dostání jenom ve verzi 90, osazená tím nejlepším co DH svět nabízí. Nebo téměř tím nejlepším.

Ty nejdůležitější části kola jsou podvozek, pohon a brzdy. A na nich se rozhodně nešetřilo. Podvozek dodal RockShox, nejvyšší sjezdová vidlice Boxxer World Cup má vzduchové pružení, dvě nastavení komprese a odskok. Tlumič je Super Deluxe Coil, samozřejmě pružiňák s nastavením pomalé komprese a odskoku. Zbytek kruciálních částí je pak od Shimana, v nejvyšší sjezdové sadě Saint. Brzdy i celý pohon. Kokpit dodal Race Face.

Malinko se šetřilo na výpletech. Ne, spíš jenom na ráfcích, náboje jsou ověřené Novatec. Jasně, ráfky sice jsou u DH spotřebák, nicméně 24mm široké obruče Kellys Brave jsou možná odvážné. Ale na rok 2019 dost úzké a hlavně nekompatibilní s bezdušemi. Ale o tom později.

První drobné ježdění si kolo odbylo „okolo komína“ a před prvním opravdickým ježděním muselo dojít k dobrým úpravám. Teda nemuselo, všechno to je spíš otázka preferencí. Kokpit RaceFace nahradil kokpit Funn, jednak je červený a ladí mi s pedály a mimo to mi prostě tvarování rodel Funn víc sedne do ruky. Gripy Renthal bez lockonu jsou motokrosově zajištěné drátem a stejně jsem zatím nenašel lepší. Pedály Funn Ripper a pro první ježdění jsem místo endurových gum Schwalbe nahodil novinky od WTB, Judge a Verdict.

To jsou ale malé věci, nejdůležitější je samozřejmě kolo, potažmo rám. Ten je postavený na virtuálním zavěšení ThinkLink a extrémně závodní geometrii. 205 mm zadního zdvihu totiž sekunduje nastavitelná geometrie v rozmezí „rychlý závodní setup“ a „extrémně rychlý a extrémně závodní setup“. Posuďte sami. Testovali jsme velikost L, protože jiná velikost ani není. Nicméně ani mým 175cm kolo nepřišlo nijak dlouhé. Teda, nepřišlo mi nepříjemně dlouhé. Reach testovačky je mezi 460 a 470mm, podle toho jak nastavíte geo. Regulovat totiž můžete délku zadní stavby posunem patek. A výšku středu spolu s nakloněním předního trojuhelníku, díky změně polohy uchycení tlumiče. Tyhle dvě proměnné vytváří 2×2 možných geometrií. Od kola s Reachem 471mm, hlavovým úhlem 63°, bb dropem 2mm a relativně krátkou zadní stavbou 448mm. Rozvor činí 1301mm Ten nejdrsnější setup je pak reach 460mm, úhel hlavy 61,5° zadní stavba 470mm a rozvor 1323mm.

Foukám předepsané tlaky, pořizuji si 450lbs pružinu pro mých 92 kilo a vyrážím do Koutů. Přesně takhle začíná příběh, na jehož konci je věta „Pane Vaverko, mám pro vás dobrou zprávu, ruce i žebra jsou bez fraktur, kosti máte vcelku.“

Loupnu jednu jízdu. Pocity spíš rozpačité ale jelikož jsem na začátku dlouhé cesty ladění kola, nepřekvapuje mě to. Dojedu dolů a vím že je čas dát testování trochu órnung, takže nasazuju tvrdší 450lbs pružinu místo továrně montované 400. A když už je tlumák venku, nasadím kolo na nejkratší a nejvyšší setup abych věděl, jak rychlé bude kolo v nejpomalejším setupu. Druhá jízda. Rovnou si to šinu na Koutíkův sen a rozpačité pocity z předchozí jízdy jsou ty tam. Druhá jízda a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem po prvních dvou skocích a dvou zatáčkách s tímhle kolem srostlý. Nemám naježděno ani natrénováno ale tohle kolo pode mnou neuvěřitelně jede a já se přitom cítím jistě, pohodlně. A hlavně mi nepřijde, že jedu rychle. To pozoruju podle toho, že začínám docela dojíždět lidi. Při pocitu, že jedu naprosto v klidu a „nepushuju to“. Sypu tam Koutíkův sen, přijde mi že jedu spíš opatrně. A stejně při dojezdu cítím ten nepříjemný žvýkavý pocit vzadu. Po roce ježdění na širokých ráfcích, kvalitních pláštích s pořádnou výztuhou a poměrně často s ochranou proti proražení… Mám defekt. Jauva.

Zcela jistě jsem si jistý, že za to můžou ráfky. Minulý týden jsem tady, na stejných tratích jezdil na gumách ve stejné směsi i casingu – WTB Tough/High Grip na 33mm ráfcích Quai s tlakem 28psi vzadu a pozor – bez jakékoli ochrany proti defektu v gumě. A za celý závodní víkend jsem neměl jediný problém. První pořádná jízda na sjezďáku s dušema a úzkých ráfcích a defektík. Ok to znamená zalepit, přidat tlak a znovu. Třetí jízda tohohle dne už je moc lepší. Dokonce mám pocit, že do toho můžu i trochu víc šlapat, i když nezvykle vysoký tlak v zadním kole mě moc neba, trakce není taková jak jsem zvyklý. Boží, absolutně nažhavenej na další jízdu se už potřetí tento den vrhám na sjezdovou.

A mám trochu pocit, že už vím co dělám. Je čas na tomhle kole zkusit jet rychle. Resp. jet tak, aby mi i na Noidu 29 přišlo, že jedu rychle. Horní lavice bez problémů, na tomhle kole nevíte, že skáčete. Pravá klopka a nálet do lesíka a kořenů. TVL, čím víc se snažím jet rychle a čím víc „to tam rvu“, tím líp kolo drží a tím líp se chová. Kořenová pasáž v pravo od sjezdovky je prostě hračka. Kořeny přeletíte, zatáčky vás nasají a vyplivnou. Z lesíka vyletím na sjezdovku do prostřední části trailu fakt rychle. A nadšený jak děcko co zamčeli v cukrárně.

Stop. Tady se trochu zastavím a odskočím si k poznámkách o kole. Pochopíte proč. I přes „nejmíň závodní“ nastavení je tohle kolo neuvěřitelně rychlé a zadní stavba je prostě špičkově odladěná. S tvrdší pružinou a velmi přivřenou pomalou kompresí mám zadní kolo přilepené na zemi když je to potřeba a zároveň se kolo zbytečně nežvýká. Progresivita vůči citlivosti a opoře ve střední části zdvihu je fantasticky vyladěná, dát tvrdý doraz to už chce vážně pořádnou ránu. Mám naladěný sag cca 25% a nemyslím, že by se mi to podařilo. Do zdvihu chodím, ale jenom když je to potřeba. Dlouhý předek vám dovolí být narvaný na předním kole ve velmi útočné pozici, místa je hromada. Prostě boží rychle závodní sjezdové kolo.

První dojem z komponentů je v zásadě pozitivní, Saint je špička, jak brzdy tak pohon a řazení, tlumič RockShox funguje dobře. Boxxer World Cup mi až tak závratně skvělý nepřišel, na jednu stranu je to nedostatečným nastavením – zatím nemám ve vidlici žádný token, takže mám vidlici relativně necitlivou na začátku zdvihu, abych se nepohyboval zbytečně blízko u dorazu při jízdě. Ale tohle všechno se doladí.

Zpět na trať, vyletím z lesíku a trochu so zpomalím abych vyklepal ruce a odpočal si. Jenže nejsem srab, takže nezastavím. Tohle kolo prostě chce jet, ne odpočívat. Mírná levá, skok přes horizont do rolety, levá, pravá, pak posílák do vln, jakože rockgarden a přede mnou je klopená zatáčka pod lanovkou a už myslím jak nalítnu do černého, prudkého „mordor-lesa“. Mám pocit, že jedu docela rychle ale pořád mi nepřijde, že by to bylo nepohodlné nebo nebezpečné. Prostě by to šlo určitě rychleji. Hlava by určitě rychleji jela.

Pravá klopka pod lanovku, boule.

Hlava jo. Ale málo rozježděné tělo a evidentně málo naklikované ruce už rychleji jet nemůžou.

Jedu docela rychle a je to boží. A najednou se čas zastavil a já z ničeho nic nedržím řídítka pravou rukou. Hlavou mi stihne proletět „tvl, proč nedržíš rodla, tak tam tu ruku zase rychle vrať, ne!?“ Ještě zkouším něco lehce ubrzdit na přední brzdu a hledám rozumné místo k vysednutí, když v tom to kolo vyřeší za mě. Zamčená rodla, hrudníkem na představec, kolo letí na stranu, já se kutálím do relativně kamenné klopky… „No, tohle bude zejtra ráno asi bolet…“ Zvedám se, podvědomě odklízím sebe i kolo z trailu a nejdnou mám čas řešit že jsem si asi dost vyrazil dech a domlátil se. Chvilka rozdýchávání, chvilka protahování a chvilka sebezpytování, že „sem fakt retard“. Tělo funguje, břicho a ruka bolí, dýchám. Takže se sesunu dolů a po cestě na rentgen ruky a žeber mám dost času přemítat o tom, co bylo špatně.

Špatně jsem byl já. Jak v úsudku, tak ve fýze. Prostě jsem se snažil jet dlouho a rychle a prostě to tělo nevydrželo a nějaký drobný kopanec mi vyhodil kolo z ruky. Ještě se mi to nestalo. Tohle je totiž kouzlo a nebezpečí Noidu na devětadvácách. Pokud jste zvyklí jezdit na „normálních kolech“, máte jakž takž odhad jak rychle jedete a jakou máte ještě rezervu síly a skillu. Jenže tohle platí u velkých kol úplně jinak. Hned ze dvou důvodů. Větší kola, větší zdvihy a větší rychlost vyžaduje větší fyzickou připravenost jezdce. A prostě to chce víc síly. Zároveň vám větší kola umožní jet fakt, fakt rychle a hodně vás přitom „odříznout“ od terénu. Menší skoky, kořeny nebo kameny vůbec neřešíte. Je možné to tam o to víc „nas*at!“. Je to boží. Ale vyžaduje to i úplně jiné vnímání rychlosti a asi ještě větší opatrnost. Nebo líp, víc tréningu.

Na první svezení je Kellys Noid 29 dost divoká kobyla co chce jezdit fakt rychle, dobře se cítí při nekompromisní závodní jízdě. A když na to nemáte fýzu, asi vás může shodit. Já to mám naštěstí bez zlomenin, jenom si cca tři týdny odpočnu od kola skrz bolavá žebra a zápěstí. Pak si pořídím chránič hrudníku a jedu zase do Koutů a zase na Noidu. Je to totiž takový ten druh destruktivního vztahu. Tenhle partner vás sice ničí a nutí vás se na sobě extrémně pracovat, ale stejně chcete hned jezdit znovu. Brutálně boží a rychlý sjezdový závoďák. A těším se až na něj sednu znovu. Hned co mě přestane bolet spaní na boku a otvírání petflašky.